výuka literatury

Druhé prázdninové číslo A2 věnujeme výuce literatury. Tematické texty se ovšem netýkají jen didaktiky, školské praxe, státních maturit a problematiky literárního kánonu, který vzniká jako důsledek povinného testování studentů. Ohledávají také úlohu čtení a interpretace textů ve vzdělávání a v životě obecně. Opakovaně přitom narážíme na nespokojenost se současným způsobem prověřování znalostí o literárních dílech a jejich autorech. V čem je tedy problém? Jak píší vysokoškolští pedagogové Jiří Koten a Michaela Kotenová: „Povinnost se plní podle šablony – do předem připravených nádob se nalévá žádaný obsah a učitel u maturity jen kontroluje, jestli nálev dosáhl pomyslné rysky.“ Překladatel Martin Pokorný zase o systému státních maturit a z něho plynoucího přístupu žáků k výuce říká: „Čeština je dnešní ruština – všichni se ji učí a musí z ní odmaturovat, zároveň ale každému jde jedním uchem tam a druhým ven.“ A dodává: „Najděte si na stránkách ministerstva školství Katalog požadavků zkoušek společné části maturitní zkoušky z českého jazyka a literatury. Něco tak blbého jste dlouho neviděli.“ Petr A. Bílek ve svých „tezích, jež patří přitlouci na dveře sborovny“ konstatuje, že „žádné postkomunistické vedení ministerstva školství nebylo schopné vytvořit funkční a nosnou představu o profilu absolventa střední školy“. O roli poezie ve výuce a o způsobech jejího čtení píše Eva Marková, která vyzdvihuje důležitost tvůrčího psaní pro rozvíjení schopnosti porozumět textu. A konečně, hlas samotným učitelům i studentům dává tematická anketa o smyslu literární výchovy.