Střed moderního světa

Od textilek k ocelárnám, od oceláren k výrobě elektroniky. Od otroctví a dětské práce přes odborové svazy ke stovkám milionů migrujících zaměstnanců v největších továrních komplexech, které kdy svět spatřil. Příběh vzniku a vývoje továren líčí americký historik Joshua B. Freeman v knize Behemot. Dějiny továrny a utváření moderního světa. Svou studii začíná v polovině osmnáctého století v Anglii, kde byly postaveny první výrobní haly, samostatné kapitoly věnuje americkým továrním systémům rozvíjejícím se v devatenáctém století, evropské korporátní politice majitelů průmyslových provozů a samozřejmě i svébytnému modelu sovětského industriálu. Tato historická syntéza, jejíž části se vyznačují detailní analýzou parametrů tovární výroby ve všech fázích jejího rozvoje, Freemanovi umožňuje srovnávat jednotlivá období a zaměřovat se na podstatné fenomény spojené s tovární výrobou. Ať už dějiny továrny poměřuje mírou zaměstnaneckého komfortu (či vykořisťování levné pracovní síly – právě tento pohled v knize převládá), anebo se věnuje popisům výrobních mechanismů či benefitů, jež tyto mechanismy přinášejí pro samotné výrobce, pokaždé je to fabrika, co stojí ve středu moderního světa a podle čeho se moderní život utváří.

Továrníci i básníci

Dnes už rozhodně nebudou pro nikoho překvapující obrazy dětí pracujících u člunků textilních mašin, nepřekvapí ani popisy továrních měst; to všechno známe z dokumentů i vlastního dospívání na sídlištích k továrnám přináležejících. Přesto je skvělé, že Freeman tuto cestu se čtenářem znovu podniká, a to nejen jako vykladač dějin továren, ale i jako znalec textů, v nichž se o fabriky sváděly líté boje. Účastníme­-li se dobových polemik o hodnotu tovární výroby, vidíme, že od úplného počátku se k novým továrním komplexům veřejně vyjadřovali nejen jejich provozovatelé, ale dosti často také třeba básníci. William Blake například velmi přiléhavě psal o „temných mlýnech satanských“, rozčarovaný Ralph Waldo Emerson zas upomíná na tradici odporu vůči mechanizaci nebo devastaci životního prostředí; a naopak, umělecká obec avantgardistů si nechala poplést hlavy krásnými stroji a modernitou, vychvalovala sociologická oddělení Fordových fabrik, v nichž se s člověkem zacházelo výhradně jako se zdrojem práce. Přitakání estétů k dějinám továrny patří úplně stejně jako akce ludditů, rozbíječů strojů, proti nimž státy neváhaly nasazovat armádu, případně na nich vykonávat hrdelní tresty za poškození bavlnářských stávků.

Na jedné straně byl odpor vůči tyranům, na straně druhé kompromitující se umělci a fotografové, dobře zaplacení majiteli továren, kteří věděli, že jejich stroje musí působit ohromujícím dojmem. V Anglii, v USA i v SSSR se tato konstelace opakovala, jako by si ji strojová mechanika sama vynucovala. A mezitím v útrobách hal pracovníky vykonávající stále jen jednu a tutéž činnost vyčerpávala „forditida“, takže ještě před dosažením středního věku museli z fabriky odejít a s podlomeným zdravím dožívali v bídě. Behemot ukazuje, v jak hlubokých rozporech se rodil moderní výrobní proces. Když se například v USA začal na počátku devatenáctého století rozvíjet walthamsko­-lowellský výrobní systém, v jehož rámci už bylo možné mluvit o zaměstnaneckých právech, a nikoli jen o systému otrocké práce, došlo i ke zrodu korporátu. Už to najednou nebyly fabriky, ale celé komplexy, které dokázaly vyvažovat ekonomické nerovnováhy a jimž mohly konkurovat opět jenom korporáty.

Taylor, Baťa, Lenin

Jak Freeman líčí na příkladu amerického průmyslu, utopický model továrny coby provozu vstřícného vůči zaměstnancům nikdy neměl dlouhého trvání. Stačilo, aby na americký trh práce pronikli imigranti z Evropy, a sociálně citlivější systém zanikl, respektive se vrátil zpět k nízkým mzdám a nekompromisnímu vydírání dělníků. Co však bylo v rámci pokroku výroby a kumulace kapitálu důležité: forma korporátu tento regres bez problémů přečkala a majitelé olbřímích výroben se mohli soustředit k heroické budoucnosti. Tentýž rozpor je popsán i na jiném příkladu: vlastníci továren postupně vylepšovali ubytování pro své zaměstnance, zároveň ale na ně kladli podmínky, které známe například z Baťova Zlína; lidé zaplatili za lepší životní podmínky ještě větší mírou ztráty soukromí a museli se i ve svém mimopracovním životě podřídit těm, kdo jim dali práci a střechu nad hlavou. Dělníkům opět nezbývalo než podmínky přijmout – vždyť oni byli vždy v roli těch, kteří neměli na výběr.

Tento neblahý proces se ještě urychlil s rozvojem ocelářského průmyslu. Freeman věnuje značný prostor popisům výrobní infrastruktury, roli zaměstnanců a jejich práci na výrobních linkách a vynucování výrobní efektivity. Co tehdy bylo běžným nárokem na řadového zaměstnance, dnes působí jako obrazy z pekla – a řekněme si na rovinu: z pekla, které neskončilo, jen se přesunulo dost daleko na to, aby nás nevyrušovalo z našich pohodlných životů.

Třešničkou je samozřejmě kapitola o průniku amerických modelů taylorovského výrobního systému do Sovětského svazu, tedy do země, která se měla stát v řádu několika let imperiál­ní velmocí. Lenin, Trockij a další komunističtí vůdci chtěli proces co nejvíce urychlit, disponujíce hojnými příklady z USA, kde se stát a kapitál vyrovnával s odporem dělnictva tak, že rebely nechal postřílet armádou. Sověti na to nešli jinak – a opět, na pochodu k blahobytu jim skvěle posloužili členové umělecké obce, kteří mnohdy ani na chvíli nezapochybovali o prostředcích používaných při aplikaci velkých plánů na nový, moderní svět. Příslušnou kapitolu, v níž padají zvučná jména všech sovětských malířů, fotografů a filmařů, by si měl přečíst i ten, koho dějiny tovární výroby příliš neberou. Je totiž načase si přiznat, že Magnitogorsk a jiná sídla koncentrované otrocké hrůzy měli na svědomí i ti, kteří si jinak chránili svou svobodu projevu, co jim síly stačily.

Fabriky nekončí

Závěr knihy patří současnosti a aktuálním otázkám velkovýroby, závislosti Západu na výrobních infrastrukturách situovaných v zemích s levnou pracovní silou. Foxconn, sebevraždy dělníků, továrny pro 227 milionů pracujících, šest set fabrik na výrobu vánočních tretek postavených inženýry jednadvacátého století na katastru jednoho jediného čínského města, výrobní gigantismus dotažený ad nauseam, miliony lidí, kteří se neustále posunují po Číně a po Vietnamu podle toho, kdy Apple potřebuje představit nový model iPhonu a nasytit jím celosvětový trh – toť vskutku depresivní lekce reálií současného světa. Ačkoli praktiky jako propojování kapitálu s penzijními a spořicími fondy, povinné pracovní odvody dospívajících a studentů či nekompromisní vydírání dělníků mizejí z evropských zemí, neznamená to, že zanikají úplně. Pohnuté dějiny tovární výroby stále nejsou uzavřeny, a pokud se nestane něco vskutku vážného, jen tak neskončí. Obluda Behemot rozhodně neřekla poslední slovo; Freemanovy dějiny je proto možné číst nejen jako obrazy z minulosti, ale jako zásobník nejrůznějších variant, jež se opakovaně vracejí na scénu dějin moderního světa. Po četbě téhle knihy si budete jisti, že se týkají i vás.

Autor je literární kritik a antikvář.