Chceme rovnost, ne boj

Co pro vás znamená feminismus?

Je to boj proti jednotlivcům nebo skupinám, které se agresivně stavějí proti jiným skupinám nebo individuím. Ženy jsou už po tisíce let nejutiskovanější částí populace. Například v Asii se podle statistik nenarodilo až 160 milionů žen – matky byly donuceny k potratu, pokud čekaly děvče, nebo byly děti ženského pohlaví po narození zavražděny. Osobně znám situaci hlavně ve Francii, kde každé tři dny zemře jedna žena násilnou smrtí z rukou svého druha nebo expartnera. Nebojím se proto mluvit o genocidě na ženách, která se děje na celé planetě a už po tisíce let. Feminismus je ovšem i bojem proti rasismu a homofobii, proti všem formám útlaku. Náš aktivismus ale musí zůstat jen mezi ženami – myslím, že muži mezi nás nepatří.

Není použití slova genocida trochu přehnané?

Naopak. Známé případy hodně podceňujeme a nemluví se o nich dostatečně. Navíc z historie víme o snahách potlačit skupiny žen, které se jakkoli vymykaly. Ženy, které uspěly třeba na poli vědy a medicíny, nebyly brány vážně nebo se o nich mluvilo jako o čarodějnicích. Význam jejich práce byl popírán, a to jen proto, že vystoupily proti zaběhaným pořádkům.

Proč k tomu podle vás docházelo?

Ženy dávají život. A muži jsou žárliví. Takzvané čarodějnice v historii byly nejen dobrými lékařkami, ale i porodními bábami, které pomáhaly porodit, ale mnohdy i potratit. Muži vždy hledali způsoby, jak kontrolovat vznik nového života, jak se ubezpečit o správném fungování ženského těla. Muži chtějí ovládat naše těla – a to je podle mě extrémní forma žárlivosti. Muži pak řídí celou společnost a nechtějí se o moc nad ní s nikým dělit. Ženy naproti tomu usilují o uznání a chtějí se z tohoto rámce vymanit, což je však nutí k soutěživosti, o kterou nestojí. Chceme rovnost, ne boj. Problém je v patriarchátu.

Mluvíte teď o patriarchátu ve Francii?

Patriarchát najdete na celém světě, ale samozřejmě se jeho formy liší. Pokud budu mluvit o Francii, hodně mi vadí sexistické vyjadřování, které se tu považuje za normální, a i kvůli tomu funguje patriarchát jako úzus a pravidlo. Nemohu mluvit třeba za ženy v Jemenu, Saúdské Arábii nebo v Nigeru. Žiji ve Francii, a jsem ráda, že jsem v zemi, kde mohu svá práva demonstrovat. Obecné mechanismy systému jsou ale všude stejné.

Jak se dá proti útlaku bojovat?

Můžete se angažovat v politice, pořádat konference, psát články nebo knihy. Tím vším myšlenky feminismu udržujeme při životě a dále rozvíjíme. Mimo to tlačíme na změnu legislativy. Zásadní je i podpora terénních pracovnic a pracovníků, kteří se snaží pomáhat ženám, jež zažily násilí, ať už doma nebo třeba při prostituci. Bojovat lze ale i aktivismem – a to je můj případ. Jedná se o akce, které jsou vidět na ulicích a ve veřejném prostoru. Lidé se tak dozvědí o věcech, o kterých se jinak moc nemluví.

Jak jste se k aktivismu dostala?

Když v roce 2008 vzniklo na Ukrajině hnutí Femen, záhy se vytvořila i skupina ve Francii a k té jsem se v roce 2012 přidala. Bylo mi dvacet a o feminismu jsem neměla moc povědomí. Angažovala jsem se hlavně kvůli neustálým komentářům směřovaným k ženám na ulici. Je to verbální násilí, které často vyústí i ve fyzický útok. Akce Femen mě nadchly. Byly radikální, ale ne násilné. Zanechala jsem studia a naplno se pustila do aktivismu. Postupně jsem se dostala k otázkám feminismu i v oblasti prostituce nebo náboženství.

Nejmarkantnější z vašich aktivistických akcí jsou nápisy na zdech domů proti násilí na ženách. Kdy jste s nimi začala?

Můj první výlep v únoru 2019 se týkal právě šikany v ulicích. V té době jsem bydlela v Marseille, skončila jsem s aktivismem ve skupině Femen a vrátila se do takzvaného normálního života. Začala jsem pracovat jako vychovatelka dětí uprchlíků. Chtěla jsem ale ukázat svou nespokojenost, opustit sociální sítě, vyjít ven a udělat něco, co bude vidět. Prvního půl roku jsem plakáty upozorňující na násilné akty na ženách vylepovala sama. Vzala jsem papír a štětce, koupila jsem lepidlo na tapety a černou barvu. Myslím, že úspěch téhle aktivity spočívá právě v její jednoduchosti. Podobnou akci může udělat kdokoli. Za nelegální výlep je sice možné dostat pokutu, ale to je mi jedno.

Ve vylepování jste pak pokračovala v Paříži?

Na konci srpna 2019 jsem se přestěhovala do Paříže a při prvním výlepu nás bylo kolem čtyřiceti. Na konci roku už nás po celé Francii byly stovky a po světě určitě několik tisíc. Akce jsme připravovaly ve squatu, kde jsem tehdy bydlela. Pak jsem se ale musela trochu stáhnout. Měla jsem dojem, že se to všechno až moc točí kolem mé osoby. Proto jsem práci předávala svým spolupracovnicím – aby bylo vidět, že na akcích participuje hodně žen se stejným názorem.

Jak zněl první slogan, který jste vylepila?

Napsala jsem větu: „Moje tělesné proporce muži komentují od mých třinácti let.“ K tématu feminicidy jsem pak 3. března 2019 vylepila: „Julie byla zavražděna svým expartnerem. Předtím podala na policii šest stížností.“ Naše asi nejoblíbenější věta zní: „Už nechceme počítat mrtvé!“ Upozorňuje na společenský problém, který se dá řešit, jen k tomu musí být politická vůle. Podle statistik je ve Francii asi 220 tisíc žen ročně vystaveno domácímu násilí a jen asi 1300 případů se skutečně řeší.

Jak si násilí na ženách vysvětlujete?

Nejčastěji je podle francouzských výzkumů žena napadena ve chvíli, kdy se rozhodne svého druha opustit nebo ho chce nahlásit. Často se setkáváme s případy, kde je tělo zabité ženy znetvořené. Není to jedna rána nožem, je jich hned čtyřicet. Není pouze zbita, je vystrčena z okna. Žena slouží jako prostředek k uvolnění vzteku.

Součástí vylepené informace je často přesné datum, kdy k útoku na ženu, o níž je řeč, došlo. Proč ho uvádíte?

Lidé, kteří si nápis přečtou, si pak lépe uvědomí, že se jedná o skutečné ženy. Slogany mají také vychovávat. Ve školách by se mělo víc mluvit o násilí, které páchají muži na ženách, ale také o škodlivosti sexistických poznámek. Naše výlepy apelují hlavně na to, aby lidé nebyli lhostejní k sobě navzájem. Ve společnosti by se předně mělo bojovat s ignorantstvím. A pokud je někdo svědkem násilí, měl by se ozvat.

Při akcích se často fotíte a snímky zveřejňujete na sociálních sítích. Vy sama jste mediálně poměrně známou aktivistkou. Vaše činnost tedy nemá být anonymní?

Rozhodně nemá. I tady v Paříži jsou ulice doslova kolonizované muži, ženy jsou spíš v ústraní. Je třeba dodat jim odvahu k veřejným činům, aby se docílilo opravdové změny. Sama bych například zavedla v barech oddělené místnosti jen pro ženy, kde by nemusely být vystavené poznámkám mužů.

Nevedlo by to ale k určitému separatismu?

Myslím, že ne. Muži mají spoustu prostoru, který je vyhrazen jen jim. Ženy si ho ale vždy musely nějak vydobýt nebo zasloužit. A zašla bych ještě dál. Vím, že to není uskutečnitelné, ale byla bych pro zavedení zákazu vycházení pro muže po desáté večer. Neznám snad žádnou ženu, která by se nebála vracet večer domů sama, která by nepřemýšlela nad tím, co se jí může stát. Už desítky let ženy žádají muže, aby je přestali na ulici obtěžovat, ale nikdo s tím nic nedělá. Patriarchální systém je k jejich prosbám lhostejný.