Virtuální dějiny rozpadu

Já potkal chodce z končin prastarých,
ten děl: „Bez trupu nohy kamenné
ční v poušti, v písku blízko vedle nich
tlí rozbitá tvář, čelo svraštěné,
rty šklebné, v nichž se chladný povel mih’,
dí: ‚Sochař uměl čísti vášní vření,
jež vryty v mrtvou hmotu žijí dál
než hruď, jich zdroj, než dlaň, jich provedení.‘
A na podstavci slova ta jsem čet’:‚
Jsem Ozymandias, jsem králů král,
má díla, Mocní, vizte a v prach hned!‘
Nic po stranách víc nezbylo, jen kolem
té trosky obrovské, kam stačil hled,
se písek vlnil v obzor dlouhým polem.“

Percy Bysshe Shelley: Ozymandias

(přeložil Jaroslav Vrchlický)

V Galerii Rudolfinum probíhá zánik v přímém přenosu. Virtuálně se tu v rámci instalace Olympia belgického umělce Davida Claerbouta rozkládá berlínský olympijský stadion, zbudovaný pro účely letních her v roce 1936 v nacistickém Německu. Ústředním tématem je pomíjivost lidského konání a tvorby v běhu času.

Při pozorování tichého rozkladu se nám mohou vybavit Shelleyho verše ze sonetu Ozymandias. Báseň se často interpretuje jako zpodobnění destruktivního vlivu času na tisícileté říše nebo příliš ambiciózní vládce a vizionáře. Stačí se podívat na komiks Alana Moorea Watchmen: Strážci (1986, česky 2017) v němž si jeden ze superhrdinů zvolil za své přízvisko právě řecké jméno faraona Ramesse II. a v jehož závěrečné pasáži zazní i varování („Nikdy nic nekončí.“) před zdáním trvalosti sebepromyšlenějších a sebeušlechtilejších záměrů. Obdobně s ozymandiovským étosem nakládá i televizní seriál Perníkový táta ­(2008–2013) – v rámci vyvrcholení celé zápletky jedna z epizod rovněž nese jméno starověkého vládce. I zde je hlavní hrdina Walter White, stižený jistým druhem megalomanie, „potrestán“ a jeho drogové impérium se bortí během jediného dne. Podobně jako v Shelleyho básni se kolem něho už také pouze „vlní písek“, jen nepadá tváří k zemi v egyptských dunách, ale na poušti v Novém Mexiku.

Představa postantropocénu

Výstavu v pražské galerii narušila opatření související s pandemií nemoci covid­-19 (původně měla trvat jen do poloviny dubna) a tato okolnost může vyznění Olympie ještě posílit. Vzhledem k povaze díla, založeného na snímání virtuálního modelu stadionu krou­živým pohybem kamery v alternativní realitě vylidněného Berlína, se virtualita alespoň zdánlivě zhmotňuje ve fyzickém prostoru prázdného města. Situace omezeného denního ruchu jinak turisticky atraktivního místa staví Claerboutovu instalaci do nového světla. Divák si do ní může promítnout svou vlastní, aktuálně prožívanou zkušenost v časech celosvětové pandemie. Nelze si nevzpomenout na jedny z prvních zpráv v období karantény, stejně jako na jejich poselství, následně uchopené i mnoha internetovými memy: příroda se sama léčí.

V knize Studia vizuální kultury (2001, česky 2009) Marita Sturken a Lisa Cartwright konstatují očividný fakt: obraz mi nemusí sdělovat totéž co někomu jinému. Nicméně v situaci vylidněných ulic a utichlé společnosti lze předpokládat, že u díla typu Olympia se posílí jeden druh čtení, a to jakási představa možného postantropocénu. Prosakování instalace do reálného světa je navíc posilováno tím, že počasí ve vizualizaci rozkladu olympijského stadionu je odvozeno od počasí v Berlíně přímo v době, kdy divák instalaci sleduje.

Tisíciletá projekce

Významným prvkem instalace je to, že se de facto nedá dokoukat. Jedna obrátka virtuální kamery okolo stadionu trvá přibližně hodinu, simulace rozpadu je podle propagačních materiálů k instalaci naprogramována na tisíc let. I zde můžeme sledovat určitou ozymandiovskou linii – dílo je generováno digitálními technologiemi; je jimi přímo podmíněno. Tyto technologie by se rovněž daly označit jako základ něčeho, co bychom mohli nazvat informační společností, současným stavem globalizovaného světa, jenž závisí na výpočetním výkonu. Jen pro doplnění: podle údajů Mezinárodní telekomunikační unie používá internet více než polovina globální populace a firmy, jejichž hlavním modem operandi je kyberprostor, se v posledních letech staly nejhodnotnějšími společnostmi světa. Toto může být říše jednadvacátého století, jejíž metaforický rozpad ztvárňuje pozvolná simulovaná tisíciletá destrukce olympijského stadionu. V závěrečné, stejnojmenné knize sci­-fi trilogie Vzpomínka na Zemi (2018) Liou Cch’­-sina se lidstvo zamýšlí nad otázkou nejstabilnějšího média k uchování informace. Spirálou se nakonec vrátí k rytinám v kameni. Olympia připomíná, že žádný harddisk či cloud v případě zániku naší civilizace nepředá potenciálnímu nově příchozímu zprávu o naší existenci.

Claerboutovo dílo podtrhuje přínos digitálních technologií v rámci rozvoje vizuality a obecně lidského myšlení o světě jako takovém. Pokud Walter Benjamin píše, že film nám umožňuje prozkoumat dimenzi „optického nevědomí“, která nám byla až do okamžiku jeho vynálezu nepřístupná, takzvaná nová média nám otevírají nespočet takových dimenzí i díky jejich principům modularity, automatizace, variability a překódování, jak je popsal Lev Manovich ve spisu Jazyk nových médií (2001, česky 2018). Můžeme díky tomu rázem vytvářet a vizuálně reprezentovat objekty, které nikdy neexistovaly, druhy pohledů, jež nám byly zapovězeny například vrozenou biologickou výbavou, nebo děje, které se nikdy nestaly. Samozřejmě vyvstává očividná námitka: i dříve obrazy mohly zpodobňovat objekty neukotvené v realitě. Ale jak ukazuje právě Claerboutova Olympia, před takzvanými novými médii nebylo možné vytvořit „tisícileté“ dílo, jež by utvářelo konstantně samo sebe.

Divný realismus

Olympii by tak šlo zařadit mezi díla zhmotňující filosofii spekulativního realismu nebo alespoň některé její části. Jeden z jejích představitelů Graham Harman ji v předmluvě ke knize Towards Speculative Realism (Směrem ke spekulativnímu realismu, 2010) definuje jako všechna učení, která „odmítají Kantův koperníkovský obrat, jenž přeměnil filosofii v rozjímání o lidských limitech a zakázal jí diskutovat o realitě jako takové“, a zároveň o ní hovoří jako o jakémsi „divném realismu“, který s sebou nese jen málo předpokladů každodenního života. Často se tak o spekulativním realismu hovoří jako o snaze dívat se na svět nelidskýma očima (tento přístup lze spatřit například v nezávislé hře Every Creeping Thing, kde hráč ovládá tělo ryby nebo mouchy a hra mu simuluje i jejich vnímání). Olympia nám umožňuje nahlédnout do možné budoucnosti, v níž budou lidské artefakty a monumenty postupně chátrat a lidstvo toho již nebude svědkem. To může být osvobozující – podobná okna do světa bez lidí v nás mohou umenšovat ozymandiovskou megalomanii.

Autor je publicista.