V neděli 20. září zemřela v Římě ve věku 95 let italská novinářka, spisovatelka a intelektuálka Rossana Rossanda, jež patřila k hlavním osobnostem italského a západního poválečného komunismu. Na rozdíl od mnoha generačních a ideových souputníků se marxismu nezřekla ani po pádu Berlínské zdi.
Rossana Rossanda se narodila v roce 1924 v Pule, která po první světové válce připadla Itálii. Jak napsala ve své biografické knize La ragazza del secolo scorso (Dívka z minulého století, 2005), její rodina sice podporovala připojení Istrijského poloostrova k Itálii, ale jinak byla striktně nepolitická. Kvůli finančním problémům se rodina Rossandů přestěhovala do Milána, kde se Rossana dostala do univerzitního prostředí kritického vůči panujícímu fašistickému režimu. Studentku výrazně ovlivnil Antonio Banfi, zastánce nedeterministického marxismu, díky němuž se v roce 1943, po německé okupaci severní Itálie a vytvoření loutkové Italské sociální republiky, zapojila Rossanda do odboje. Její příběh se podobá mnoha dalším osudům mladých lidí, kteří se během války rozhodli pro antifašismus a po válce pak pro komunismus a socialismus.
Do Italské komunistické strany vstoupila v době vrcholícího střetu o politickou orientaci Itálie. Volby z roku 1948, v nichž drtivě zvítězila křesťanská demokracie a její spojenci, pak pro italské komunisty znamenaly začátek „studené války doma“. V padesátých a šedesátých letech se Rossanda věnovala především kultuře, díky čemuž zažila první konflikty s vedením strany. Italská komunistická strana se sice snažila být v mnoha ohledech nezávislá na Sovětském svazu, v oblasti kultury ale plně převzala dogmata ždanovismu. „Některým funkcionářům vadil i El Lisickij,“ vzpomínala Rossanda na neustálé spory. V pozici vedoucí kulturního střediska v Miláně se nicméně setkala s významnými intelektuály a umělci, jako byli Jean-Paul Sartre či Pablo Neruda.
Praha je sama
Sovětská invaze do Maďarska měla na italské komunisty menší dopad než ve Francii a dalších zemích západních Evropy. Stranu sice na protest opustilo několik čelných intelektuálů, například spisovatel Italo Calvino, vazba partaje na Sovětský svaz ale nebyla zpochybněna. Opravdová krize přišla až v srpnu 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Italská komunistická strana se zmohla jen na mírné odsouzení, Rossanda a další intelektuálové ale požadovali ráznější odpověď. Z popela pražského jara tak povstal zárodek nového levicového deníku Il Manifesto, jehož prvnímu vydání v roce 1969 vévodil palcový titulek „Praha je sama“. Kvůli soustavné kritice vztahů se Sověty pak byla Rossanda spolu s dalšími zakladateli deníku vyloučena ze strany „pro frakční činnost“.
Vztah k sovětskému bloku byl v případě komunistů v Itálii – a na Západě obecně – ožehavým tématem. Na západní straně železné opony přispívaly komunistické strany k rozšiřování svobody dělníků a dalších lidí z neprivilegovaných vrstev, kdežto na Východě tento emancipační prvek komunismus zcela postrádal. Současně ale komunistická základna na vztah k Sovětskému svazu nechtěla rezignovat, neboť v něm viděla antagonistu Spojených států (sama Rossanda střet USA a SSSR jednou popsala jako zápas dvou jelenů, kteří se zaklínili parožím).
Skupina kolem deníku Il Manifesto tak podporovala disidenty na Východě, například polské dělnické hnutí Solidarita, a kritika Sovětského svazu je vedla k přecenění emancipačního potenciálu maoismu a čínského komunismu. I proto Rossandu nemohla uspokojit pozice, kterou v osmdesátých letech zastával lídr Italské komunistické strany Enrico Berlinguer, a sice přijetí členství Itálie do NATO. Tento boj za komunismus doma a proti komunistickým stranám na Východě byl jedním z mnoha intelektuálně poctivých, ale také zoufalých zápasů, jež Rossana Rossanda za svůj život svedla.
Za jinou Evropu
Pád sovětského bloku znamenal krizi celé myšlenky komunismu, a to i u skupin, jež byly k východním režimům kritické. V tomto ohledu Itálie nebyla výjimkou. Stará komunistická strana se rozdělila na dvě nové partaje: postkomunisty, dychtící zařadit se do středolevicového mainstreamu, a Stranu komunistické obrody, jež se snažila spojit hnutí z radikálně levicové scény s levou frakcí bývalé komunistické strany. Rossana, která se nikdy nezřekla marxismu a vždy byla podezřívavá k tomu, když se Il Manifesto otevíralo jiným politickým proudům, se tohoto rozkladného vnitrostranického boje nezúčastnila. Z Paříže, kam se odstěhovala za svým přítelem, novinářem a zakladatelem týdeníku Le Nouvel Observateur K. S. Karolem, sledovala italské politické rejdiště zpovzdálí.
Jak vyzdvihl ve svém rozloučení s italskou novinářkou francouzský filosof Etienne Balibar, v posledních třiceti letech se otevřelo nové pole reflexe i politické angažovanosti. „S ní a s dalšími jsme se snažili představit si Evropu pracujících, kteří nejsou vykořisťováni, mužů a žen hledajících rovnost a svébytnost, Evropu založenou na solidaritě mezi občany a cizinci, Evropu vzdorující populismu, zkrátka komunistickou Evropu.“ A právě tento boj je součástí dědictví, které Rossana Rossanda zanechala svým přátelům a čtenářům.
Autor je dopisovatelem deníku Il Manifesto.