Muži z Ria

„S povděkem jsme přijali zprávu Rudého práva o odsouzení velezrádců strany a státu. Pouze jsme se zde všichni shodovali v tom, že měli viset všichni,“ napsal ve zprávě adresované centrále důstojník Státní bezpečnosti Jiří Kadlec, který byl v srpnu 1952 vyslán z Prahy do Ria de Janeiro. Reagoval tak na vykonstruovaný proces s Rudolfem Slánským a dalšími obviněnými. V Brazílii působil nejprve pod krycím jménem Honza, později Treml. Oficiálně zastával pozici tiskového atašé tamního československého velvyslanectví. Činnosti Kadlece a dalších československých agentů v Brazílii v padesátých a šedesátých letech je věnována kniha Rudá samba Vladimíra Petriláka a Maura Longarettiho Kraenského. Práce v Polsku působící autorské dvojice, kterou do češtiny přeložila Markéta Páralová Tardy, pečlivě mapuje činnost StB, respektive její I. správy, v největším jihoamerickém státě.

Filiálka KGB

Přepjatě agilní Honza byl prvním československým důstojníkem, který v zemi samby působil. V knize si lze přečíst jeho až groteskní stížnosti ohledně toho, jak je brazilské obyvatelstvo „vychováno k odporu a pohrdání prací, což se projevuje například v tom, že služebné v domácnostech odmítají čistit okna nebo podlahy, na což jsou jednáni zvláštní uklízeči“. Zároveň Kadlec neustále žádá navýšení peněz, aby si mohl dovolit platit služebnou a místo veřejné dopravy jezdit taxíkem, až ho pražská centrála musela napomenout, že chce číst i něco jiného. V knize ovšem vedle podobných historek najdeme i závažnější informace. Třeba o tom, jak důstojníci I. správy StB zprostředkovávali zbraně Brazilcům, kteří si přáli dospět k socialismu revoluční cestou. Autoři tuto činnost, která byla doposud neprobádaná, zevrubně popisují na základě českých i brazilských archivních pramenů. Chtěli hovořit i s lidmi, o nichž píšou, mnozí však již nežijí, další na výzvy nereagovali. Materiál sesbíraný zejména ze zpráv pracovníků tajné služby autorská dvojice podává čtivě a srozumitelně. Přesto není při rozsahu více než šesti set stran těžké ztratit se v tuctech pravých a krycích jmen, jimiž se to v knize hemží – velkou pomůckou je proto rejstřík krycích jmen.

Zajímavé je, že československá Státní bezpečnost v Brazílii působila především jako jakási filiálka sovětské KGB. Sověti si byli vědomi, že Československo má s Brazílií pevnější vazby, a to jak díky obchodu, tak poměrně silnému přistěhovalectví (české kořeny měl, jak známo, například brazilský prezident Juscelino Kubitschek de Oliveira). Kniha zachycuje ty nejnechutnější metody, s jejichž pomocí StB verbovala spolupracovníky, počínaje „psychologickým proklepnutím“ vytipovaného člověka, zda bude pracovat za peníze, nebo z přesvědčení. V publikaci je zároveň zachycena atmosféra zneužívání sociální zkušenosti a levicového přesvědčení některých Brazilců, kterým českoslovenští důstojníci tvrdili, že budou pracovat pro socialismus. Sledujeme převážně období před nastolením vojenské diktatury v roce 1964. Tuto dobu provázelo mnoho demonstrací, stávek, v zemi houstla atmosféra a aktivizovaly se nejrůznější levicové skupiny, do kterých se StB snažila infiltrovat. Nezřídka se jí to podařilo.

Antiamerikanismus a nacionalismus

Skutečná i krycí jména autoři zveřejňují nikoli za účelem skandalizace dotyčných osob, ale aby informace byly takové, jak je zaznamenávali důstojníci I. správy Státní bezpečnosti. „Naším cílem není nikoho soudit, ani ty, kteří nevědomě spolupracovali s StB. Suďme systém. Doplňme, že to byl zločinecký režim, který kromě toho, že držel miliony lidí v nesvobodě, navíc ještě vysílal zpravodajce do dalekých zemí. Ti byli připraveni a školeni právě k tomu, aby pomocí různých technik vypracovaných celým týmem expertů a analytiků chytali své oběti. (Notabene můžeme říci, že tito spolupracovníci byli v jistém smyslu jejich oběťmi?) Využívali různé hry a manipulace, zneužívali lidskou slabost, ať už materiální, nebo prostřednictvím apelu na jejich svědomí na ideologickém podkladě. Snažili se je těmito způsoby přesvědčit, že by spoluprací své vlasti vůbec neškodili – naopak, udělali by to, co je pro ni nejlepší, protože jejich spolupráce byla důležitá k porážce nepřátel systému, který měl být pro celé lidstvo nejlepší,“ uvádějí mimo jiné autoři. Tato metoda ostatně vyplývá i z jednotlivých pasáží knihy – důstojníci I. správy StB často lákali své potenciální spolupracovníky na to, že je třeba „nandat“ to Spojeným státům. Zneužívali přitom v Brazílii historicky zakořeněný antiamerikanismus či tamní poměrně svébytnou podobu nacionalismu.

Autoři se podrobně věnují tomu, jak československý odbor pro aktivní opatření v ro­­ce 1961 vypracoval koncepci dlouhodobé podpory Kuby v Latinské Americe. Zároveň nijak nerelativizují vojenskou diktaturu, ačkoli to je nejčastější kritika, která na jejich hlavu padá – paradoxně často od lidí, kteří knihu nečetli. Téma je křehké a v době vyhrocených debat, kdy i v Brazílii v jistých kruzích dochází k částečnému omlouvání diktatury, může působit jako rozbuška. O činnosti Státní bezpečnosti v Brazílii se doposud nepsalo, většina lidí o ní neměla ponětí, a leckomu, kdo chce mít ve věci zcela jasno, se informace nemusí hodit do konceptu, v němž v Jižní Americe roli „zlého“ hrají výhradně Spojené státy. Petrilák a Kraenski ovšem vojenskou diktaturu nikterak neomlouvají, ani nenaznačují, že byla nutným důsledkem záchrany před nebezpečím z Východu. Za odsouzeníhodné označují jakékoli lágry a omezování svobod, ať k nim dochází ve jménu čehokoli.

Občas se to vymklo

K pozoruhodným momentům monografie patří informace o tom, jak důstojníci I. správy StB vnímali levicové intelektuály z největší země Latinské Ameriky, které si pro své potřeby „třídili“. Kupříkladu světoznámého spisovatele Jorge Amada zařadili do ranku „žvanilů“. Je přitom patrné, že československým rozvědčíkům ve skutečnosti neseděl nikdo, kdo „moc“ přemýšlel a byl humanista, byť byl třeba orien­tován levicově.

Práce přes složitost doby, kterou popisuje a která poznamenala mnoho lidí, nepůsobí depresivně. Autoři totiž popisují širokou škálu činností, kterým se důstojníci věnovali. Příkladem je popis „rozpracování“ předsedy brazilské obchodní komory Oskara Argolia, krycím jménem Osak. Když byl Argolio v květnu 1952 na návštěvě Prahy, tři kádroví příslušníci StB a tři agenti jej sledovali a zorganizovali „náhodné“ setkání v jednom z barrandovských barů, které se protáhlo do půl čtvrté ráno. StB se brazilského obchodníka pokoušela získat do svých služeb „na ženskou“. Mladá funkcionářka Státní bezpečnosti se snažila, ale veškeré její úsilí přišlo vniveč. Jak píšou autoři, „v záznamu napsala, že ‚Osak‘ je sice výborný tanečník (což ji překvapilo, protože je malý, starší a při těle) a velmi šaramantní, ale nic víc se prostě dělat nedalo“. Občas se to zkrátka StB vymklo z rukou a čtenář se v knize dočte o velmi rozmanitých situacích. Samozřejmě včetně těch méně humorných, ba často i tragických.

Autorka je novinářka.