Brazílie patří mezi státy, které jsou nejméně úspěšné v boji s pandemií covid-19. Kritické situaci neprospívá ani prezident Jair Bolsonaro, který už vícekrát prokázal, že nebere ohled na nikoho a na nic. Vinu nicméně nesou i politické elity, jež se ho zdráhají odvolat z funkce.
Zatímco v Evropě už se opatrně spekuluje o druhé vlně koronaviru, na opačné straně Atlantiku dosud neskončila ani ta první. Právě naopak. Epidemie nemoci covid-19 po několika měsících trvání nadále decimuje Brazílii – nově nakažení se denně počítají v desítkách tisíc a zesnulí přinejmenším ve stovkách. Celkově už počet pozitivních případů přesáhl jeden a půl milionu a obětí bylo na začátku července přes 65 tisíc, což z Brazílie dělá druhou nejzasazenější zemi na světě.
Nerovnost v pandemii
V postupu nákazy je přitom možné pozorovat určitý, i když ne právě povzbuzující vývoj. Koronavirus se kvůli Brazilcům, kteří se vraceli ze zahraničí, poprvé objevil v bohatších předměstích velkých přímořských měst. Vzápětí ale pronikl do chudinských, zpravidla přeplněných čtvrtí a v současné chvíli se rychle šíří do vnitrozemí. Z pohledu epidemiologů je to neblahý trend, protože v těchto oblastech je sice nižší hustota obyvatelstva, zároveň však mnohem horší dostupnost zdravotnických služeb, zejména jednotek intenzivní péče. Ty jsou zpravidla jen v nemocnicích v městech nad sto tisíc obyvatel, především v metropolích jednotlivých států. To vzhledem k obrovským vzdálenostem znamená, že se do nich pacienti často dostanou až po hodinách nebo i dnech náročné cesty, což může být pozdě. Zdravotnická zařízení ve vnitrozemských oblastech navíc mívají menší kapacitu. Výjimkou je snad jen vnitrozemí států São Paulo a Minas Gerais, kde se podařilo vybudovat solidní a dobře rozloženou státní zdravotnickou síť.
Epidemie koronaviru v mnoha zemích odhalila či zvýraznila existující nerovnosti, právě v Brazílii jsou ovšem opravdu masivní a týkají se nejen propasti mezi příjmovými skupinami, ale i mezi jednotlivými regiony a státy federace, mezi městy a venkovem, mezi přímořskými centry a vnitrozemskou periferií, zvláště pak rozlehlými oblastmi v brazilské části Amazonského pralesa. Prozíravý státník by nynější extrémní situace využil k prosazení systémových změn nebo alespoň k ochraně nejzranitelnějších skupin, jako jsou původní obyvatelé, které koronavirus devastuje stejně ničivě jako dřívější epidemie zavlečené do jejich komunit těžaři a misionáři. Jenže Brazílie má v čele Jaira Bolsonara.
Totální selhání
Krajně pravicový brazilský prezident – podobně jako Donald Trump ve Spojených státech – v této krizi bohužel selhal po všech stránkách včetně nejzákladnější schopnosti empatie s nakaženými a jejich rodinami. Bolsonaro ke koronaviru od počátku přistupoval jako k útoku na svou osobu a mediální fabulaci, která zmizí sama od sebe. Na kritiku reagoval obviněním novinářů ze zaujatosti a bojem se všemi politiky, kteří chtěli proti postupující pandemií nějak zasáhnout – guvernéry označoval za zbabělce a pokoušel se zabránit aplikaci jejich opatření, ministry zdravotnictví odstranil (uprostřed bezprecedentní zdravotní krize byli vyměněni hned dva ministři klíčového resortu) a veřejnost nabádal, aby chodila do práce jako vždycky a ještě se shromažďovala na jeho podporu. Počátkem července pak vetoval část poslaneckého návrhu, který zaváděl povinné nošení roušek v obchodech, školách a náboženských prostorách.
Zatím Bolsonara nepřesvědčily ani hrozivě rostoucí počty nakažených a mrtvých, ani výzvy vlastních politických spojenců a armádních špiček. Uvidíme, zda jeho přístup – podobně jako v případě britského premiéra Borise Johnsona – změní alespoň osobní zkušenost. Testy z úterý 7. července totiž potvrdily, že se prezident virem skutečně nakazil. Čekání na Bolsonarovo „obrácení“ by však mohlo trvat věčně. Navíc skoro stejnou vinu na současné zoufalé situaci nesou politické elity, které prezidenta ani v nejhorší krizi nedokázaly odstavit od moci. Za normálních okolností snad stačilo, aby Kongres zneplatňoval Bolsonarovy pochybné dekrety a aby se poslanci ohradili, když prezident nebo jeho politicky aktivní synové překročili pomyslnou hranici (například když spekulovali o zavření Nejvyššího soudu za asistence armády). Jenže okolnosti nejsou normální a Brazílie se s rekordní nezaměstnaností, miliony lidí, kteří se propadají do chudoby, množstvím nových bezdomovců a desítkami tisíc obětí koronaviru potácí nad propastí.
Brazilští politici, kterým Bolsonaro neustále vyhrožuje a otevřeně jimi pohrdá, přitom měli a stále mají příležitost prezidenta odvolat – podobně jako v roce 2016 odvolali nevinnou Dilmu Rousseffovou. Nyní se však tento krok zdráhají učinit. Ne kvůli loajalitě k Bolsonarovi, ale kvůli zájmům vlivných mocenských skupin a elementární neschopnosti demokratické pravice a levice se na čemkoliv dohodnout. Levice navíc neumí využít evidentní nespokojenosti většiny obyvatel se současným režimem k vyvolání masových protestů, jaké pravice podnítila právě proti Rousseffové. Bez tlaku ulice a sjednocení rozhádaných politiků přitom stávajícího prezidenta z jeho křesla nikdo nedostane. Zklamání, frustrace a ztráty zbytků víry ve fungování demokracie pak snadno využije další autoritář, dost možná schopnější než falešný mesiáš Bolsonaro.
Autor je spisovatel a publicista.