Cílem je symbióza

Jste předsedou ediční rady České knižnice. S jakým pojetím kánonu tato edice pracuje?

Kánon je především pohyb. Je to permanentní společenská diskuse, neustálé utvrzování se o životnosti děl z minulosti a testování jejich účinku v přítomnosti. Je to nestabilní model, konstrukt, který se promítá do konkrétních realizací, jakými jsou mimo jiné i takové ediční řady, jakou je Česká knižnice. Ta přispívá – jistěže nedokonale – k prezentaci kánonu české literatury v její více než tisícileté tradici prostřednictvím svých omezených možností, ať už je to samotná forma edičního výkonu, konsenzuální volba titulů opírající se o několikastupňovou odbornou debatu, anebo zcela praktické produkční možnosti. Českou knižnici formují ve většině literární historici s různými specializacemi, proto je přirozeně i to, jak konkrétně naplnila ve svých dnes už sto šesti vydaných svazcích „zlatý fond“, v zajetí jejich literárněhistorického školení, které zavazuje a současně umožňuje „vyjednávat“ o hodnotách toho či onoho textu.

Jaká by měla být funkce této edice?

Úlohou České knižnice je na co nejvyšší úrovni pěstovat zmíněný dialog se zřetelem na to, že díla jsou vydávána pro dnešek. Cílem je symbióza: takový Komenského Labyrint má v České knižnici své místo nejen proto, že dámy a pánové z vědecké rady České knižnice chtějí zdůraznit význam tohoto textu ve vývoji našeho písemnictví, ale také proto, že jsou přesvědčeni o tom, že to je prostě skvělý text, jehož četba bude s dnešním čtenářem něco dělat. S tím souvisí ještě jedna důležitá věc, ptáte­-li se po funkci edice. Jejím posláním je také posilování povědomí o tom, že text literárního díla není ani po autorově smrti něčím samozřejmým, jednou provždy hotovým, že potřebuje permanentní ediční, metodologicky zakotvenou péči, která už sama o sobě představuje významnou kulturní hodnotu.

V anotaci edice píšete, že Česká knižnice „obsáhne nejvýznamnější hodnoty české literatury od středověku po současnost“. V čem podle vás spočívají ony významné hodnoty české literatury?

Za tímto reklamním sloganem se skrývá vcelku nezáludná myšlenka. Všichni se pohybujeme v nějakém kulturním horizontu a my předpokládáme, že jsme schopni najít konsenzus v tom, jaké autory by měla edice jistě přinést. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že asi nevznikne pře nad Máchou, Nerudou, Karlem Čapkem nebo Hrabalem. Z jakého důvodu? Jejich dílo je integrální součástí naší kultury a jejich texty se dotýkají i dnešního čtenáře. To je, myslím, dost na to, abychom to označili za hodnotu. Vedle tohoto hrubého síta má – naštěstí – Česká knižnice možnost pracovat i na mnohem méně jisté půdě. Může vedle těchto „nejvýznamnějších hodnot“ stavět autory a díla, která nenajdeme v řadových čítankách literatury a která se náhle objeví vedle Májů, Kytic a podobně. České knižnici se to například v minulosti povedlo s Kořínkovými Starými pamětmi kutnohorskými, které i díky vytrvalé propagaci profesora Alexandra Sticha dnes spolu s Komenským chápeme jako přední památku literatury 17. století.

Česká knižnice má být mimo jiné určena školám, na stránkách projektu jsou i semináře s komentáři k jednotlivým svazkům. Daří se vám se školami spolupracovat?

Dokud bude literatura součástí maturitní zkoušky, bude logicky Česká knižnice hledat svého čtenáře i mezi středoškolským studentstvem, i když je to jistě čím dál tím těžší za situace, kdy se texty klasické literatury dají stále snadněji získat na internetu. Seminář České knižnice, projekt řízený kolegou z ústavu Robertem Kolárem, významně posunuje Českou knižnici blíže středoškolákům, ale i studentům humanitních oborů na vysokých školách. Semináře, kterých je dnes už přes třicet, obsahují na pár desítkách stran systematicky pojatý výklad daného díla, jež čtenář najde v České knižnici, a také pracovní list. Myslím, že Seminář svým nastavením a didaktickým rozměrem může dobře posloužit i samotným učitelům. Semináře, které jsou dostupné zdarma přes internet na adrese kniznice.cz, sice již nějaký rok vycházejí, ale pro nás je to stále projekt na svém začátku a cesty ke školám stále hledáme.

Neměly by pracovní listy určené studentům akcentovat i jiné možnosti čtení než to na základě struktury maturitní zkoušky, která navíc aktuálně mění podobu? Učitelé například volají po metodice kritického čtení…

Nic proti kritickému čtení, osvícení učitelé po něm volají už léta. Naše Semináře sice jdou vstříc struktuře maturity, tedy analyzují formální stránku uměleckého textu, popisují tematickou rovinu a zpřítomňují v kostce dobový kontext, v mnoha případech ovšem nabízejí pozoruhodné interpretace, nová čtení. Semináře často píší přední osobnosti oboru, lidé, pro něž je autorovo dílo leckdy celoživotním badatelským úkolem. A takto uchopený výklad přece nemůže bez kritického čtení vzniknout.

Jako stý svazek České knižnice vyšla loni poprvé kniha reprezentující polistopadovou literaturu – Sestra Jáchyma Topola. Proč jako první vyšla zrovna Sestra?

Pro stý svazek České knižnice jsme celkem bez váhání zvolili Sestru – byli jsme si přitom vědomi symbolického rozměru toho kulatého čísla, které nám posloužilo jako berlička k přeskoku do literatury po roce 1989. O potřebě posunu blíže k přítomnosti jsme diskutovali léta. S odstupem mi přijde, že volba Topolova románu nebyla nijak obtížná. Proč – to bych shrnul heslovitě asi takto: je to výmluvné svědectví o době, v níž román vznikl, postihuje atmosféru přechodu dvou epoch. Sestra je mnohovrstevnatý text, nelze mu upřít zvláštní energii. Je to jazykově bohaté dílo, na první pohled nespoutané, na druhý překvapivě zakotvené v literární tradici. Jeho řeč měla pro českou prózu v devadesátých letech iniciační funkci. Román byl mocně recipován, a to nejen kladně a nejen u nás. A zaujímá v Topolově tvorbě zvláštní místo, autora – minimálně v jeho tvorbě z minulého století – dobře reprezentuje… Domnívám se, že podle podobných kritérii budou vybírána i další díla vzniklá po roce 1989.

V rámcovém edičním plánu najdeme ze současné literatury zatím jen prózu, například Danielu Hodrovou a Jiřího Kratochvila. Není výběr děl viděných z krátkého časového odstupu jakousi sázkou do loterie?

Rámcový ediční plán je pouze jakýmsi návěstím, něčím, co spíše jen určuje směr, nikoliv pevně vytyčuje trasu. Nechci přímo tvrdit, že vámi zmíněná dvě jména jsou pouze pars pro toto, avšak představme si, že se za nimi ­skrývá celá generace autorů, jejichž dílo rezonovalo a leckdy i kulminovalo v devadesátých letech. Totéž se týká samozřejmě i poezie, ale třeba také polistopadového dramatu. Pokud jde o míru rizika, nepřipadá mi, že by byl příliš velký rozdíl mezi tím, když se vědecká rada České knižnice rozhodne vybrat dílo vzniklé před, řekněme, pětadvaceti lety, a tím, když vsadí na koně z 19. či 18. století, který nebyl dvěma nebo třemi generacemi editorů „sedlán“, a odváží se postavit ho vedle běžně recipovaných děl. Zde přece také vůbec není jisté, jak současný čtenář bude na tento pokus o aktualizaci reagovat.

Bude Česká knižnice nějakým způsobem reflektovat posun čtenářského zájmu směrem k dříve spíše okrajovým žánrům, jako je komiks nebo literatura pro děti?

To je velký problém. Například literaturu pro děti Česká knižnice příliš nezohledňuje, i když samozřejmě v edici najdeme například Erbenovy pohádky a plánován je i svazek pohádek Boženy Němcové. Úplně ale dosud ignoruje dobrodružnou literaturu. Několikrát již ovšem na setkáních rady České knižnice zaznělo, zda by neměl vyjít svazek Foglara. V této souvislosti musím říct, že o komiksu jsme zatím vůbec neuvažovali, stejně jako třeba o detektivce. Těžiště České knižnice prostě stále vidíme v tradičních žánrech.