„Počkej, já ti budu říkat. Zprava to máš dobrý. Furt je to dobrý… dobrý… ještě pořád… Pozor, tak teď už ne. Ale za tím modrým by to možná šlo… Jo, tak ještě moment…“ Každý, kdo poslouchá v autě audioknihy, to zná. Občas se musí nějaká pasáž oželet, protože před literaturou je třeba dát přednost dopravní situaci. Což bývá problém, když máte puštěné dílo, které vyžaduje plnou pozornost, protože se v něm střídají narativní perspektivy nebo časové roviny. Vhodně zvolenou hudbou si cestování můžete rytmicky orámovat, až si připadáte jako Jay Kay za volantem lamborghini v klipu Cosmic Girl. Ovšem psychothriller s nespolehlivou vypravěčkou vás na dálnici nebezpečně ukolébává medovým ženským hlasem a v městském shonu ruší. Některé formáty zkrátka vůbec nejdou dohromady.
Vždycky mě překvapovalo, jak se vzájemně odpuzují literatura a televize. Jako by obrazovka nesnesla proud literární řeči a vždy ji dokonale umrtvovala. A to zvlášť v případech nejrůznějších kritických klubů a literárních revuí, jejichž démonická zahulenost a odtrženost od reality se stala legendární. Svět nápadů, stylizačního mistrovství, svět dobrodružství a fantazie, zkrátka svět literatury se jako mávnutím kouzelného proutku v televizi promění ve spektákl popletených freaků a škrobených figur. Spektákl, jehož papundeklové kulisy a prkenná rétorika obecenstvo utvrzují v představě, že tohle všechno patří do jakéhosi intelektuálního ghetta, kterému nerozumí a s nímž si ani nechce nic začínat. Kolik televizních pokusů začít představovat literaturu konečně zábavně jsme už zažili?
Literatura před kamerami přestává být sama sebou. Navléká si masku, pitvoří se v tanci smrti vlastní důležitosti a namísto sebevědomí ukazuje do reflektorů upocenou tvář. Vzpomeňme klasika Marshalla McLuhana, který média podle působení na publikum rozdělil na „horká“ a „chladná“, přičemž televizi zařadil mezi ta, která vyžadují naši aktivní účast. Kdyby se býval dožil osmdesátých let, kdy se z televizního vysílání stalo běžné domácí uspávadlo a společenské analgetikum, nejspíš by tento svůj názor poupravil.
Jenže McLuhan postavil do ostrého protikladu k televizi rozhlas – a tady už vidíme, jak byl jeho rozvrh prorocký. Rádio tvoří s literaturou výjimečně soudržnou dvojici. Pornografický skandál, jenž před časem zahýbal novinovými komentáři i personálním obsazením veřejnoprávního rozhlasu, ukázal, že jsou ještě mediální výspy, kde se bere literatura vážně. A to platí, ať už si o celé kauze budeme myslet cokoliv.
Vzrůstající oblíbenost literárních podcastů je toho ostatně také dokladem. I když raději čtu tištěné články, než poslouchám živelnou debatu (s psanými, přesně formulovanými soudy se snadněji vyrovnáváme), chápu, že potřeba sdílet čtenářské dojmy v rozhovoru s ostatními k písemnictví bytostně patří. Byl by můj zážitek z díla úplný, kdybych se o něj neměl s kým podělit? Trochu to připomíná hovory diváků po sportovním utkání.
A tady se už dostáváme na zajímavé hřiště. Je kritik víc trenérem spisovatelů, nebo rozhodčím? Vzpomínám si, že vyučující za dob mých bohemistických studií takovými otázkami zaměstnávali osazenstvo seminářů literární kritiky. Už nevím, k jakému výsledku se tehdy došlo, ale za pozornost stojí, co podobné úvahy prozrazují o jazyce, v němž se naše přemýšlení o literatuře odehrává.
Všimněte si, jak lehce se utíkáme ke sportovní terminologii: „Ačkoliv má autor skvělou formu, za půlkou mu spadl řetěz.“ Anebo: „V konstrukci zápletky nechává své kolegy z detektivkářské branže daleko za sebou.“ Případně: „Po druhé knížce mu došel dech.“ Časté je také prostředí automobilismu („vyprávění šlape jak dobře seřízený stroj“), lékařství („nabroušený skalpel sarkasmu“) či gastronomie („dokonalá kompozice vůní, barev a chutí středověku“). Pokud je to s autorem špatné, pomáháme si truhlařinou („postavy jsou rozklížené, děj nahrubo sbitý“) či komunální službou („odpad“). Budoucí historici možná napíšou dějiny literárního myšlení z hlediska profesní hierarchie.
Ale ať už používáme ke sdělování svých zážitků jazyk jakýkoliv („četlo se mi to dobře“, případně lakonické „nedočetl jsem“), jedno mají všechny tyto výpovědi společné. Snažíme se jimi pojmenovat strunky, které se rozechvívají uvnitř našeho vnitřního světa, když na ně uhodí to správné slovo. Proto tak těžce neseme, když to nějaký recenzentský hlupák natře našemu oblíbenému autorovi. Tady nejde o cizí bytost, o jakéhosi vzdáleného spisovatele, ale o nás.
Takže žádný trenér, žádný rozhodčí. Psychoterapeut.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.