Připoutaná ke vzpomínkám

Je to už víc než půl století, co ruský spisovatel Varlam Šalamov, autor úchvatných lágrových próz, s vehemencí sobě vlastní opakovaně naléhal, že román se svou smyšlenkou je jednou provždy mrtev, že na jeho místo přichází dokument, za nímž nestojí pouhý svědek popisovaných událostí, nýbrž aktivní účastník životního dramatu. Jen jemu dokážou budoucí čtenáři uvěřit. Přestože román přetrval, druhou polovinu dvacátého století s jeho potřebou pochopit a přehodnotit nedávno minulé skutečně zaplavila vlna nejrůznějších očitých svědectví psaných převážně oběťmi. Jsou jich celé knihovny – snad proto, že poražení jsou ke svým vzpomínkám připoutáni daleko pevněji než vítězové, jak tvrdí německá kulturoložka Aleida Ass­­mannová. Jen internetová databáze moskevského Sacharovova centra eviduje přes tři tisíce takových „poražených“ – autorů zveřejněných vzpomínek na sovětské tábory. Je mezi nimi také Anna Garasjovová (1902–1994).

Anarchismus jako životní pocit

Název Vzpomínky anarchistky (v původním znění šlo o podtitul, zatímco titul obsahoval autorčina usvědčující slova ze závěru – Žila jsem v nejnelidštější zemi na světě) slibuje jiný, nečekaný úhel pohledu, nový střípek do mozaiky společného utrpení, které, zdá se, spojuje víc než společné radosti. Je mírně zavádějící, neboť Anna Garasjovová nikdy členkou žádné anarchistické organizace nebyla, anarchismus byl pro ni spíš životní pocit, jak ostatně sama několikrát zdůrazní. A mluví o tom také na krátkém videu ze začátku devadesátých let, jehož zastavený záběr jsem měla během četby neustále před očima: dvě bledé vysušené stařenky, dva bělovlasé věchýtky na pozadí tmavě zelené pohovky s dřevěným rámem – sestry Garasjovovy, Anna a o rok starší Taťána, která měla ke skutečnému anarchistickému hnutí o něco blíž. Anna je na videu ta bez šátku – nakřáplým, a přece pevným hlasem říká: „Ne, nestala se ze mě anarchosyndikalistka, považuju se za anarchoindividualistku a myslím, že celý svůj život jsem byla anarchistkou, vždycky jsem protestovala proti jakémukoli nátlaku.“ Mocenské orgány se o podobné nuance nezajímaly, a tak byly obě sestry v létě 1925 na základě něčího udání a Taťánina dopisu Anně o účasti na Kropotkinově pohřbu v Moskvě zatčeny a o rok později za příslušnost k anarchosyndikalistickému podzemí a přípravu atentátu odsouzeny ve vykonstruovaném procesu ke třem letům odnětí svobody a dalším třem rokům vyhnanství a zbavení práv. Pro Annu to byl kupodivu poslední trest, zatímco Taťánu smetly i všechny další vlny represí – Velký teror v sedmatřicátém roce a po válce opakovaná zatčení těch, kteří si sotva stačili odsedět své desetileté tresty.

Práva v nesvobodě

Vzpomínky Anny Garasjovové jsou věnovány bezmála celému dvacátému století, které se jí podařilo vměstnat na sotva dvě stě knižních stránek. Jsou proto věcné, bez přílišných emocí a dlouhých úvah, často až překvapivě neosobní. A přestože zatčení a trest, snaha o jejich pochopení, byly patrně hlavní motivací k jejich napsání, nejsou zdaleka tím, co na knize upoutá nejvíce. Čtenář jen trochu zběhlý v tom málu, co je z ruské lágrové literatury přeloženo do češtiny, sotva v tomto strohém popisu raně sovětské represivní mašinérie nalezne fakta, která by mu byla neznámá. Jako v mnoha podobných textech se i tady v rychlém sledu opakuje: zatčení, vazební věznice, zdlouhavé vyšetřování, studené cely, vyhrožování, možná i mučení (i když zdaleka ne takové jako později, počínaje létem sedmatřicátého roku), odsuzující rozsudek, transport a konečně nějaké vzdálené místo výkonu trestu. A protože jím v daném případě je věznice pro politické vězně, Garasjovové úsečné vyprávění o nezaslouženém trestu přece jen ze zaběhnutého schématu lágrové prózy vyčnívá. Tím spíš, že řeč je teprve o polovině dvacátých let.

Tehdy ještě přežívala některá pravidla z carských časů a političtí vězni, opozičníci vládnoucí bolševické strany – eseři, menševikové, sionisté i anarchisté – ještě měli svá nezadatelná práva, ba privilegia. S vědomím toho, co následovalo v dalších letech stalinského teroru, se zdají až fascinující všechny ty zmínky o dobré vězeňské knihovně a slušné stravě, o hraní tenisu na vězeňském dvoře nebo pěstování květin, nemluvě o kriminálnících, kteří politickým vězňům posluhují a perou jim špinavé prádlo. Ale ještě víc překvapuje síla, s níž se vězni za svá stále osekávanější práva v nesvobodě berou a mohou pořád ještě prohlásit: „… člověk je povinen vždy protestovat proti nespravedlnosti a bránit vlastní důstojnost, jinak přestává být člověkem a stává se otrokem a dobytkem.“ Dobu, kdy už nemohli, Anna Garasjovová nepopisuje, v sovětském vězeňském systému ji naštěstí nezažila – na rozdíl od své sestry nebo své spoluvězeňkyně, eserky Jekatěriny Olické, z jejíchž strhujících memoárů v poznámkách hojně cituje editor ruského vydání Andrej Nikitin – česky z nich kdysi vyšla kapitola v antologii Jen jeden osud (2009).

Jiný život

A přece i Anna Garasjovová změnu ­poměrů registruje, když nedlouho po návratu z vy­­hnanství v kazašském Čimkentu jako budoucí studentka geologie musí pomáhat na jedné ze stalinských velkostaveb, na stavbě průplavu spojujícího řeku Moskvu s Volhou. Užasne, když zjistí, že jeho koryto hloubí političtí vězni – ty přece nikdo neměl právo nutit k otrocké práci. „Dnes je těžké si představit, jak málo lidé chápali, co se v zemi děje. (…) Vždyť i my, vychovaní předrevoluční literaturou, kteří jsme toho viděli dost a zažili vězení, jsme si stěží dovedli představit, co se děje v měřítku celé země,“ předešle svému zděšení Garasjovová. A její vzpomínky jsou cenné především tím, že poodhalují ten všední „nechápavý“ život na svobodě, který se odehrává v bezprostřední blízkosti represí, v ustavičném strachu, ale i jim navzdory. Nikdy ne­­opomine zmínit, že vprostřed všech krutostí existoval také jiný život – za občanské války stejně jako během náletů na Moskvu za druhé světové (mimochodem popis každodennosti válečné Moskvy patří k těm nejpozoruhodnějším místům v knize). „Vždycky přece byli a budou čestní a odvážní lidé (…). V těch nejtěžších časech si lidé navzájem pomáhali. Proto nebudu nikdy souhlasit s tvrzením, že za Stalina jedna polovina lidí udávala druhou.“

Aktualizace minulosti

Na útlých Vzpomínkách anarchistky je ob­zvlášť dobře patrné, že paměť znamená zesoučasnění minulosti, jak by řekla Assmannová; současnost si minulost podrobuje. A bylo hned několik „současností“, z nichž Anna Garasjovová vzpomínala (kusé zápisky si dělala v průběhu celého života a do výsledné knihy je spojil až editor Andrej Nikitin), a tak třeba v revoluci, která v únoru roku 1917 nadšeně svrhla carismus, viděla nejprve souvislost s pražským jarem i jeho rozdrcenými nadějemi a později se slibnými změnami počátku devadesátých let minulého století, jejichž krach už nezažila. A právě v devadesátých letech s jejich domýšlivým přesvědčením, že odteď bude už všechno jinak a navždy správně, kniha jako by zůstala uzavřena. Její vydání po více než dvaceti letech a navíc v jiném jazykovém a kulturním kontextu by si zasloužilo vlastní důkladné poznámky a vysvětlivky místo těch přejatých z ruské edice adresované jiné době a jinému čtenáři i těch několika nahodilých českých.

A stejně tak překlad. Je v něm řada žákovských chyb – někdy až zoufale komických (jako když hrdinku ve vlaku sledují „dva špekouni“ – ruské hovorové slovo špik přitom znamená fízl), jindy matoucích. Je v něm řada rusismů a toporných vět podřízených ruské syntaxi. Místy se objeví i podivuhodné překlady ruských reálií (jako „Šedův Vražek“ – ve skutečnosti Sivcev Vražek, moskevská ulice pojmenovaná podle rokle, v níž kdysi tekla řeka Sivka) nebo pokusy o jejich připodobnění reáliím českým, které však mají vlastní konotace (jako „tuzexové bony“). Je to škoda. Kromě zájmu a nadšení přípravě takového textu přísluší také profesionálnější péče.

A přece skromné vzpomínky Anny Garasjovové upoutají – nejen jako svědectví o prožitém, ale také o době svého vzniku. A tuto minulost si už každý čtenář musí aktualizovat sám.

Autorka je rusistka.