Paměť porajmosu

Autorkou knihy Gott hat mit mir etwas vorgehabt (Bůh měl se mnou něco v plánu) je Zilli Schmidtová, narozená jako Cäcilie Reichmannová v durynské vesnici v rodině kočovných německých Romů, tedy Sintů. Počátkem války byla zatčena policií v tehdy Německem obsazeném Alsasku, vykonávala otrockou práci v jihočeském táboře Lety u Písku a přežila pobyt v táboře Osvětim­-Březinka. Letos pětadevadesátiletá autorka ovšem knihu nenapsala sama. Publikace vznikla na základě rozhovorů, které poskytla vydavatelům. Jana Mechelhoff­-Herezi, vědecká pracovnice berlínské Nadace Památník zavražděným Židům Evropy, a Uwe Neumärker, dlouholetý ředitel této instituce, následně celý příběh převyprávěli – doplnili ho o historické souvislosti, ale podali jej nesmírně empaticky. Cílem totiž nebylo vytvořit další vědeckou publikaci, ale přístupnou, čtivou knihu.

Ve skrytu

Zatímco někteří židovští přeživší začali zveřejňovat svá svědectví už brzy po konci druhé světové války, Sintové měli zábrany promluvit veřejně, a to hlavně v německy mluvicích komunitách. Zčásti to souviselo s popíráním porajmosu (romský pojem pro holocaust), zčásti s trvající diskriminací a institucionálním rasismem, jemuž museli čelit, což pro mnohé z nich platí dodnes. Nebylo divu, že se báli nových záznamů na „černé listině“ případných budoucích perzekutorů. Preferovali tedy „život ve skrytu“, jak to nazvala Ceila Stojka, další přeživší rakouská Romka a autorka vzpomínek Žijeme ve skrytu (1988, česky 2008). Příznačné je, že poválečné žádosti Zilli Schmidtové o odškodnění byly opakovaně odmítány, a to přesto, že v několika případech svědčila před soudem proti nacistickým zločincům. Teprve když v osmdesátých letech minulého století západoněmecká vláda i soudy uznaly porajmos jako genocidu, byla zveřejněna první biografická díla věnovaná osudům přeživších.

V knize Bůh měl se mnou něco v plánu se německé veřejnosti poprvé představuje protektorátní tábor Lety u Písku, první zastávka tehdy osmnáctileté ženy na pouti po koncentračních táborech. I když z tábora uprchla již po měsíčním pobytu, její svědectví má svou hodnotu – už proto, že žádný jiný tamní vězeň zatím vzpomínky nevydal. Příběh tábora byl navíc české veřejnosti desítky let neznámý. Teprve v roce 1995 tehdejší prezident Václav Havel odhalil u masových hrobů malý pomník obětem. Avšak ani Schmidtová, ani většina tehdy ještě žijících přeživších nebyla na vzpomínkový akt pozvána. A teprve nedávno česká vláda odkoupila místní velkovepřín, aby na jeho místě vznikl důstojný památník obětem nacismu.

Cikánské tábory

Rodina Schmidtové provozovala kočovný bio­­graf, starší bratr Stifto opravoval hudební nástroje a obchodoval s nimi a Zilli s mladším bratrem Hessem chodila do škol v různých obcích, kde se rodina zastavovala. Na první pohled tedy šlo o vzorně integrovanou rodinu a autorka líčí své dětství jako bezstarostné a nesmírně šťastné. Rostoucí hrozbu nacistické perzekuce její otec odbyl s tím, že to se týká jen zločinců. Když se však před válkou pronásledování Romů začalo stupňovat, rozhodla se rodina uprchnout do Československa, kde měla v pohraničí osídleném převážně Němci hodně příbuzných. Zde ji v říjnu 1939 dostihl výnos Heinricha Himmlera, šéfa německé policie a říšského vůdce SS, o nuceném usazení Romů a dalších kočujících osob. Reichmannovi tehdy stáli se svým vozem v Chebu, kde se Zilli narodilo první a jediné dítě, holčička jménem Gréta. Rodina následně uprchla na druhý konec říše a usadila se v lotrinských Metách. Jednak aby byli nablízko Stiftovi, který sloužil jako voják v obsazené Francii, jednak proto, že zde v žádném policejním seznamu nebyli evidovaní jako „Cikáni“. Zilli odtud jela na pokyn rodičů do Štrasburku, aby tam varovala sestřenice před hrozícím zatčením – gestapo je ovšem zastavilo při cestě na vlak. Zilli, proti které neměli žádné důkazy, pak putovala z jedné věznice do druhé, až v polovině října 1942 skončila v takzvaném Cikánském táboře Lety u Písku.

Už po měsíci však mladá vězeňkyně utekla s dalšími do České Lípy, kde byla vyzrazena, zatčena a pak držena v policejní věznici na pražské Pankráci a v polovině března 1943 nakonec deportována do nově vybudovaného Cikánského tábora v Osvětimi­-Březince. Rok v největším pekle válečné Evropy zanechal v její paměti stopy, jež jsou dodnes čerstvé. Jako jedna z mála přeživších si například pamatuje přípravy tamního povstání proti největšímu chystanému masakru na evropských Romech, tedy na všech zbylých romských vězních tábora. Vzpouru, která donutila táborové vedení alespoň ke krátkému odkladu násilné smrti romských vězňů, dodnes někteří historici zpochybňují. O to cennější je Schmidtové svědectví.

Jako práceschopné otrokyně byly Zilli a její sestřenice Tilla přemístěny do koncentračního tábora Ravensbrück a pak do přidruženého tábora ve Wittenbergu, odkud se jím podařilo opět uprchnout. Přes Berlín, kde si pořídily falešné doklady, se dostaly až do Rakouska, kde našly práci na vinicích. Když válka skončila, vrátila se Zilli do Chebu, kde se potkala se svým nejstarším bratrem, který se také vrátil z táborů, a později i s Hessem. Většina ostatních příbuzných, včetně Zilliny čtyřleté dcery, byla vyvražděna. Po válce se Schmidtová seznámila se svým budoucím manželem Tonim, hudebníkem s podobným příběhem, a cestovala s ním po celé zemi. Zatímco on vystupoval se svou kapelou, jeho žena chodila od domu k domu prodávat nejprve krajky a později i koberce.

Život po Osvětimi

První stručné a opatrné svědectví vydala Zilli Schmidtová historiku Heiku Haumannovi. Předtím pro ni i jejího manžela bylo jakékoliv oživování válečných vzpomínek tabu. Nemluvili o tom dokonce ani mezi sebou – nechtěli otevírat staré rány. Když ale mladá historička Mechelhoff­-Herezi po důkladných rešerších Zilli objevila, vzniklo z tohoto setkání vřelé přátelství. Výsledkem je kniha, v níž pamětnice poprvé vypráví svůj příběh vlastními slovy a uvádí své záliby, ale i strategie přežití. Nejcennější je ovšem popis jejích vnitřních konfliktů, v nichž se podobně jako u spisovatele Prima Leviho zrcadlí hloubka utrpení nejhoršího zločinu v moderních lidských dějinách.

Kniha se kupodivu obejde bez poznámek pod čarou. Jako kdyby stačilo, že ji vydává renomovaná organizace Památník zavražděným Židům Evropy. Celou třetinu přitom zabírá unikátní fotografická a dokumentová příloha. Okolnost, že vůz Reichmannových v den, kdy Himmler zakázal kočování po říši, stál zrovna v Chebu, paradoxně vedla k tomu, že přežil v něm schovaný rodinný archiv fotografií. Jinde byly veškeré „cikánské vozy“ zabaveny, prodány nebo vyrabovány – většinou samotnými policisty.

Zilli Schmidtová sebe samu chápe jako příslušnici německé skupiny Romů zvaných Sinti a její mateřštinou je sintština, kterou k její lítosti mladí ovládají už jen zřídka. Autentická řeč knihy jako by potvrzovala nejen pravdivost vzpomínek, ale i důstojnost člověka, kterou se v tomto případě nepodařilo zničit ani nacistům.

Autor je novinář.