Mlýnská kola minulosti

Jan Vladislav (1923–2009) své texty opakovaně upravoval, vracel se k už hotovým článkům, přepracovával je, vsazoval pasáže do nového kontextu, a v jeho pozůstalosti se tak dochovalo množství variant a pracovních verzí. Takovým záměrně nezavršeným dílem je Otevřený deník (2012), v němž autor popřel časovost diaristických zápisků tím, že se k záznamům navracel a obohacoval je o úvahové a esejistické pasáže, aby dosáhl vybroušeného a sevřeného tvaru. Nově vydaná kniha v tomto ohledu tvoří k Otevřenému deníku jistou protiváhu, protože se v autorově pozůstalosti našla ve tvaru definitivním a uzavřeném.

Ve svých esejích Vladislav na několika místech zmiňuje, že veškeré psaní je do jisté míry autobiografické. Nemalá část textů Lidského losu nese jasné odkazy na místa, kde autor žil (rodný Hlohovec na Slovensku, později Polička), či na osoby, s nimiž se setkával a jež mu byly blízké. Přesto kniha nevyznívá jako osobní zpověď či solipsistické vzpomínání. Je tomu tak díky kompozici a celkovému tvaru povídkové sbírky.

Samota a zapomnění

Titulním „lidským losem“ je – jak je zřejmé ze stejnojmenné první povídky – osud, který čeká na každého, a sice samota. V blízké či vzdálenější budoucnosti nás navždy opustí ti, kdo nás obklopovali a milovali, a budou nás zvát na cestu, kterou se už sami vydali. Toto zdrcující i smířené poselství lze nalézt ve všech devíti textech Vladislavovy sbírky. Je obsažené nejen v hojně zastoupených explicitních zmínkách o úmrtí a umírání, ale také v návratném motivu zapomnění: „Nikdy jsme se nesešli. Nikdy jsme si nenapsali. A nakonec jsem zapomněl i jejich jména.“, „Čas měl tenkrát příchuť věčnosti.“, „Paměť je nevděčná; na všechny ty věci se pamatuju, jako by se staly včera nebo předevčírem. Ale na jméno a tvář kamaráda, co jsme s ním tenkrát šli za školu na tu věž, jsem nadobro zapomněl.“

Lidské osudy se ztrácejí v minulosti a jsou překrývány rychle ubíhajícím životem („Měl jsem tenkrát pořád moc práce a málo času pro druhé.“), a záchytnými body se tak stávají předměty a věci. Výčty oněch stop uplynulých dob vnášejí do povídek nostalgii, přestože v jádru nejde o stařecké ohlédnutí za ztraceným mládím. V tom Lidský los připomíná podobně vyprávěnou i komponovanou knihu Petra Kratochvíla Dříve než do snů (2018). Vše je viděno přes zněžňující a tlumící sklo zmizelého času.

Péče o kořeny

Vyprávění se stává bojem proti nicotě (vyjádřené v Řeči pro krematorium návratným motivem fičícího větru), pátrání v osobních i rodinných dějinách je výrazem touhy vypravěče popsat, co ho formovalo, neboť přiznává, že mu chyběly podobné příběhy od vlastních rodičů. Josef Jedlička na začátku své rodinné kroniky Krev není voda (1991) poznamenává, že funkcí takových textů je udržování odkazu a že individuální lidský příběh je součástí širších rodinných historií; Jan Vladislav shodně zmiňuje onu „potřebu vědět“ a sdílet vyprávění o tom, jak se narodil, kdy dostal nasekáno, proč lezl do zvonice a jaké iniciační prožitky tam zakusil. V tom je patrná snaha být si vědom svých kořenů a pečovat o ně. V případě Jana Vladislava, který v roce 1981 emigroval, jsou těmito kořeny osudy předků a smyslové obrazy z české vesnice, která je jiná na Moravě a jiná v jižních Čechách, a přesto stále specificky česká. Autor si při psaní vybavuje a připomíná čichové, sluchové i chuťové prožitky a vyjadřuje je v hutném a sytém jazyce („zastihl jsem za okny už jen kotouče teple páchnoucího prachu, jimiž plula poslední dobytčata“, „myslel jsem na vrbové haluze zápolící s řekou“).

Většina povídek se týká rodinných pout (vztahy rodičů a dětí, domov, dětství, porod). Ne náhodou nese nejdelší text souboru titul Rodokmen, i jiné názvy však toto téma otevřeně přiznávají. Přesto nemáme pocit, že nahlížíme do intimity soukromých pocitů – Vladislav původně subjektivní cesty do minulosti podává jako něco obecně platného a jeho evokace zvědavého dětství, úzkosti z prázdnoty či rodičovské výbušnosti mohou rezonovat u každého.

Vlastním závěrem sbírky je text Cesta domů, dotýkající se – tak jako první povídka Lidský los – tématu vlastní smrti. Poté ale následuje ještě Čekání, jež je vyprávěno ženskou protagonistkou a je vlastně dlouhým rytmizovaným monologem, jakým byla i Řeč pro krematorium, která pozoruhodně balancuje mezi ironickou a básnivou jazykovou rovinou. Autobiografické rodinné vzpomínky se tak v knize kombinují s poetickými vizemi a vše je v souboru spjato motivy života, smrti a různorodých faset lidské existence. V tomto všelidském tématu jsou Vladislavovy povídky naléhavé a zanechávají po sobě nejen memento mori, ale také prožitek jazyka s rozpoznatelnou chutí a vůní.

Autorka je komparatistka.