Předposlední červnový víkend hostila někdejší pražská proletářská čtvrť site specific projekt Plíce Žižkova, který uzavřel letošní ročník Tance Praha. Desítky tanečnic, performerů a landartistů spojily své síly a zaplnily ulice, parky i Žižkovský tunel tanečními výstupy i výtvarnými objekty.
Navzdory koronavirové pandemii se i letos uskutečnil každoroční festival Tanec Praha, který své programové ztráty vykompenzoval nepřehlédnutelným počinem – závěrečným site specific projektem Plíce Žižkova. Ten na dva dny, víkend 20. a 21. června, uchvátil celý pražský Žižkov. Zásadní pro podobu této site specific akce byla spolupráce s umělci land artu, který vpisuje lidské představy do krajiny v neumlčitelné touze lidských bytostí se umělecky vyjadřovat ke všemu, na co padne jejich zrak – v malém i ve velkém, miniaturním i monumentálním.
Máme za sebou staletí tvorby zahrad a parků, do nichž se promítala dobová estetická cítění, ať šlo o francouzské barokní zahrady, romantické anglické parky či později o okouzlení japonskými „konceptuálními“ zahradami. Současní umělci land artu ovšem než aby vnucovali přírodě svou představu, snaží se ji respektovat, a ve své tvorbě proto používají matérii samotné krajiny – hlínu, kámen, dřevo. Pro vyvrcholení letošního ročníku festivalu Tanec Praha vytvořili landartisté sérii inspirativních objektů, z jejichž významů pak vycházeli a dále je rozvíjeli tanečníci.
Vzpomínka na Pinu Bausch
Festival kompenzoval omezení možností zahraniční spolupráce větším oslovením diváků, a nejen to, i jejich zapojením. Už entrée k festivalu bylo toho druhu. Tanec Praha se pro ně inspiroval tvorbou ikonické německé choreografky Piny Bausch, pro jejíž styl byly charakteristické taneční řady, procesí. Tanečníci při nich provádějí repetitivní kroky a totožná gesta v dlouhé postupující řadě.
Jedno z nejznámějších procesí tohoto druhu pochází z jejího díla Nelken (Karafiáty, 1982). Na svádivou skladbu Louise Armstronga West End Blues tanečníci při svém postupu mimují významy slov jaro, léto, podzim a zima. Jednoduchý, naivistický pohyb a herní „had“ vyzývají diváky k následování. Vznikl tak celosvětový projekt The Nelken-Line. Tento chorovod se šíří po světě jako nákaza, proměňuje se podle místa vzniku a temperamentu zúčastněných, vzniká brand. Letos se připojil i festival Tanec Praha. Průvod s půvabem sobě vlastním vedla Markéta Perroud, spoluředitelka Tance Praha a bývalá sólistka Lyonského baletu.
Kopec
Po celém žižkovském kopci bylo k vidění dvacet jedna performancí na dvou trasách – od divadla Ponec přes Žižkovský tunel do Žerotinovy ulice a od Parukářky přes Rajskou zahradu na Kostnické náměstí. Eliška Perglerová z výtvarné skupiny Landscape vytvořila objekt Bouřka, jakousi jednoduchou zvonici z dřevěných latí, která neodolatelně přitahuje tři tanečnice performance Uvnitř a venku Mirku Eliášovou, Lucii Charouzovou a Moniku Rebcovou. Je to obraz silně evokativní – divák má pocit, že už ho opakovaně spatřil, ale nevadí to, na touhu druhých, zejména útrpnou, je vždy krásný pohled.
Rozhozeny po úbočí Vítkova, jež se svažuje k Žižkovu, tanečnice Sabina Bočková, Inga Zotova-Mikshina a Johana Pocková – v tomto případě bez výtvarné podpory – ukazovaly ve vystoupení Treatment of Remembering ženu jako bytost ustavičně usínající, upadající do snění. Ženám tato nebezpečná vlastnost neobyčejně sluší. Bylo to neodolatelně krásné a na dálku to souznělo s performancí, s níž do krajiny vkročila Cécile da Costa – Roselyn a pohyblivý obývák. I když se to tady, pod širým nebem, nabízelo, Roselyn zase nedokázala utéct vlastnímu obýváku a zůstala ve svém vnitřním vězení. Dobře v plenéru vypadal i Černý déšť Elišky Brtnické. Což o to, stále to funguje, když tanečnice maluje svými vlasy na rozvinutou roli balicího papíru hustou černou barvou jakési orientální znaky. Ale už jsme to viděli tolikrát.
Tunel
Prostorem prostorů je Žižkovský tunel, strašlivý v noci, ale ani ve dne si tu nejste jisti. Lépe se tu dýchá mužům, rádi si pohrají s ozvěnou. Třeba jako v představení Light Echo Jiřího Bartovance, který jím jemně vyzkoušel prostor tunelu ze schopnosti vést dialog se světlem reflektoru. Občas do jeho tance vkročí sporadický chodec se psem nebo bez něj, případně projede cyklista, ale vůbec to nevadí – vždyť tomu všemu je tanečník jen „lehkou ozvěnou“.
Ale skutečnou peckou na závěr byl Soul Train, koncept Viktora Černického a Tomáše Janypky; ostatně nic menšího jsme od nich ani nečekali. V mužném souzvuku překonali celý kopec včetně Žižkovského tunelu plazmo na břiše (doufám, že nemají propadlé očkování proti tetanu). Sklon k takovému imitatio Christi se v současném tanci táhne už od devadesátých let. Podivné, možná až znepokojivé ovšem je, že ženy se v tomto festivalovém ročníku profilují jako usínající, duchem nepřítomné bytosti, zatímco muži „makají jako barevný“. (Excuse my french…) Znamená to něco? A je to pro nás dobré, nebo špatné?
Kostničák komunitní
Vedle krajinného specifika, proletářského zabarvení, bohaté historie a rozmanitých zvláštností se čtvrť Žižkov vyznačuje i silnou přítomností romského etnika. Proto vítězné tažení festivalu Tanec Praha nemohlo skončit nikde jinde než na Kostničáku při hudbě romské kapely Bengas. Zde jsme zažili, co je to komunitní tanec live. Na „plný pecky“ to hned nebylo, snad to rozbalili později k noci, asi jsme tam my bílí trochu vadili.
Cirkusy TeTy a Circo Frico mezitím předvedly řadu artistických vychytávek. Místní si zjevně na to, co si mají o festivalovém dění v ulicích myslet, ještě neudělali názor, každopádně neprotestovali – vždyť jim hráli Bengas. David Vávra, který akci moderoval, jim toho moc neosvětlil. Srozumitelnější jim bylo, když vystoupila romská dívčí taneční skupina a začala čarovat širokými dlouhými sukněmi – prababičkami těch dnešních flamenkových. Jsem si jista, že tato akce je vykročení dobrým směrem. Tanec je jazyk, kterým lze s Romy v obci započít dialog.
Autorka je taneční publicistka.
Plíce Žižkova. Praha, 20.–21. 6. 2020.