Lepší nic než láska

. . .

jak milovat násilí když

Evropa je mrtvá kráva

ucpala celou kuchyni

porazila ji Srebrenica

podřízla humanita a výkal Schäuble

vytekl do polévkových talířů

jak milovat symboly

čirého och tak čirého zla

když mě vychovalo free video

a krmil krystal násilí

jak nemilovat jaderné zbraně

pod svou židlí ve státě který není

 

. . .

láska ano zní to dobře

ale v České republice většinou končí

mizerně

končí většinou a demokraticky

téměř kolektivním skokem do ničeho

je milejší nic než zemský ráj

na pohled nepřítomný tady u nás

v České republice láska končí v chumlu

privátních zájmů a tlaků a dokonce

uplácení

ano nic je lepší vlastní

než láska sousedů

lepší nic než láska

nic než láska

 

. . .

realita je to co říkají v televizi

to co říká krizový štáb je realita

začíná v soukromí a tam také končí

realita prostě nepřekračuje práh bytu

a ty bys také neměl

potřebuješ přece bezpečí pohodlí a zdraví

nic víc než free video Neftlix a Twitter

nic víc nepotřebuješ než ticho a prázdno

venku

jsou cesty většinou prázdné jako život

jako život

říkám ale realita je to co říká krizový štáb

nic velkého kromě biatlonu který můžeš

bezpečně sledovat až k cíli

 

. . .

bolí mě tvůj tweet nic velkého

kromě demokracie vlády

většiny jako takové tiché a prázdné

demokracie masy lidí bolí mě

tvůj tweet člověka nepodepře když

se odvolává na masu lidí jako takovou

jedinec nepodepře člověka nic velkého

kromě lyžaře který doráží k cíli

 

. . .

Je mladý, opilý a leží na chodníku

v minus pěti stupních Celsia.

Křičí na ni, ať jde pryč, zatímco ona

z výšky nad ním volá: Vstaň! Okamžitě

vstaň! Možná upadnul a možná si lehnul

sám, jako by nevěděl, že do takových se

v tomhle městě jenom kope.

Její kamarádka stojí opodál,

míří na něj iphonem a pořizuje si video.

Zajímá mě, komu ho pak asi pustí,

s kým se nad ním bude smát a bavit.

A třeba si ho nechá pro sebe

a v tichém pokojíčku bude snít,

jaké by asi bylo toho ožralu počůrat.

 

. . .

Volá se po konci a přítele

abys pohledal. Najal jsem si

jednoho na dobu určitou,

abych mu daroval ze sebe to nejlepší

a uvedl ho do tajemství lhostejného

života v hrůze a do hrůzy věčných

improvizací. Ale teď, když vidím (a měl

jsem si toho všimnout hned), jak ten idiot

čumí do prázdna

a dřepí na zadku v zakrnělém těle

s přerostlou hlavou, pošlu ho rychle

tam, kam patří.

 

. . .

přicházíš ke mně a jsi docela celá

v temperamentních gestech

bohaté mimice a s třešňově červenými rty

po setkání se mnou

v tobě pohyb jenom doutná

nemůžeš odejít

netváříš se neusmíváš nemluvíš

protože nemáš tvář ale krvavou kaši

ležíš pod lavičkou

seděli jsme na ní spolu ještě před chvílí

ještě v tobě něco dýchá

rád bych tě naposledy políbil ale není kam

 

. . .

mizíš z mých slov

a jistě jsou to jenom slova

jak dávno víš

zachytit tě tak za rukáv

aspoň v nich a strhnout k zemi

jako by tě srazil vlak

abys byla aspoň jako mrtvá

a já tě mohl pohřbívat

končetinu po končetině a lepit

maso na zmuchlané kosti

chuchvalce vlasů ke kůži na hlavě

skládat tě a vplétat do reality

 

. . .

předkloň se miláčku

strč hlavu hluboko

do záchodové mísy

budu tě splachovat a mrdat

zezadu klekni si neboj

vyčistím tě vydrhnu z tebe

zbytečné pocity v době

kdy vládnou hygienici a hovna

jsou opět neviditelná

stejně jako veškerý odpad

a tělesná skutečnost

bude nejlepší když strčíš hlavu

do hajzlu a necháš se

vymrdat a spláchnout

 

. . .

Konečně a také naštěstí už není možný

intimní vztah ve dvou. Vždyť už jsou dávno

k smíchu zamilované párečky. Zastaralo

divadélko lásky s nechutnými scénkami.

Konečně a také naštěstí už není třeba

žádné důvěry. Vždyť každému je dávno

jasné, že pocity jsou jenom bakterie –

neumí a nemohou nikoho oslovit.

 

. . .

Konečně už nikdo nemá žádné pohlaví.

Otázky pudu řeší vnější inteligence

a také instinkty jsou v její gesci.

Děti rostou ze zkumavek, bez lásky

a vývojových potíží. Každé z nich čeká dlouhá

procházka růžovým sadem. Unavení dospělí

jsou ukládáni včas do nádob ne zrovna

křehkých. A konečně – už nejsou žádné básně.

Každého uspokojí výňatek z kroniky.

 

Svět

Říkalo se tomu Svět. Být na světě, tak se

říkalo pobývání na planetě Zemi. Co jsme

to tam vlastně dělali? Všechno si už

nepamatuju.

Vzpomínám si, že nakonec nás tam zbylo

patnáct

idiotů a idiotek. Šestnáctý byl šéf. Svět byl

rozparcelován do různých oddělení a sekcí.

Šéf vymýšlel projekty, sháněl granty, peníze.

Ta slova mi utkvěla někde hluboko v paměti,

ale dnes už nevím, jaký měla význam. Byli jsme

rozmístěni do jednotlivých oddělení

a opakovaně

tam dělali nějakou stejnou činnost. Vidím už

jenom takové snové obrazy. Jako idioti

jsme asi museli být něčím zaměstnáváni,

nevím.

Rozdávali jsme si pracovní úkoly…

nebo to byla

nějaká sedativa? Zkrátka, navzájem jsme si asi

rozdávali nějaká sedativa nebo pracovní úkoly.

Těmi jsme se udržovali vsedě na křeslech

před klávesnicemi, nebo co to bylo.

Seděli jsme

na křeslech tam v tom světě celé hodiny

a ťukali

do klávesnic. To byla pro nás idioty zřejmě

nejvhodnější činnost, jakou jsme mohli dělat.

Vzpomínám si, že jsme si přes digitální sítě

posílali

čísla. Pamatuju si jenom slova jako digitalizace,

sítě, sociální sítě, datové soubory, ale vážně

už nic nevím o jejich významu. Možná, že šlo o

skrytý boj mezi čísly a písmeny,

protože písmena

se přesýpala do nějakých číselných polí.

Možná jsme prostě měli numerizovat písmena.

Vzpomínám si, že nás bavilo strkat si před oči

videa a fotky. Vyráběli jsme fotky a videa

zaměnitelných věcí a lidí a celé hodiny na ně

zírali. Možná jsme jenom zachycovali nicotu

při práci, už nevím. Doufám, že na to co nejdřív

zapomenu.

 

Někde v půli cesty

Moji prarodiče byli ještě hominidé. Patřím

už k jinému kmeni. My, členovci z podřádu

štíhlopasých, už takhle nemluvíme, natožpak

abychom znali pojem já. A také není proč

a k čemu ho znát. Teprve my jsme

maximálně sociální. Bydlíme v obrovských

koloniích, které naši lidští předkové nikdy

nedokázali postavit. Dorozumíváme se

stridulací, feromony, pachy a také tím, že

si navzájem dáváme ochutnat, co jsme našli.

Naše komunikace vede vždy k cíli. Hominidy

přivedla k zániku jejich schopnost mluvit.

Těžko říct, co vlastně na Zemi pohledávali.

My, na rozdíl od nich, na Zemi skutečně

žijeme. Dokážeme číst i v těch nejdrobnějších

otřesech půdy. V orientaci nám pomáhá

stavba těla – jeden pár článkovaných

lomených

paličkovitých tykadel, složené fasetované

oči nebo jednoduchá temenní očka, kusadla,

hruď o třech částech a jeden pár nohou

vyrůstající z každé ze tří částí. Hominidé

jen bloudili po planetě, bez tykadel, s plochou

tváří a vertikálním držením těla. Ztratili

kvůli tomu spoustu jedinců. A přestože jim

rozumová inteligence umožnila vyrábět

komplexní nástroje, zavedla je tato schopnost

do evoluční slepé ulice. Na rozdíl od nás

si uvědomovali sami sebe. Tím vědomím

však

neustále narušovali svůj sociální řád.

Zůstal jsem někde v půli cesty. Evoluční

skok mi daroval nové tělo, nové možnosti, ale

nechal ve mně malý zbytek z prarodičů.

Za chvíli snad o sobě také přestanu vědět.

Třeba jako ti samečkové, kteří zmizeli, jakmile

oplodnili královnu. Prý několik dní nato

uhynou. Ale tomu nevěřím a nechci věřit.

Královna je středem každé kolonie.

Ona rozhoduje

o pohlaví potomstva a klade vajíčka. Z vajíček

se stanou larvy, ty se zakuklí a z kukly se

vylíhne dospělý jedinec. Rozmnožování

hominidů

bylo ve srovnání s tím naším nepochopitelně

komplikované. Navíc každý jejich fetus

prodělával složitý ontogenetický vývoj.

Naprosto ztrátové mrhání silami.