Nový salon

Výstava Salon Tchécoslovaque. Současná česká a slovenská tvorba se nachází v Národní technické knihovně, budově zpravidla plné korzujících studentů a neustálého ruchu. I tak je ale v galerii vítaný klid a až na poskakující děti a kustoda ťukajícího do klávesnice poskytuje budova tiché zázemí, vhodné pro seriózní prezentaci uměleckých děl. Přehlídka představující patnáct současných českých a slovenských umělkyň může na diváka, který je zvyklý hledat spojitosti mezi díly a hlubší kurátorskou myšlenku, působit mírně matoucím a nesourodým dojmem. Připomínám si tedy, že jde o „salon“.

Zmizíš?

Některá jména, především ta z tuzemské scény, jsou mi povědomější než jiná. Například instalaci Šárky Basjuk Koudelové už kvůli jejímu umístění nelze minout – nachází se hned na počátku sádrokartonových příček tvořících základ architektury výstavy. Ta mě hned při vstupu do galerie podivně svírá a v rozlehlých industriálních prostorách působí až nepřirozeným dojmem. Práce Basjuk Koudelové, kterou tvoří pro autorku charakteristické vyobrazení rukou a chodidel a kombinace řetězů s malbou, slouží jako úvod do celé přehlídky. Nápis „Will You Fade“ na třech volně zavěšených plátnech evokuje otázku směřující k médiu malby: zmizí ve stínu ostatních médií?

Tato otázka ve mně s různou intenzitou rezonuje při prohlídce celé výstavy. U maleb Lucie Michnové se pozdržím. Tlumené pastelové barvy na rozměrných plátnech doplňují černé linie. Jednoduše načrtnuté figury spolu s jakoby nahodilými detaily na plátně působí jako skládanka. Podobně výrazně pracuje s barvami i Julie Kopová. U obou autorek je více než u ostatních patrný důraz na emotivnost obrazu. A emoce jsou v tomto prostoru vítané.

Ne u všech děl se ale návštěvník zastaví na delší dobu. Stejně jako v přeplněných chodbách pařížského Louvru i zde jsem nucena selektovat, čemu věnovat více a čemu méně pozornosti. Současný salon – charakteristický svou roztříštěností, jež odkazuje k postmoderně – se žánrově nevymezuje. Proč taky, když i samo současné umění je těžko definovatelné. Spíše než se soustředit na vytváření nemožného řádu je možná lepší zaměřit se na výběr vystavujících.

Salon odmítnutých

Salon Tchécoslovaque nabízí přehled o tvorbě současných malířek. Přehlídka ovšem explicitně neklade důraz na genderové stereotypy ani nevychází jen z feministických teorií, jakkoli kurátor Milan Mikuláštík ve svém průvodním textu zmiňuje, že se „výstava hlásí k ideologii feminismu“. Pokud však člověk přehlídku navštíví, aniž by znal její kurátorský koncept, možná si ani nevšimne jejího genderového klíče. Stejně jako si mnohdy neuvědomím, že opouštím výstavu, kde byli zastoupeni jen muži­-umělci, v tomto případě se mi stalo, že jsem si zprvu neuvědomila absolutní zastoupení umělkyň. To považuji za úspěch, protože pokud něco přestává být vnímáno, stává se to součástí normy.

Postoj publika hrál důležitou roli i v éře francouzských uměleckých salonů, jež začala v 17. století. Na díla, která byla vybírána oficiál­ní porotou Pařížského salonu, bylo přirozeně nahlíženo jako na ta úspěšná – a to nejen členy pořádající Akademie, ale i veřejností, jež přehlídky navštěvovala. Důležitou roli v utváření povědomí o umění, které neprošlo porotou, pak byly salony vznikající na základě odmítání stylového diktátu určovaného akademiky. Toto kolaborativní úsilí bylo zvláště patrné u Salon des Refusés (Salon odmítnutých), pořádaného v roce 1863. Historik umění Albert Boime ve svém textu The Salon des Refusés and the Evolution of Modern Art (Salon des Refusés a vývoj moderního umění, 1969) dovozuje, že právě toto kontragesto bylo zásadní pro mladší generaci umělců, kteří pochopili, že Salon odmítnutých „nabídl veřejnosti alternativní styl, jejž porota nebyla kompetentní posoudit“.

Přemýšlet jinak

Porovnávat Salon des Refusés se Salonem Tchécoslovaque je jistě v lecčems zavádějící. Kontext, ve kterém se současná přehlídka umění odehrává, je přece jen diametrálně rozdílný. Stejně tak nyní nejde o vyložené odmítání určitého stylu, nýbrž o četnost zastoupení umělkyň na výstavách skupinového typu, která je stále nízká, jak o tom ostatně mluví i kurátor Mikuláštík. A konečně, Salon des Refusés jistě nemůže být brán jako příklad reakce na genderovou nevyváženost – zastoupení umělkyň tehdy bylo více než tristní. Oba salony – ten z roku 1869 i ten letošní – nicméně spojuje odmítnutí či vyloučení určitého klasického prvku: v případě Salonu Tchécoslovaque je to pochopitelně zastoupení mužů­-umělců; a právě tímto aspektem se přehlídka staví do opozice proti „oficiálnímu salonu“.

Nové, genderové pojetí skupinové výstavy představující současnou malbu přitom mění i vnímání kulturní veřejnosti. Jsem si jistá, že čím více se uskuteční výstav prezentujících pouze umělkyně, tím méně se tento fakt bude stávat tématem diskuse. A co se týče malby – možná ji jiná média již zastínila, možná ji v budoucnu zastíní ještě víc. Domnívám se však, že dokud výstavy a přehlídky současného umění budou představovat nové tváře a experimentovat s přístupy k vystavování, malba zůstane živá. Exkluzivita salonu by se přitom měla transformovat do „postsalonu“, místa, kde člověk má možnost o věcech přemýšlet jinak, tolerovat a přijímat jiná stanoviska a především rozšiřovat své vnímání světa.

Autorka studuje teorii umění.