Plánovaný stavební projekt Penty u Masarykova nádraží v Praze je výmluvným příkladem dnešního rozhodování o podobě metropole. Ani Piráty vedená „koalice demokratické změny“ se nedokáže postavit bezduché komerční výstavbě na nejcennějších pozemcích a netrvá na dodržování předpisů a pravidel výstavby.
Kresba Ondřej Dušek
V dubnu získal od stavebního úřadu Prahy 1 územní rozhodnutí projekt Masaryk Centre 1, který představuje první etapu megalomanského komplexu Central Business District skupiny Penta, jenž má vyrůst kolem Masarykova nádraží. Investorovi tak k zahájení výstavby stačí získat stavební povolení.
Rozhodovací proces provází množství kontroverzí. Penta – spojovaná třeba s kauzou Gorila a zmiňovaná také v souvislosti s vraždou novináře Jána Kuciaka na Slovensku – získala pozemky u nádraží od Českých drah za extrémně výhodných podmínek. Převod pozemků z veřejného do soukromého vlastnictví přitom zásadně omezil možnost veřejné správy ovlivňovat jejich budoucnost. Přesto by bylo namístě, aby si Praha určila a vyjednala podmínky rozvoje tohoto území, které svou polohou na hranici památkové rezervace i tím, že tvoří největší pražský tepelný ostrov, představuje lokalitu se specifickými nároky na budoucí transformaci. To ostatně potvrdil i stávající náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček, když – tehdy v roli ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) – v roce 2016 podepsal vyjádření, v němž zpochybňuje architektonické řešení i měřítko stavby. Toto vyjádření je jedním z mála, která vůči megalomanskému projektu vznášejí alespoň nějaké námitky. Právě Hlaváček ovšem svým podpisem stvrdil dohodu Prahy s Pentou, ve které se metropole vzdává odvolání v územním řízení pro první etapu, a tím i vynucování vlastních podmínek a pravidel výstavby, která si stanovila.
Proti předpisům
Jeden z klíčových rámců představují Zásady územního rozvoje hl. m. Prahy (ZÚR). Jedná se o zákonem definovaný dokument, jaké si pro účely stanovení základních mantinelů a priorit územního rozvoje vytvářejí jednotlivé kraje a které stanovují podmínky pro územní plány obcí nebo upravují rozvoj v konkrétních lokalitách. Oblasti Masarykova nádraží přitom pražské ZÚR věnují zvláštní kapitolu, která stanovuje, že v místě například nesmějí vznikat nové velké monofunkční objekty, že musí být zohledněna prostorová vazba na Pražskou památkovou rezervaci nebo že měřítko nové zástavby má respektovat okolní historickou strukturu. V jiné kapitole pak tento dokument definuje podmínky ochrany historického dědictví památkové rezervace, přičemž požaduje nezvyšovat podstatným způsobem míru využití území a nepřesahovat výšku okolních budov, a odmítá i navyšování podílu komerčních ploch, zejména v podobě velkokapacitních obchodních a administrativních zařízení.
Projekt Masaryk Centre 1 všechny tyto závazné podmínky porušuje. Na více než 30 tisících metrech podlažní plochy má vzniknout 24 tisíc čtverečních metrů kanceláří a téměř šest tisíc metrů čtverečních obchodů. Výška obou navrhovaných objektů byla odvozena především od nedalekého Florentina (které mimochodem nedávno dostavěla právě Penta), o návaznosti na historickou zástavbu tak nemůže být řeč. Se ZÚR je projekt v rozporu i s ohledem na požadavek orientovat novou výstavbu v oblasti na stávající obyvatele, což v případě kanceláří lze jen těžko. Přesto se magistrátní odbor územního rozvoje, který měl posoudit soulad projektu se závaznými předpisy města, ve svém stanovisku vyslovil kladně.
S projektem souhlasil také odbor památkové péče, přestože proti záměru vydal jednoznačně nesouhlasné stanovisko Národní památkový ústav, a výtky vyslovilo také UNESCO. Souhlas magistrátních památkářů je o to kontroverznější, že přišel v době, kdy Praha kvůli divoké výstavbě v centru a na chráněných horizontech, jako je Pankrácká pláň, čelí mezinárodní kritice právě od Centra světového dědictví. Mezi památkáři se otevřeně hovoří o „cinknutém“ rozhodnutí, protože odporuje jakékoli logice památkové ochrany v metropoli. Korunu celému případu nasadil odbor ochrany prostředí, který Masaryk Centre 1 zbavil povinnosti projít posouzením vlivů na životní prostředí (EIA), přestože se celý proces EIA již uskutečnil a dotčené i odborné veřejnosti měl dát jednu z mála možností, jak se zapojit do návazného územního řízení. Z územního řízení tak byly vyloučeny spolky Arnika, AutoMat nebo Klub Za starou Prahu, které podávaly v rámci EIA připomínky. O nesouladu projektu s městskou Strategií adaptace a klimatickým závazkem Prahy se magistrátní stanovisko ani nezmiňuje.
Jak obejít právo i veřejnost
K obejití klíčového přezkumu vlivu na životní prostředí stačil jednoduchý trik – změna názvu projektu z původního „Administrativní budova Na Florenci“ na „Masaryk Centre 1“ a využití novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Pokud by totiž pokračovalo schvalování původního projektu, musela by být zaručena účast v návazném řízení i občanským spolkům. Takto však formálně vznikl nový záměr s novým názvem, který už na základě novely posuzováním vlivů procházet nemusí. Nebezpečný precedent, který novela EIA přinesla, se přitom začíná ukazovat i v dalších kauzách, například na Jižním Městě nebo na Praze 13. I tam se již uskutečněné posouzení vlivů prostě škrtlo, čímž byla vyloučena veřejnost a odstraněn „problém“ řešení ekologických dopadů velkých stavebních projektů.
Postup hlavního města a jeho úřadů de facto od počátku spoluurčoval podmínky, na jejichž základě stavební úřad Prahy 1 o projektu rozhodoval. Zásadní ale byl i pád původní koalice na radnici městské části, která záměru oponovala. Penta o územní rozhodnutí požádala pouhý den poté, co se vedení ujala nová koalice vedená Petrem Hejmou (STAN). Ihned se proto začaly objevovat spekulace, že za výměnou radních stojí zákulisní dohody s Pentou. A aby toho nebylo málo, stavební úřad o zahájení řízení neinformoval na úřední desce, ale pouze obeslal dotčené vlastníky okolních nemovitostí, což vzhledem ke skutečnosti, že se na úřední desce běžně objevují i ty nejmenší přístavby a vestavby, nelze nepovažovat za účelové jednání. Stejným způsobem pak bylo vydáno i územní rozhodnutí a strategie obcházení zákona i veřejnosti byla nakonec úspěšná.
Nové sliby, staré pořádky
Kauza vzbudila poměrně velký rozruch a vedla k vystoupení dvou členů Klubu Za starou Prahu z Gremiální rady IPR, který se coby hlavní městská odborná instituce zachoval naprosto pasivně a de facto nechal Pentě volné ruce. Praha se situaci pokusila hasit alibistickým memorandem, v němž se výměnou za splnění několika banálních podmínek pro další etapy výstavby vzdala možnosti se proti kontroverznímu územnímu rozhodnutí odvolat. Tím v podstatě říká: máme sice stanovena pravidla výstavby a veřejně jsme se zavázali k boji s klimatickou změnou, ovšem v praxi to nic neznamená. Uzavření dohody s Pentou přitom Praha prezentovala jako úspěch, ačkoli v zásadě jen navazuje na zpackanou smlouvu o náhradní výsadbě zeleně z roku 2017. Město sice klade některé podmínky pro rozvoj území, podíl bytové funkce v další etapě nebo příspěvky na veřejnou infrastrukturu a rekonstrukci nádraží jsou ovšem směšné ve srovnání s výnosy, jež Pentě projekt přinese. Nelze také očekávat, že by požadavek padesátiprocentního podílu bytů řešil problém bydlení v metropoli – to by Praha musela požadovat dostupné či sociální bydlení, což je v českém postsocialistickém kontextu stále považováno za útok na svobody kapitalistického světa. V Německu či Rakousku je přitom naprosto běžné, že součástí dohod samospráv se soukromými investory jsou podíly dostupného a sociálního bydlení v desítkách procent. Oproti tomu Penta pouze nesmí nabízet byty ke krátkodobým pronájmům. S největší pravděpodobností se tak dočkáme dalších penthousů a luxusních bytů, které skoupí bohatí investoři. Patnáct milionů, kterými má Penta přispět na přestřešení kolejiště, pak v kontextu mnohamiliardového projektu působí jako výsměch hlavního města veřejnému zájmu.
Přitom právě nová pražská koalice se v předvolebních prohlášeních i ve svém programu vymezovala proti starým pořádkům. Je sice pravda, že k současnému stavu vedla shoda více okolností (legislativní podmínky, chování místní samosprávy, postup stavebního úřadu), neznamená to ovšem, že je hlavní město v této věci z obliga. Není totiž možné, aby se v demokraticky řízeném městě rozhodovalo o takto zásadních plánech potají a za podobně kontroverzních okolností. V tomto konkrétním případě je navíc architektonický přínos studia Zahy Hadid spíše spekulací.
Projekt Masaryk Centre 1 je ukázkovým příkladem neoliberálního přístupu, který dnes dominuje většině měst globálního Západu. Jeho specifikem přitom není pouze dominantní role velkých privátních hráčů, jako je Penta. Jak ve své nedávné knize Capital City (Město kapitálu, 2019) upozornil americký geograf Samuel Stein, klíčovou úlohu dnes hraje také politicky akcelerovaný proces územního plánování, který tvoří spojnici mezi státem a kapitálem, a rovněž vliv transformace a revitalizace měst na rostoucí ceny nemovitostí a bydlení. Proces povolování výstavby Masaryk Centre 1 zachází ještě o krok dál: značně osekaná pravidla výstavby se zcela nepokrytě porušují, přičemž odpovědnost za bezprecedentní postup si političtí aktéři přehazují jako horký brambor. Pro běžné obyvatele Prahy je to signál, že sliby o transparentnosti rozhodování, lepším životním prostředí, postavení se klimatické změně a řešení bytové krize, jsou – minimálně v tomto případě – jen politickými gesty bez reálného obsahu.
Autor je urbánní sociolog, pracuje v nevládní neziskové organizaci Arnika.