„Když se vzdáme, co budeme jíst?“ cituje titulek peruánského listu La República z 5. července mladou ženu z předměstí Limy, která navzdory pokročilému rizikovému těhotenství každý den shání a vaří jídlo pro ty nejpotřebnější. Celeste Choupis žije v chudinské čtvrti na návrší Mirador de Torreblanca, kde neteče teplá voda a topí se dřevem. „Peruánská vláda nepovažuje tuto zónu za chudou, nicméně její okrajové části svědčí o opaku,“ píše se v reportáži. Žádný z vládních programů tak nepomohl ani Celestině rodině, ani jejím sousedům, kteří během pandemie přišli o většinu příjmů, takže jim nezbylo než zorganizovat „olla común“ (doslova společný hrnec). „Jedna skupina sejde ráno dolů k silnici a prosí řidiče o peníze na jídlo. Zůstávají tam zhruba do poledne. Další jdou mezitím nakoupit a my ostatní vaříme. Celkem děláme kolem sedmdesáti porcí,“ říká Celeste, jejíž telefonní číslo pro případnou pomoc najde čtenář na konci článku. V jiné části Limy organizuje společnou vývařovnu třicetiletý Edgar Álamo Cobeñas: „Na koronavirus umřelo jedenáct mých příbuzných. Žili v Lambayeque a já se s nimi ani nemohl rozloučit,“ říká s lítostí v hlase, prý ale stejně „nezbývá než se sebrat“ a pokračovat v práci pro rodinu a sousedy – aktuálně se snaží z místní olla común udělat stálou lidovou jídelnu. Pro mnohé z těch, kteří sem přijdou, se jedná o jediné jídlo dne. Podobná situace jako v Limě panuje na předměstích Santiaga de Chile. „Nejdřív jsme začali vařit pro staré lidi a pro sousedy s postižením. Pak se ale hlad šířil, a tak jsme se rozhodli, že budeme připravovat víc porcí. Dnes dáváme najíst asi dvěma stovkám lidí,“ řekla peruánskému deníku Jéssica Aguilar z předměstí Conchalí na severu Santiaga. „Když vidím jejich nouzi a hlad, představím si sebe na jejich místě. Nejspíš proto, že jako malá jsem to zažila taky. Hlad je strašný.“
Peru a Chile se počátkem července ve světovém srovnání vyšplhaly na pátou a šestou příčku v počtu nakažených koronavirem: obě země uvádějí přes tři sta tisíc případů a jedenáct, respektive šest a půl tisíce úmrtí. Vzhledem k poměrně nízkému počtu obyvatel jsou to alarmující čísla. Peru sice na rozdíl od sousedního Chile přijalo protiepidemická opatření poměrně rychle, ale ukázalo se, že velká část chudých si karanténu zkrátka nemůže dovolit. Když o něco později dohnaly stejné problémy i Chile, byl to pro část společnosti šok, neboť pravicová vláda Sebastiána Piñery se ještě v květnu kasala, že situaci zvládla. „Má to jednoduché vysvětlení,“ říká v rozhovoru pro španělský El País z 28. června rektor Chilské univerzity Ennio Vivaldi. „Mnozí Chilané zkrátka nevěděli, že podstatná část obyvatel se večer nají podle toho, co vydělali přes den. Žádat po někom, aby v takové situaci dodržoval karanténu, znamená doslova jej odsoudit k tomu, že nebude mít co jíst,“ říká Vivaldi, původní profesí chirurg. Chilská společnost podle rektora nejlépe hodnocené univerzity v zemi neprošla po pádu pinochetismu potřebnou společenskou diskusí a jen pokračovala v modelu zavedeném násilně během diktatury, ať už šlo o sociální zabezpečení, zdravotnictví nebo vzdělávání. „V Chile bylo neoliberální dogma aplikováno v přehnané, extrémní formě. Nikde jinde na světě neutrpělo veřejné vzdělávání takové škody jako v Chile, kde byla relativizována a stigmatizována samotná idea veřejného. Přitom jsme o tomhle modelu nikdy nediskutovali.“
„Když jsem mu stanula tváří v tvář, vyděšením se mi rozklepalo celé tělo. Mluvila jsem s ním, ale nebyla jsem schopná zeptat se ho, proč zabil mého otce. Byla jsem mrtvá strachy,“ vypráví mladá kolumbijská novinářka Diana López Zuleta o setkání s politikem Juanem Franciscem Gómezem, k němuž došlo zhruba před deseti lety v Medellínu. Gómez, všeobecně známý jako „Kiko“, byl tehdy ještě na svobodě, i díky investigativě Diany López si však od roku 2016 odpykává čtyřicetiletý trest za několikanásobnou úkladnou vraždu. V červnu vydala novinářka o případu svého otce knihu Lo que no borró el desierto (Co neskryla poušť), jejíž genezi popisuje v rozhovoru pro přední kolumbijský týdeník Semana. Kiko a López byli původně spojenci na radnici města Barrancas nedaleko karibského pobřeží, později ale López rozkryl Kikovu korupci včetně ničení důkazních materiálů a navíc hrozilo, že jej politicky přeroste. „Odstraněn“ byl v roce 1997, kdy bylo Dianě deset let: „Násilí mě připravilo nejen o otce, ale i o dětství (…) Od té doby je součástí mé identity věčný stesk.“ Nechtěla prý ale napsat sentimentální a sebelítostivou knihu – musela si tedy nejdřív vybudovat určitou distanci, k níž jí kromě novinařiny pomohly i kursy tvůrčího psaní. Vraždu svého otce se snaží vidět v širším sociálním kontextu: region La Guajira je dodnes prorostlý korupcí a většina místních o zločinech raději mlčí, nebo si rovnou myslí, že když byl někdo zabit, nejspíš něco provedl. Kiko se tak přes několik dalších vražd udržel u moci ještě dlouho a stal se i místním guvernérem. Jeho chladnokrevnost byla neobyčejná – Gómezovi přišel na pohřeb a dokonce nesl rakev. „Při dalších zločinech se to opakovalo,“ dodává novinářka. „Nechával lidi zabíjet, a pak posílal kondolence, zaplatil rakev nebo zajistil kávu na bdění u mrtvého.“