Ploty na nesprávném místě

Málokteré hudební skupině se podařilo nechat za sebou tak velkou propast mezi nepochopením, či dokonce ignorancí ze strany kritiky i posluchačů a pozdějším nezpochybnitelným dopadem na další vývoj hudby jako americkým Stooges. Zřejmě jediným podobným případem je osud skupiny Velvet Underground. Zatímco newyorská formace kolem Lou Reeda a Johna Calea byla později oceněna především pro své avantgardní výboje a ovlivnila rozsáhlou oblast od takzvaného alternativního rocku až po noise, michiganské kapele v čele se zpěvákem Iggym Popem se přisuzují zásluhy ve vývoji tvrdších odnoží rockové hudby – Stooges měli přímý vliv na zrod punku a jejich hlavní přínos je v této souvislosti spatřován v přímočarosti, primitivismu a intenzitě. Takový pohled je ale přinejmenším zjednodušující.

Blues z jiného světa

Jim Jarmusch v úvodu svého dokumentu Gimme Danger (2016) sice označí Stooges za „největší rokenrolovou kapelu všech dob“, posléze se ovšem ve filmu opakovaně zdůrazňuje skutečnost, k níž se režisér ostatně vracel i v rozhovorech: začátky skupiny byly zásadním způsobem inspirovány experimentálními přístupy k hudbě a spíše než formacemi typu Rolling Stones nebo – v lepším případě – The Who byly ovlivněny tvorbou avantgardního skladatele Harryho Partche a dalšími hudebními průkopníky. Kapela, hrající v letech 1967 a 1968 pod názvem Psychedelic Stooges, se oddávala divokým improvizacím a klasické rockové nástroje doplňovala netradičními instrumenty vlastní výroby. Z období před debutovou eponymní deskou z roku 1969, kterou mimochodem produkoval zmíněný John Cale, tehdy již bývalý člen Velvet Underground, se sice nezachovala žádná nahrávka, nicméně podle svědectví Iggyho Popa měla raná produkce blízko například k L.A. Blues, závěrečnému tracku druhého alba Funhouse (1970), a zejména k jeho divokým koncertním provedením. Tato poloha – otevřená volným formám – se v živých performancích hlásila o slovo až do definitivního rozpadu skupiny v roce 1974 (reunion v letech 2003 až 2016 je už úplně jiný příběh) a právě tuhle divokou tvář Stooges je potřeba připomínat, chceme­-li zpětně docenit jejich přínos a zároveň pochopit, v jakém ohledu se minuli se svou dobou. A možná se nám pak podaří nahlédnout, proč se dnes i my, třebaže uznáváme jejich novátorství, s odkazem Stooges často míjíme.

O naprosto unikátní pozici kapely v kontextu dobové produkce svědčí tři studiová alba (poslední bylo Raw Power z roku 1973) a možná ještě více koncertní záznamy, které obsahují i to, co na studiových nahrávkách přirozeně chybí: spontaneitu vycházející z interakce s publikem, rituální zaklínání, zuřivou, destruktivní a zároveň osvobozující energii, ale i otevřené projevy nenávisti a násilí, jež jsou zachyceny například na rozšířené verzi živého dvojalba Metallic K.O. (1999), nahraného v letech 1973 a 1974. „Díky moc tomu, kdo po mně hodil tuhle flašku, mohla mě zabít, ale zase těsně vedle. Příští týden budete mít další šanci,“ říká Iggy Pop do mikrofonu a na nahrávce je skutečně slyšet tříštící se sklo a zvuky dalších předmětů dopadajících na pódium. Nejnovějším přírůstkem v živé diskografii skupiny je záznam z festivalu Goose Lake v Michiganu, který byl údajně před časem nalezen ve sklepě jednoho z festivalových zvukařů a byl vydán 8. srpna, přesně padesát let po vystoupení, jež je opředeno několika legendami.

Legendy a fámy

Dá se padesát let starý záznam považovat za něco víc než archivní materiál dokumentující událost, která byla doposud součástí orální historie? Upřímně řečeno – těžko. Nahrávka zní v kontextu již vydaných živáků spíše podprůměrně; a nemůže za to ani tak kolísající kvalita záznamu, jako spíš nevyrovnaný výkon kapely, na němž se výrazně podepsal baskytarista Dave Alexander. Ten se podle ústních svědectví ještě před začátkem koncertu dostal do tak podroušeného stavu, že vůbec nebyl schopen hrát, a bezprostředně po vystoupení byl ze Stooges vyhozen. První tvrzení je záznamem vyvráceno – Alexander po celý koncert hraje, sice špatně a s občasnými výpadky, ale hraje –, to druhé je historický fakt: festival Goose Lake byl opravdu poslední štací jednoho ze čtyř zakládajících členů kapely. Iggy Pop naopak působí, že je v dobré formě, a to navzdory tomu, co tvrdí další z legend: krátce před koncertem si údajně šňupnul cosi, co považoval za kokain, ale podle všeho šlo o „andělský prach“, tedy disociativní anestetikum fencyklidin, a následně ztratil na jistou dobu kontakt s realitou i sám se sebou. Nejpřesvědčivěji a z dnešního hlediska nejprogresivněji zní závěrečná dvě čísla setu, Funhouse a L.A. Blues, v nichž dominuje freejazový saxofonista Steve Mackay, který byl podle vlastních slov přizván k nahrávání desky Funhouse s tím, aby „hrál jako Maceo Parker na acidu“.

Poslední legenda vypráví o tom, jak zpěvákem vyprovokovaný dav během skladby TV Eye prolomil bariéru oddělující jeviště od publika. Iggy Pop k incidentu ve své autobiografii Chci víc (1997, česky 1999) píše: „Ruka mi vystřelí nahoru a jakoby sama od sebe gestikuluje. ‚Pojďte trochu blíž!‘ Stačilo jen tohle, vážení. Lidi se vrhli na tu podělanou zábranu. Bejt izolovanej – ať už jakkoli – mi vždycky vadilo. Chci říct, odehraju vystoupení i s plotem, ale skutečně si užívám, když můžu pracovat v bezprostřední blízkosti lidí. Mám dojem, že někdo by se moh dost urazit i kvůli malýmu plotu na nesprávným místě. (…) Plot s ohradou mi tam neseděly, tak jsem se rozhodl vyzvat lidi, aby je zbořili. A oni to udělali.“ Bez ohledu na tendenci k nadsázce, jež je neskrývanou součástí autorské stylizace, je kapitola věnovaná festivalu Goose Lake zakončena vskutku působivě: „Vzpomínám si, že tam byl Steve Paul. Povídal: ‚To byla nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděl.‘ Jenomže to nebylo děsný, ale báječný. Steve Paul je děsnej. Patří mu gramofonová společnost a chce stavět ploty. A ty byly povalený.“

I po půlstoletí je co rozkládat

Potíž spočívá v tom, že je rok 2020 a ploty zase stojí. A platí to bohužel i pro bariéry mezi jednotlivými hudebními komunitami, které svádějí ke zjednodušujícím pohledům. Dědictví Stooges by přitom mohlo propojovat oblasti, které se jinak příliš nestýkají, například hardcorepunkovou scénu se světem zvukového experimentu a volné improvizace. Tento potenciál naznačilo loňské živé provedení desky Funhouse hudebníky kolem pražského kolektivu Hluch Crew na festivalu Fluff, nebyl však zcela naplněn, přestože si „tribute band“ vypůjčil z freeimprovizační scény saxofonistu Patrika Pelikána. Jakkoli Johnny Násilník v imitaci zpěvu Iggyho Popa trochu zaostával a Pelikánova altka nebyla tak dominantní jako Mackayův tenorsaxofon, ukázalo se především to, že sice není zas takový problém dát dohromady muzikanty, kteří písně z alba dokážou zahrát technicky lépe než sami Stooges před padesáti lety, ale dosáhnout alespoň zlomku nespoutanosti, destruktivnosti a zároveň živočišnosti jejich tehdejších vystoupení už tak snadné není. Přitom by možná stačilo mít trochu vůle následovat obdivovanou kapelu i za hranice rokenrolu. Zatímco pro Iggyho Popa, bratry Rona a Scotta Ashetonovy, Davea Alexandera a Stevea Mackaye bývalo L.A. Blues záminkou k dlouhým a divokým zvukovým orgiím, na experimentálně (!) zaměřené scéně rokycanského hardcorového festivalu se z něho stalo nesmyslně krátké outro, navíc přebité – z mé perspektivy přímo zneuctěné – rychle následujícím přídavkem, písní Search & Destroy z desky Raw Power, která šlape podle vzorce sloka–refrén–sloka–refrén–sólo–sloka a tak dále. Smutné? Možná, ale hlavně příznačné.

I tak pro mě byl noční „Funhouse revival“ až nečekaně velkým bezprostředním zážitkem, a to přes několik nezvládnutých momentů, k nimž patřil třeba zpěv ve skladbě Dirt – pokud chcete někoho opravdu přesvědčit o tom, že jste špína, ale je vám to jedno, potřebujete k tomu zkrátka hlas, v jakém je slyšet hloubka a odevzdanost… Mnohem více mi však dobrý pocit z koncertu nahlodávaly neustále se vtírající otázky, které na mě čas od času dorážejí i v jiných, s hudbou nesouvisejících situacích: Jak je možné, že je pro tolik svobodomyslných lidí tak zoufale těžké vymanit se z pevných struktur? Proč je třeba za každou cenu trvat na tom, aby věci dobře fungovaly, když se můžeme nechat oblažovat radostí z jejich rozkladu? Právě tyto otázky by mohly být klíčem k odkazu kapely, jejíž přístup byl založen na osvobozující destrukci. Jakkoli z jejích aktivit občas vyhřezla jen destrukce bez přívlastku.