Veliká, ale povrchní zábava

O snímku Favoritka (The Favourite, 2018) se psalo v mnoha souvislostech, většinou napojených na osobnosti režiséra a hereckých hvězd. Yorgos Lanthimos, spojovaný s „divnou řeckou vlnou“, se jím přiblížil k mainstreamu víc, než by ještě před pár lety kdokoli hádal. Film byl nominován na Oscara v deseti katego­riích a v jedné z nich uspěl – Olivia Colmanová byla oceněna jakožto nejlepší herečka v hlavní roli. Tony McNamara nicméně zůstal upozaděn. Nyní, když byla uvedena desetidílná série Veliká, v jejímž čele původem australský autor stanul jako showrunner, se jeho jméno přece jen zapisuje do povědomí.

Černobílá šachovnice

Veliká už od první upoutávky a od první scény zcela otevřeně navazuje na úspěch Favoritky, která zachycuje osudy anglické královny Anny Stuartovny. Bere nás na další evropský královský dvůr, tentokrát ruský, s cílem zobrazit trápení německé šlechtičny Kateřiny, jež se musí vypořádat s rozmary svého mentálně nestabilního manžela, cara Petra III. Z historie víme, že se Kateřina nakonec stane carevnou a získá přízvisko Veliká, a že se tedy musí manžela nějak zbavit, byť je to zprvu těžko představitelné. Nevypočitatelný Petr není sice nejzdatnější panovník, ale zdá se, že až příliš mnoha lidem u dvora vyhovuje, že se moc soustředí právě v jeho rukou. McNamarův seriál je nicméně adaptací jeho vlastní divadelní hry, která je starší než scénář Favoritky. Podobnost filmu a seriálu tedy zřejmě vyplývá z hlubšího autorského zájmu o zobrazená témata, předně sebeurčení žen.

Výsledek nicméně až samoúčelně sklouzává k líbivému popu. Možná mu chybí Lanthimosův podivínský dotek, možná, že námět postavený na bizarních interakcích Kateřiny se zdegenerovaným manželem nevystačí na deset hodin stopáže. Veliká totiž popisuje černobílý souboj absolutního dobra, reprezentovaného Kateřinou, a maniakálního zla, stupidity, ignorance a šovinismu, které zosobňuje Petr III. Kateřina je sice v první epizodě zobrazena jako naivní, této vlastnosti se ale zbaví velmi záhy během rychlé filmové montáže, aby mohla po zbytek série s celkem monotónním odhodláním připravovat státní převrat. Jediný její nedostatek představuje neznalost ruského prostředí, která ji přivádí do trapných situací, jinak jde však o konflikt bezvýhradně přímočarý. Na předloženou situaci si nelze udělat jiný názor, než že Kateřina je zcela v právu a odstranění vyšinutého ruského panovníka je v zájmu prakticky celé Evropy.

Zábavnost střetnutí kultivované Kateřiny a hrubiánského Petra je sice prvoplánová, ale zároveň se jedná o silnou stránku seriálu. Je ovšem paradoxní, že skutečná historie nabízí mnohem zajímavější a komplexnější konflikt. Vždyť Petr III. nejenže nebyl lidská zrůda, ale navíc přinesl během šesti krátkých měsíců své vlády řadu na Rusko nezvykle moderních reforem. Jakkoli umění nemá povinnost držet se dějinných faktů, rozhodnutí tvůrců zobrazit Petra jako vládce, který nechává mučit své poddané, a dokonce tomu věnovat celou jednu epizodu, když právě historický Petr mučení v celém Rusku zakázal, je přinejmenším problematické.

Strach ze zlých hrdinek

Petr byl posunut zcela mimo měřítka lidskosti, aby nad ním mohla mít Kateřina morální převahu a jakákoli její akce byla obhajitelná. Budoucí panovnice navíc zcela neironicky pracuje ve jménu ruského lidu, což je vzhledem k ostrosti humoru a dravé stylizaci jen málo přesvědčivé. Možná v tom lze hledat i nízké sebevědomí McNamarova feminismu: jako by scenárista nechtěl připustit, že by jeho hrdinka mohla sledovat i své vlastní zájmy – snad ze strachu, aby tím nebyla oslabena feminis­tická pozice. Ve skutečnosti je to naopak právě absurdní černobílost, co přihrává antifeministům argumenty. Veliká posouvá feminismus ze systémové roviny do individuální a anekdotické polohy, což celý konflikt izoluje, a lze ho tak snáze smést ze stolu jako umělý konstrukt, zvlášť když ho není možné legitimizovat historickou věrností. V tom spočívá největší rozdíl oproti Favoritce, na jejímž scénáři spolupracovala Deborah Davisová. A jistě měl k němu co říct i režisér. Konflikt ve Favoritce existuje v každém jedinci, ale zároveň je zasazen do kontextu systému: ženy mohou být zlé, a přesto je jejich touha po svobodě plnohodnotná a oprávněná.

Historické nepřesnosti je nicméně v tomto případně záhodno brát s rezervou. Veliká se totiž okázale hlásí k nevěrohodnosti. Vzhledem k současnému manýrismu, mluvě postav i hudebnímu doprovodu ji nikdo nemůže považovat za důsledné historické drama. McNamarovy posuny od historických reálií ale vztahy mezi postavami více méně jen zplošťují. Například Petr III. je tu synem Petra Velikého, přičemž stín právě zemřelého populárního panovníka žene našeho antagonistu k nevypočitatelným činům. Ve skutečnosti byl jeho vnukem a panovalo mezi nimi šest jiných vladařů. Jde o historickou nepřesnost, která dělá příběh méně zajímavým a plošším. Ani výtky vůči negativnímu vykreslení Petra III. nejsou motivovány požadavkem věrnosti historii. Problém je, že naprosté obrácení základních povahových vlastností skutečné osoby narušuje respekt k lidské individualitě.

Záminka k pohoršení

Ohledně „historické nepřesnosti“ Veliká sklidila i řadu výtek z těžko obhajitelných pozic. Mezi ně určitě patří až příliš časté hlasy, které seriálu ze všech možných věcí vytýkají to, že bylo obsazeno několik herců tmavé pleti do vedlejších rolí ruských šlechticů. I na Česko­-slovenské filmové databázi se objevují výkřiky, že je v seriálu „přenegrováno“. V zahraničí se stejné výtky objevují v ne tak otevřeně rasistické podobě, princip ale zůstává stejný. Pročpak asi byla právě tato historická nepřesnost zdůrazněna na rozdíl od desítek jiných? Pisatelé takovýchto komentářů často tvrdí, že jim přítomnost černochů opravdu vadí jen proto, že neodpovídá historii, což je v případě natolik stylizovaného díla samozřejmě neudržitelné. Historická nepřesnost je i zde pouze prostředkem osobní agendy a ideologie. Netýká se to pouze Veliké, stejná vlna reakcí pronásleduje dokonce i fantasy seriál Zaklínač, jenž se odehrává ve zcela smyšleném světě.

Veliká může přinejlepším doufat právě v to, že se stane záminkou podobných diskusí. Sází na údernou zábavnost jednotlivých scének, jež přikovají diváka k obrazovce a přimějí ho zhlédnout všech deset epizod. Tvůrci se zcela zjevně chtějí vyjadřovat k feminismu a dalším inkluzivním tématům, ale jejich povrchní uchopení nakonec neumožňuje se o nich seriózně bavit. Seriál vybízí spíše k debatám o smyslu, užitečnosti a potenciální škodlivosti podobných popově feministických děl, místo aby vedl k úvahám nad konflikty přítomnými v samotném ději. Zdá se, že ambice byly vyšší.

Autor je filmový publicista.