Když Pavel z Tarsu dával v polovině prvního století po Kristu dohromady křesťanskou církev, neměl to s lidmi lehké. Jednotlivé komunity se mu pořád sypaly pod rukama, štěpily se. Jejich členové se přeli o závaznost židovského zákona pro pokřtěné pohany, o platnost různých kosmologických spekulací. A o jídlo.
„Mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“ Tak Pavel běduje v listu do Filip a jeho slova dál rezonují. Třeba v Canterburských povídkách Geoffreyho Chaucera je opakuje prodavač odpustků (v překladu Františka Vrby): „Jídlo jen pro břich a pro jídlo břich/ Bůh, jak dí Pavel, bez milosti zničí…“
Tak to je jasné, řeklo by se snadno. Tady jde určitě o spor asketismu s antickou nevázaností, poživačností – anebo radostí ze života. Tento názor lze ostatně podpořit dalšími citáty, třeba Pavlovým voláním z konce osmé kapitoly Prvního listu Korintským: „Nechci už nikdy jíst maso, abych svého bratra nepřivedl k pádu!“
Jenomže… Když Pavel píše do Korintu, pojednává konkrétně o mase, které bylo v některém z mnoha chrámů této půlmilionové metropole obětováno bohům a pak se lacino prodávalo na trhu. V některých městech (podle všeho třeba v Pompejích) pocházela naprostá většina dostupného masa právě z přebytků náboženského provozu. Nejde tedy o chuť, ani o slast z nasycení, ale o původ jídla a o vztahy, do nichž poživatelná hmota vstupuje. Z křesťanského hlediska by samozřejmě mělo být jasné, že pohanští bohové nemají žádnou moc, a že se tudíž maso z Jupiterova chrámu neliší od masa z řeznictví. Všichni však nejsou pevní ve víře; někteří mají stále z model strach, všeho pohanského se straní a jejich čisté svědomí se ocitá v ohrožení vždy, když někdo ke společnému stolu přinese kýtu neznámého původu, a třeba se ještě začne vychloubat, v jakém chrámu že nakoupil, aby dokázal vlastní převahu v poznání světa. Nad porcí masa z obětí si lze snadno zvednout sebevědomí, ukázat bojácným ovečkám, kdo je tady nejrohatějším beranem, na kterého jsou pohanští bohové i kněží státem uznaných kultů krátcí.
Právě ty bázlivé chce Pavel chránit. Na začátku citované kapitoly proto stanoví: „Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání však nadýmá (hé gnósis fysioi), kdežto láska staví dům (hé de agapé oikodomei). Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba.“ Ono doslova „gnostické“, pyšné nadýmání popisuje Pavel řeckým slovesem fysioó, které se vedle dmoucí pýchy spojuje i s velmi lidskými větry (fysódés je člověk trpící plynatostí). Vědění přežvýkané rozumem a zrozené z nasyslených poznatků a pýchy tedy namísto obce k obývání vytváří nevábné nic.
Takový je i výše citovaný Chaucerův odpustkář, typ pokrytce a chytrolína. Staví na odiv své poznání, hlásí se k autoritám, z kazatelny lidem vyčítá nejrůznější hříchy a jako lék proti zatracení nabízí pochybné odpustky či relikvie ze skopových lopatek a vytržených zubů. Výdělkem sytí vlastní břicho. Dokud u něj lidé nakupují, má se skvěle. Podle přízemního, selského rozumu se v krajině naplněné strachem z moru a pekla dovede dobře zajistit, a ještě se tím ostatním canterburským poutníkům chlubí. Z prdu si válí pěknou kuličku… Bude v ní bydlet, dokud nezafouká vítr.