Pakoány

Co je to za světélkujícího zeleného ptáka na hladině řeky?

Pakoány Františka Dryjeho svérázně převádějí princip oxymorické hádanky do poetických útvarů. A jak je básníkovým zvykem, mezi novotvary, slovními hrami a potměšilým humorem nenápadně vystupují odkazy na světové dění. „Zamrzlou Léthé/ brouzdáš prudkým/ proudem/ tma pryč a/ za ušima/ pod čepicí/ drn!“

Domnívám se, že jsi to ty. A pokud to nejsi ty,

je to nějaký skleněný pohár.

Pierre Peuchmard

 

Vy rodné chloupky

z dlaně

podebrané

hlava vás nebere

myšlenky

tváře pot

zatratí za

tratí zaječí…

mysl

 

Pán dal

kus boty

jeden jediný

a ještě špaten

nevíš mourku?

kdo kudy provaz

tahá (furt) a

krkem

ven

 

Bojím se černá tumor

blesk blízký bílý z špinavého

nebe

mám ještě v uchu

zdrobněliny deště

ten přežvýkaný

kořen všeho

skla

 

Vytrhnout koláč

bradou vzhůru

od boku

sypat kusy ještě teplých

lopat

a cáry oduší

bývalo bylo

mé oblíbené

bílé

 

Korálový ostrov

atol

možná rodný

trollové potajmu

mé naše

kruhy pod očima

brousí

 

Máš lásko

harmonogram

v očním rámu

vstát rámus

vpůli sedět stůl

a večer…

slehnout trávě do kopyt

nesťaté ještě

šťastné

é

 

Ulehnout na smrt

jaká koleda!

když noční kůzlátko

se blyští tam

nad kanálem

tlama

…nš

 

Jazyk na cestě

a smrk na jazyku

vozer

ne nepřál bych vám

lovit truhlu ze dna

a přednost? ale ano

držím

dveře…

(až)

po vás můj předražený

jazyku

 

Tam za ušima

pod čepicí

neloď

zamrzlou Léthé

brouzdáš prudkým

proudem

tma pryč a

za ušima

pod čepicí

drn!

 

Nechodíš vlastně nikam

do hlavy jenom

občas

když není

zbytí – zajdeš

močit

na

ganglie

 

Váš lůj

tak oblé velikánské

dudy

věšáky XXL

a barvy jasné jako

napřeblito

do polí

ohníčky závějí

spal

stánek s neznámými

VYRY

 

Hledám zas tání

mělo tu být

když vrchní s plnou polní

spálil spodní

vodu idiot

v domě za mořem teď

pije (jejich)

savo

že aby smrtnost

masiv kapsy testu

je

 

Po škole

V ohňové zemi

když mlíčí pálí svoji první

žáhu

v parku na podzim

ohniska trasují

testují cesty vzdušných

ptáků

je nedobytná hora

školních lavic

vrzání buků

planých plání zelený

smirek

těžní věže stěží

mé inkoustové skvrny

až do dna první a

poslední

kapky

krve

 

Panika

Dobrý den, hledám pana Demie.

Já jsem pan Demie. Co si račte přád?

Chtěl bych vám poděkovat, milý pane.

Poděkovad?

Poděkovad.

Není zač. Měl byste věděd…

Co prosím?

Měl byste věděd, že solar

reprodukční

ne.

Ani ni?

Ani!, milý

pane.

Wuch?

Wuch!

 

Někteří horují

a jiní pojídají jíní

zkuste to

pitomci

chutná po

koroně

už a

jak

 

(Z rukopisu, květen 2020)

František Dryje (nar. 1951) je básník, prozaik a esejista. Od roku 1979 je členem Skupiny českých a slovenských surrealistů. V roce 1994 se stal šéfredaktorem časopisu Analogon, mimo to řídí Edici Analogonu, v níž vycházejí zejména básnické, prozaické a esejistické texty členů skupiny. Autorsky se podílel na skupinových samizdatech Otevřená hra (1979), Sféra snu (1982), Proměny humoru (1984), Opak zrcadla (1986), Gambra (1989) aj. V posledních letech mu vyšly sbírky Locus debilis (2014) a Nebe – peklo – já (2018), teoretická kniha Surrealismus vžitný (2015) nebo knižní rozhovor Velký Antimasturbátor (2017), který s ním vedl básník Max Ščur.