Hříšní lidé církve svaté

Opilý, zkouřený a divokým milostným výkonem zmožený dvacetiletý ministrant ­Daniel se s krví podlitýma očima na nádraží cpe sendvičem. Odjíždí kamsi na druhý konec Polska, kde má vstoupit do života jako truhlářský dělník. Opouští totiž pasťák, kde kvůli neúmyslnému zabití strávil léta dospívání jako knězův pomocník a kde během přidržování spoluvězňů dostávajících „deku“ našel Boha. Daniel proto neodolá pokušení sejít z cesty truhláře a vydávat se za faráře. Jeho působení na vesnici ukazuje, že nejryzejším charakterem a nejušlechtilejším knězem široko daleko může být právě nevysvěcený trestanec bez právoplatného členství v církvi.

Freestylové kázání

Corpus Christi Jana Komasy přichází v době, kdy se nejen v Polsku množí filmy kritické vůči katolické církvi. Předmět i tvrdost kritiky se přitom značně liší. Některé snímky vyprávějí o bezmezném fanatismu, deformujícím identitu hrdinů toužících dostát roli „správných věřících“ – příkladem je guatemalské Chvění (Temblores, 2019) nebo norské Disco (2019). Ostrý Klér (Kler, 2018) Wojciecha Smarzowského zase zachycuje čistě kariérní, pokrytecké fungování instituce prorostlé korupcí, vydíráním, manipulací veřejného mínění a kolektivním úsilím utajit fyzické, psychické i sexuální násilí na dětech. V tomto kontextu lze Corpus Christi považovat za méně provokativní a divácky stravitelnější. Komasův film je inspirován polským fenoménem falešných duchovních a stejně jako snímek Máme papeže! (Habemus Papam, 2011) Nanni Morettiho nahlíží na hodnostáře jako na neortodoxní, lidské, někdy i sympatické patrony. Ve smyslu arcibiskupské obhajoby z Kléru („Církev je svatá, jen ji tvoří hříšní lidé“) má blízko ke smířlivému pohledu na individuální lidské „slabůstky“ a odhlíží od systémových problémů. Zdání, že je film ke stavu církve kritický, může budit snad jen vyhoštění inspirativního podvodníka z konzervativní instituce. Podobně by se ale zachovala každá organizace.

Z Corpus Christi ve skutečnosti plyne, že lid potřebuje stálý vliv certifikovaného duchovního pastýře, který by ovšem měl Danielovy kvality: silnou, originální osobnost, která po­­jme kázání jako svobodnou performanci, aktivující v posluchačích zastřenou, ale vždy přítomnou vůli k dobru. Pro Daniela není cestou „klepání formulek“, ale hledání způsobu, jak proniknout do nitra druhých. A právě tímto způsobem se také dostává ze všech průšvihů, například když na něj starosta tlačí v politické záležitosti nebo když někdejší spoluvězeň hrozí, že prozradí jeho pravou identitu. Namísto konformního přehlédnutí nespravedlnosti a zaplacení výpalného z kostelních milodarů Daniel vždy jen zavře oči, jako by se odevzdával hrubé síle mocnějších, a po chvíli spustí freestylové kázání, jež ve správný čas zapůsobí na příslušné zatvrzelé duše a dodá jim nový impuls k sebereflexi. Nefunguje to však trvale. Jakmile se vyděrač vzdálí z dosahu Danielova vlivu, jidášsky ho zradí, protože už mu nikdo neposkytuje zpětnou vazbu a nedrží ho v morálním šachu. Aby církev takto nesešla z očí i mysli, prosazuje Corpus Christi její otevírání se autentickým, spontánním osobnostem, neznajícím rozpor mezi slovem a skutkem, schopným milovat a podpořit všechny bez rozdílu, ne jen uzavřený klub „pravých“ věřících.

Systém je v pořádku

Kladem snímku je kreace charismatického Bartosze Bielenii v roli Daniela, jehož tělo brázdí znaky rváčské a nezřízeně požitkářské minulosti, zatímco z laskavé androgynní tváře září vnitřní světlo, svědčící o touze pohřbít minulost a zlepšit sebe i své okolí. Díky protagonistovu rozkročení mezi dvěma světy film dobře balancuje mezi syrovým dramatem a komedií, vážností situací a jejich zlehčováním. Zpěv zbožné písně v pasťáku protne záběr na pochechtávajícího se chovance, Daniel namísto obligátního rozhřešení rozdává praktické rady, prověřené světskou zkušeností. Jeho život ve vsi na jednu stranu reflektuje těsnost role duchovního, neslučující se s jistými lidskými potřebami, na stranu druhou vystihuje kouzlo svobody myšlení a materiálními starostmi nezatížené existence. Nebezpečné situace Daniel řeší lišácky, vítězstvím ducha nad hmotou, mazanosti nad hrubou silou. Konfrontace s místním starostou a podnikatelem je – na rozdíl od amerického dramatu Zoufalství a naděje (First Reformed, 2017) Paula Schradera – humorná právě pro polský kontext: kněz si díky všeobecnému respektu může dovolit srazit papaláše na kolena a kázat mu o honbě za statky. V Kléru by však za něco takového dostal od byznysmena vidličkou.

Není překvapivé, že církev přijala Komasův film příznivě a místo se našlo i mezi oscarovými nominanty. Stačí­-li někomu pobavit se kuriozitou o drzounovi obcházejícím regule a ve výsledku se utvrdit v tom, že systém je vcelku v pořádku, splní Corpus Christi svůj účel. Přináší však obraz, na němž je všechno znepokojivé vyretušováno – podobně jako záběrům filmu dominuje zelenkavý filtr na úkor plnějšího barevného spektra. O církvi vznikla podnětnější díla a některým z nich – zejména Kléru – nescházela ani ona vyváženost mezi mrazivým dramatem a komedií.

Autor je filmový publicista.