eskalátor

Sdružení Paměť města poslalo v létě Radě České tiskové kanceláře podnět k prošetření. ČTK totiž v červenci publikovala zprávu o návrhu legislativy upravující vztahy obcí a developerské výstavby, k němuž se v článku coby „odborníci“ vyjadřovali pouze developeři či bankéři, čili „zástupci skupin, jejichž ekonomické zájmy leží v přímém rozporu s jakoukoli regulací trhu s bydlením a jejichž primárním incentivem je zisk“. Bohužel to není ojedinělý případ podobné práce se zdroji v ČTK. V posledním měsíci tisková kancelář například bez konzultace s odborníky referovala o naprosto scestné analýze auditorské firmy Deloitte o pozitivních ekonomických dopadech klimatické krize na českou ekonomiku. Text o celoevropské iniciativě za nepodmíněný základní příjem zase obsahoval pouze apokalyptická stanoviska ekonomů z UniCredit, Deloitte, Raiffeisenbank, České spořitelny, kdežto odborníka na danou problematiku neoslovil nikdo. Zprávy ČTK přitom nekriticky využívají prekarizované redakce skoro všech celostátních novin a médií a spousta lidí, kteří nemají čas ani kapacitu na to zaobírat se zdrojováním, je považuje za objektivní informace o realitě. ČTK se tak jen s malou nadsázkou dá považovat za možná nejvlivnější názorové médium v Česku. Pojďme ale radši dál probírat tlaky v České televizi…

Z. Staszek

Nevěřím v objektivní novinařinu, říkal autor tisíce článků, řady dokumentárních filmů a desítky knih, v nichž detailně zachycoval imperialismus Západu, potlačování levicových hnutí a vykořisťování obyvatel z různých částí světa. Jeho publikace a filmy se opíraly nejen o osobní svědectví, pozorovatelský talent a jazykové schopnosti, ale především o citlivost k nespravedlnosti a odhodlání zpochybňovat převládající západní mediální narativy. V tom byly výjimečné i jeho příspěvky pro A2, které posílal například z Indonésie, Marshallových ostrovů, Rwandy nebo Thajska. Cítil se být jedním z místních revolucionářů, ale zároveň byl stejně jako jeho přítel Noam Chomsky connoisseurem drahého vína, znalcem a kritikem opery, globálním obyvatelem, který pracuje pro nadnárodní společnosti a tráví podstatnou část svého života v letadlech a hotelech. Obdobně jako řada levicových aktivistů své schopnosti po­­ukazovat na pokrytectví a propagandu západních společností nedokázal a nechtěl využít ke kritickému pohledu na mnohé Zá­padu nepřátelské režimy – z mainstreamu se vyděloval i svým obdivem k Číně, postojem k občanské válce v Sýrii, obhajobou Putinova Ruska či Alexandra Lukašenka. Osobní boj Andrého Vltcheka se světem a kapitalismem především ukončila v září jeho náhlá smrt v Istanbulu.

F. Pospíšil

Adiktolog, léčitel a propagátor výzkumu léčivého konopí Dušan Dvořák se po téměř roce ve věznici dočkal dalšího, zřejmě nikoli posledního rozsudku. Ke třem letům nepodmíněného odnětí svobody byl přes videomost na dálku vyrozuměn o odsouzení na další tři roky ve věznici s ostrahou za porušení podmínečného odsouzení v roce 2017. Důvodem bylo, že si jako každý rok pěstoval u svého domku na Prostějovsku konopí, které – nebýt jeho skoro stejně pravidelné policejní sklizně – bylo určené nemocným k léčbě a pomoci od bolesti. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Prostějově tentokrát nejprve odmítla Dvořákovu žádost o právníka se slovy, že na to měl dost času, a pokračovala vlastním rozhodnutím o své nepodjatosti. Absurdní tragédii úředníků s monopolem na spravedl­nost jsme přihlíželi z veřejnosti čtyři (více by s odkazem na epidemii soudkyně stejně nepřipustila) a jeden novinář. Čtenář se už může v nekončící perzekuci Dušana Dvořáka ztrácet, jisté však je, že jeho zdraví je podlomené a on ani nikdo další z „konopných vězňů“ by neměl ve věznici strávit už ani minutu. Dvořákův případ je jasným argumentem, že je třeba změnit legislativu.

O. Bureš

„Velké betonové věže tyčící se k nebi z bývalého bramborového pole u kolchozu slibují jedné z nejchudších evropských zemí bohaté zásoby levné elektřiny pro současné i budoucí generace.“ Tak začíná reportáž deníku New York Times o stavbě nové jaderné elektrárny na západě Běloruska. Pokračuje popisem místního ekonomického modelu založeného na pašování cigaret a benzínu do EU a na závěr prorokuje, že brzy vše změní „hordy“ stavebních dělníků, kteří v zemi vybudují školy a další zařízení včetně vojenské základny. Není to jediná podobně laděná reportáž z východní Evropy v seriózních západních médiích středního proudu. Kdyby měla česká média peníze na placení výjezdů reportérů do zahraničí, patrně by vyobrazení situace nebylo méně barvotiskové. Pohled na bramborové pole, tři proužky na šusťákovce a Lada v garáži – z podobných obrázků se stal globální trend, který v nové východní Evropě překlenuje propast mezi centrem a periferií. Když na nich však chtějí reportéři západních médií demonstrovat zaostalost dané země a nebezpečí, které plyne z toho, že právě zde stavějí Rusové jadernou elektrárnu, působí to celé trochu jako pokus o znásilnění místních. Nedokázal jsem pro své tvrzení obstarat důkazy? Tím větší vidláky musím z místních udělat, aby čtenáři pochopili, že tady něco nehraje. Nevadí, že v nedalekém dvoumilionovém Minsku sídlí zhruba sto tisíc IT expertů a že odtud pochází jedna z nejhranějších online her všech dob nebo globálně používaná komunikační aplikace Viber… Často se mi u podobných textů vybaví výrok jednoho ruského senátora, který mi tvrdil, že západní liberální média jsou v otázce propagandy to nejhorší, co dnešní svět nabízí. Docela chápu, že za podobná tvrzení sbírá u některých citlivějších obyvatel postsovětského prostoru body.

V. Boháč