Formace Troica, kterou vede etnograf a hudebník Ivan Kirčuk, kombinuje tradiční zpěv a etnické nástroje z celého světa s vlastními melodiemi i aranžemi. Hlavním zdrojem inspirace však zůstává běloruská lidová hudba. Jaké má postavení v komplikované politické, národnostní i jazykové situaci dnešního Běloruska?
Na běloruské hudební scéně, která je v zahraničí bohužel poměrně málo známá, najdeme hned několik skupin, jež hrají kvalitní world music. Jen jedna se však stala takřka legendou: Troica. Za své mimořádné postavení vděčí hlavně svému zakladateli a všestrannému hudebníkovi Ivanu Kirčukovi. Charismatický muž s vizáží šamana zasvětil život běloruskému folkloru.
Folklor živý a autentický
Kirčuk se hudbě věnuje od počátku devadesátých let, kdy začal vystupovat s folklorním souborem Dziva, v rámci své pedagogické činnosti však už během osmdesátých let po celém Bělorusku sbíral lidové písně i umělecké výrobky, které se svými studenty na minské konzervatoři využíval při scénických rekonstrukcích tradičních obřadů a svátků. Věnoval se také běloruskému loutkovému divadlu, takzvané batlejce, s níž později též vystupoval na nejrůznějších festivalech. V roce 1996 založil skupinu Troica. Pro složitou národnostní, jazykovou i náboženskou situaci dnešního Běloruska je charakteristické, že ač je mateřštinou muzikanta, který se narodil ve městě Lida v západním Bělorusku a pochází z polské katolické rodiny, polština, zpívá bělorusky a mluví převážně rusky.
Zakladatel Troici se netají tím, že ho ovlivnila bohatá běloruská tradice folklorem inspirované hudby. V první řadě sem patří skupina Pesňary, která si během sedmdesátých let získala obrovskou popularitu po celém Sovětském svazu a částečně i za jeho hranicemi díky tomu, že obratně spojovala chytlavé lidové motivy s vlivy tehdy oblíbeného progresivního rocku. Vrcholem její tvorby je pravděpodobně rocková opera Husljar (1979), hudební zpracování básně běloruského klasika Janky Kupaly, ještě více se ale Pesňary proslavili čistě popovými písněmi v ruštině. Na začátku devadesátých let pak začala vystupovat skupina Palac, která posluchačům nabídla modernější podobu běloruských lidových písní a také si získala značnou oblibu. V polovině devadesátých let vznikly kromě Troici i další žánrově spřízněné skupiny, například Guda, Kriwi nebo Stary Olsa, skupina, jež vydala už třináct alb středověké hudby a jejíž obliba v Bělorusku značně přesahuje úzký okruh šermířů a dalších lidí, kteří běžně chodí ve středověkém oblečení.
V osmdesátých letech se sice zvolna rodila i původní běloruská rocková hudba, pozice folkloru ale byla stále silná. Lidová hudba měla totiž v Sovětském svazu, kde stát štědře podporoval její akademickou i poněkud vulgarizovanou podobu (například v podání tvůrčích kolektivů pracujících), výlučné postavení. V Bělorusku, kde urbanizace proběhla později než v západní či střední Evropě, navíc stále ještě existuje folklor živý a autentický.
Lehce šílený zvuk
Troica byla se svým charakteristickým způsobem zpěvu a neobvyklými nástroji pro běloruské posluchače poloviny devadesátých let zřejmě příliš experimentální. Skupina proto od počátku vystupovala převážně v zahraničí – například v zemích Beneluxu, Německu, ale i v bývalé Jugoslávii, Polsku, Maďarsku či Rusku. První, eponymní album skupina vydala v roce 1998 díky malému nizozemskému labelu Pan Records. Následně Kirčuk nahrál sólovou desku Spadčyna zahinuušych vjosak (Dědictví ztracených vesnic, 2000), na níž využil materiály shromážděné během svých etnografických expedic, a brzy poté Troica změnila své složení – od roku 2000 dodnes s Kirčukem hrají kytarista Juryj Dzmitryjev a bubeník Juryj Paulouski. O druhém albu Žuravy (Jeřábi, 2001) britský časopis fRoots, specializující se na žánr world music, napsal: „Nové běloruské etno exploduje troufalým, syrovým, akustickým a lehce šíleným zvukem.“
Zatím poslední, sedmá nahrávka skupině vyšla před dvěma roky. Hudebníci sahají po běloruských lidových písních, hrají je však ve vlastních aranžmá, původními melodiemi se často inspirují jen velmi volně a využívají přitom množství tradičních akustických nástrojů z celého světa. Kromě šesti- a dvanáctistrunné kytary a bicích tak hrají například na domru (východoslovanský strunný nástroj), citeru, fidulu, niněru, okarínu či dřevěnou píšťalu žalejku. Nejdůležitějším poznávacím znakem Troici je však Kirčukův hluboký hlas, jímž hudebník nejen zpívá, ale i šeptá, křičí a zaklíná – prostě se projevuje jako šaman, jak to ostatně odpovídá jeho image. Příznačné je, že nezasvěcení ho obvykle považují za starce, ve skutečnosti mu však letos bude teprve 62 let – dlouhý šedý plnovous ale nosil už ve čtyřiceti.
Jistý úkrok stranou pro skupinu představovalo její páté studiové album Žar-žar (2008), na němž se objevily elektrické kytary a další nečekané nástroje. Komplikované nahrávání desky prý zabralo tři roky, a přestože ji posluchači přijali dobře, sám Kirčuk se k tomuto experimentu dnes staví spíš rezervovaně. Nadšení běloruští recenzenti v něm zato dokázali najít ohlasy skupin jako Rammstein, King Crimson či Radiohead. Další změna přišla s albem Car-ahoň (2018), které se od starší tvorby liší svým komorním, minimalistickým pojetím.
Sběratel nástrojů a kamenů
Kirčuk ovšem není jen hudebníkem a folkloristou (v současnosti přednáší na katedře kulturologie Běloruské státní univerzity kultury a umění), ale také sběratelem lidových nástrojů z celého světa. Jeho kolekce by prý vydala na malé muzeum. Kromě toho sbírá kameny z cest – škoda, že svůj venkovský dům, kde z balvanů vybudoval celou zahradu, nedávno prodal. Zajímavým vhledem do vnitřního světa nevšedního hudebníka jsou dva tlusté svazky deníkové prózy prokládané básněmi, v nichž Kirčuk zachytil nekonečné cesty skupiny za uznáním i výdělkem. Knihy Avtobany i meněstreli (Dálnice a pěvci, 2008) a Gorit svěča u altarja (Hoří svíce u oltáře, 2014) sice nepřinášejí velké literární zážitky, zvlášť první kniha ale velmi bezprostředně popisuje dojmy Východoevropana, který se ve středním věku poprvé setkává s alternativním životním stylem a objevuje západní festivaly world music i nizozemské squaty.
Kirčuka v jeho činnosti vede skálopevné přesvědčení o tom, že tradiční lidová kultura představuje hodnotu sama o sobě. Někdy se zdá, jako by byl svou vizí návratu k odkazu předků přímo posedlý. Není divu, že přílišné nadšení pro nynější běloruskou vládu nejeví, celkově se však drží od politiky dál a své esoterické představy o tradici a předcích naštěstí nikomu nevnucuje. Naopak, zdá se, jako by se s léty stále více uzavíral do svého vlastního světa. Při četbě jeho zápisků si nelze nevšimnout, že v nich postupně přibývá zmínek o duchovních praktikách a blíže neurčených „energiích“. Příznačný je jeho despekt vůči těm Bělorusům, jejichž světonázor se opírá především o nesouhlas s Lukašenkovou politikou a snahu posílit postavení běloruštiny. Podle Kirčuka tvorbu Troici oceňují jen pro její domnělou „běloruskost“. Druhou stranou mince, o níž se už hudebník nezmiňuje, ovšem jsou zcela reálné trestní postihy, kterým se tito lidé často vystavují.
Navzdory Kirčukovu podivínství patří hudba Troici k tomu nejlepšímu, co ve východní Evropě v žánru world music vzniklo. Můžeme jen doufat, že skupina, která už kromě Evropy hrála například i v Chile či v Malajsii, vystoupí i u nás.
Autor je překladatel.