Po roce 1989 dostala česká poezie příležitost ukázat zprvu ještě vcelku širokému publiku, co všechno dokáže. Postupně se ale obecenstvo povážlivě zúžilo – a možná za tím nestojí jen vnější vlivy, ale i samotná básnická produkce, která jako by nereflektovaně tíhla ke stále stejným hodnotám.
Český občan, jenž byl literárně obdělán seznamy povinné četby a jenž si na své kulturnosti zakládá, obyčejně podle zděděného předpokladu souhlasí, že poezie je hodnotou sama o sobě. Tak ho to naučili a tak se s věcí spokojil. Po svém způsobu tomu odpovídají i žebříčky prodejnosti. Pokud se za posledních dvacet let v první desítce nejprodávanějších titulů „beletrie“ ocitla básnická kniha, šlo o výbor z díla klasika – ať už mrtvého (Gellner, Nezval, Bezruč) nebo živého (Žáček) – a byla to událost ojedinělá a jednorázová. Dlužno dodat, že Svaz českých knihkupců a nakladatelů do sekce „beletrie“ počítá vedle poezie a prózy také životopisy, paměti, rozhovory nebo reportáže české i zahraniční provenience. Čili poezie posvěcená časem, respektive školními osnovami, se ještě dnes – ale přesněji už včera – vzácně prodá v míře, která vybraný titul vynese mezi týdenní bestsellery. Vsadil bych se, že podíl na tom má sentiment těch, kteří se v knihkupectví upamatovali na školní léta, a zvláštní předsudek, že je správné nějakého klasika doma mít. Ale jak se to má s poezií posledních třiceti let, kterou literárněhistorické příručky dosud nestačily zásadně a rozhodně utřídit a která ve výuce české literatury přichází ke slovu zkusmo, nesystematicky, v závislosti na iniciativě a informovanosti učitele? Je i tato živá poezie hodnotou? A jaké hodnoty, jež jsou ovšem zároveň jejími problémy, její existenci provázejí?
Autenticita
Stará dobrá autenticita žije dodnes pod mnoha jmény. Poezie, která tuto hodnotu vykazuje, ať už ji sama deklaruje nebo jí byla přiřčena, má to u nás pořád dobré. Že vám na autenticitu bude každý přísahat, je skoro stejně jisté jako to, že vám nikdo přesvědčivě nevyloží, v čem vlastně spočívá. Autenticita v poezii je jev natolik bezbřehý jako realismus v próze. Po roce 1989 tu náhle (zase) bylo pro autenticitu množství důvodů: Kdo nemohl psát svobodně, nemohl přece psát autenticky. Kdo musel psát do šuplíku, měl jistě co říci. Kdo byl cenzurován, byl cenzurován proto, že chtěl napsat pravdu, tedy chtěl zobrazit svět takový, jaký je, a chtěl to udělat autentickým způsobem. Je to jasné, ne? Étos básníků disentu, jejichž díla od devadesátých let vycházejí především jako díla arbitrů morálky a opravdovosti, je stále živý. A třebaže byla autenticita demaskována jako jedna ze stylizací, platí, že když básník za své dílo může ručit vlastní zkušeností, je jaksi básníkem lepším, větším a žádanějším, protože vždycky může někdo tvrdit, že on tam ale v těch severních Čechách žije, on to všecko opravdu prožil! Může zametač napsat dobrou báseň o tom, že pravdou současného světa jsou peníze, a může básník z Pelhřimova napsat dobrou báseň o zametači?
Angažovanost
Básník, který se zná k problémům své současnosti, bývá u nás podezřelý. Chce snad svým dílem někomu nebo něčemu sloužit? Chce mermomocí plnit úkoly, které mu takříkajíc ukládá doba? Nebo se chce přichytit módního trendu a stát se populárním? Jestliže bylo v devadesátých letech exponované společenské angažmá básníků s ohledem na čerstvou historickou zkušenost považováno za neatraktivní, nepotřebné, ba dokonce nežádoucí, bylo jen otázkou času, kdy se přirozená potřeba autorů angažovat se do poezie vrátí – odjinud a v jiné podobě. Stalo se a po rozsáhlé diskusi, která poukázala mimo jiné na únavu z estétského vyšívání veršů či produkce civilistních epifanií a která obnažila touhu mladší generace podílet se na aktuálním obrazu světa, stal se v širokém slova smyslu angažovaný postoj básníka jeho základní výbavou. Idea angažovanosti se rozplynula do představ angažovaností. Když se dnes básníci opět šikují, například ve jménu ekologie, šikují se jaksi rozpačitě, bez pevného přesvědčení a na zapřenou.
Imaginace
Je možné, aby se základní umělecký prostředek poezie, totiž básnický obraz, jakožto umělecký prostředek poezie vyčerpal? Petr Boháč (Tvar č. 20/2007): „V dnešní poezii je nejsilnější tendencí zachycení obrazu. Což si v širších souvislostech vysvětluji jako určitou reakci na poezii moderny – v tom smyslu, že poezie jako jediný druh umění dosáhla jakéhosi absolutna – ať už v experimentu s jazykem či experimentu v rytmu. V devadesátých letech najednou jako by se jazyk chtěl ztratit za obrazem, který má vyjádřit. Nepracuje ani s myšlenkou, ani s metafyzikou či experimentem, jen ten obraz je důležitý. Ale když si tyto obrazy dáme vedle sebe, jsou vlastně všechny stejné.“ – Ne, možné to není, vyčerpal se pouze určitý způsob jeho užití.
Gnómičnost
Tradiční představa poezie jako koncentrace lidské moudrosti, pro kterou bývají verše básníků citovány a vybírány do sbírek citátů, náleží mezi nejnaivnější představy, které (současnou) poezii provázejí. Básník sotva píše verš proto, aby se mohl později stát mottem jiné sbírky či aby se jím oháněla chytrá teta v mléčném baru. A přesto tento špatně vytěsněný předsudek české básníky pronásleduje. Jaký je v tom ale rozdíl! Kabešova Těžítka (1994), jež jsou kolážemi výpisků a vlastních maxim, vznikala tři desetiletí a byla z dnešního pohledu komponována s nebývalým citem pro významovost slova i pro nakládání s citáty. Proto jsou Těžítka také úvahou nad možnostmi poezie. Proti nim tu stojí prvoplánové průpovědi autorů, jejichž dovednost nepřesahuje dovednost průměrného copywritera. Člověk se neubrání dojetí nad básníkem, který spěchá svěřit papíru a nakladateli svůj včerejší nápad.
Jazyk
Oblíbeným pokušením českých básníků je takzvaná hra se slovy, jejímž rubem je hledání adekvátního jazyka. Je-li současná česká poezie čtenářsky neatraktivní, je tomu tak mimo jiné proto, že se sama stala hříčkou. Kdo dokáže jazykem svých básní odpovídat řeči současnosti tak, že jí nebude sloužit, přiblíží se jí. Vzkaz pro ty, co v knihkupectvích bloudí kolem skromných polic se současnou českou poezií: „Pamatujte si, že není nic horšího, než když pro pohoršení přeslechnete sdělení.“ (Vít Kremlička)
Solidarita
Střet s nesamozřejmostí vlastní existence přiměl českou poezii, aby se jako virtuální kolektiv autorů, vydavatelů, vykladačů a sympatizantů semkla ve jménu záchrany obce. To, co s novou energií a étosem před časem slavně začalo, vrací se dnes za stálého omílání fráze „česká poezie je v dobré kondici“ k rozložení, přesněji oslabení sil, které před třinácti lety pojmenovala Božena Správcová: „Literatura, ale i kultura obecně se víc a víc dostávají na okraj společenského zájmu, mizí z veřejného prostoru, literární kritiku pomalu vytěsňuje více či méně zjevné píárko – to je na první pohled patrné. Podivný a vlastně logický je ale fakt, že zároveň – ve jménu jakési kultivovanosti a snad stavovské solidarity – pozvolna mizí kritičnost i uvnitř ‚literárního ghetta‘. Kritika je vnímána čím dál víc jako osobní útok nebo hrubá neslušnost. Nenápadně se vytrácí i tolerance vůči všelijakým výstřednostem, lotrovinám, mystifikacím a poštívání, které byly ještě v devadesátých letech v literárním provozu běžné. Člověk vlastně pořád seděl na sudu se střelným prachem. Ač byly tyto legrácky zhusta pitomé, byly zároveň i osvěžující a inspirativní. Teď jako by literární provoz podivně zatuhl – část literárních institucí, časopisy nevyjímaje, se už jen zuby nehty snaží udržet status quo a místo toho, aby se hýbaly, trčí na místě a ujišťují samy sebe o vlastní nepostradatelnosti. U-jiš-ťu-jí, totiž přestaly si jí být jisty!“
Poezie
Poezie má tu neskromnou přednost a zároveň pošetilou možnost, že o sobě prostřednictvím básníka přemýšlí, že si je takto sebe sama stále vědoma, ať už básník tuto reflexivitu přímo tematizuje nebo na ni poukazuje v samotném způsobu, jakým básně dělá. To je, myslím, její nevyhnutelná skutečnost.
Autor je literární kritik.