Kresba Vít Svoboda
Zákon o státním rozpočtu je oprávněně považován za jeden z nejdůležitějších každoročně přijímaných zákonů. Je do něj vepsáno mnoho předpokladů o společenské spravedlnosti, o hodnotách různých institucí, lidí, věcí a procesů, o mezigenerační či meziregionální solidaritě. Většina výdajů je přitom mandatorních, příjmy bývají v takzvaně normálních časech poměrně předvídatelné. Sestavování rozpočtu v éře koronaviru ovšem vybočilo ze zajetých kolejí, co se týká míry zadlužení i struktury výdajů a hlavně nejistoty ohledně veškerých kalkulací. Přesto lze říct, že pro sjednávání státního rozpočtu máme ustavené procedury a schémata argumentace. Vládní jednání, tripartita, diskuse v parlamentu, odborné komentáře ekonomů, desetiletí kultivované argumenty levice a pravice, mediální polemiky. I v letošním převratném roce se tak v zásadě došlo ke konsenzu, který zohledňuje různé společenské zájmy a hlediska. Ačkoli rozpočet reprodukuje řadu asymetrií a výhod, které lze oprávněně kritizovat, připravuje se v rámci většinově sdíleného společenského paktu.
V epidemickém období stojíme ale před úkolem sestavit ještě další rozpočet, který bych nazvala „rozpočtem osobních mezilidských styků“. Tento úkol je bezprecedentní. Parametry šíření nového koronaviru vymezují totiž jakýsi celkový objem mezilidských styků, při němž máme nákazu ještě jakžtakž pod kontrolou a nehroutí se zdravotní systém (a návazně pak systémy další). Tento objem není určován pouze genetikou viru – můžeme ho navýšit prostřednictvím testování a trasování, sanitárními opatřeními a výhledově i vakcinací a novými terapiemi. Přesto je ale zřejmé, že aktuálně je onen objem styků značné limitovaný a že se do něj nevejde řada projevů běžné mezilidské sociality, na kterou jsme byli před pandemií zvyklí.
Asi nejzásadnější je přitom skutečnost, že se různé mezilidské kontakty dostávají do ostré konkurence. Jakkoli zkušenost špatné slučitelnosti některých styků máme v osobním životě asi všichni (třeba v té formě, které se říká nevěra), ve společenském měřítku je bezprecedentní, že by se do „rozpočtové“ konkurence dostávala třeba fotbalová utkání, školní docházka, živá kultura a továrenský provoz. Skutečnost, že je někde společně sto lidí, není v epidemickém kontextu argument pro to, že by mělo být totéž povoleno i jinde. Právě naopak – o to méně „zbývá“ na jiná místa. K vyjednávání společenských priorit při sestavování takového „rozpočtu“ nám ale chybějí vyzkoušené procedury a styly argumentace.
Uzávěra společnosti, která se odehrála na jaře, byla mnohem jednodušší nejen tím, že nás spojovaly obavy z neznámého viru, ale také proto, že byla plošná a dočasná, přičemž nerovné dopady omezené sociality slíbila vláda kompenzovat. Dnes jsme v situaci výrazně jiné – omezování mezilidského styku bude evidentně dlouhodobějšího rázu, na kompenzaci jeho nerovnoměrně rozložených ekonomických dopadů bude stále méně prostředků a hlavně – bude výběrové. A právě proto nelze takové rozhodování o prioritách delegovat plně na epidemiology a navzdory tomu, co se často tvrdí, je potřeba vnímat ho jako politické.
Role epidemiologů, hygieniků a dalších poučených odborných hlasů je v tomto procesu zásadní, neboť přináší poznatky o chování viru, účinnosti, různých strategií a podobně. Neměli bychom po nich ale chtít, aby rozhodovali také o tom, jaké jsou priority při rozdělování onoho dnes vzácného statku osobního mezilidského styku. O těchto prioritách musí probíhat široká společenská debata, která by měla mít podobu řízené veřejné participace. Pokud si máme vzít nějakou lekci z takzvané švédské liberální cesty, pak především tu, že staví na široké podpoře společnosti, která se neomezuje kvůli restriktivnímu nařízení, ale na základě porozumění závažnosti situace a sdílení priorit ohledně toho, ve prospěch jakých osobních styků omezíme ty ostatní. Švédové mohli hned na jaře stavět na sociální důvěře, která ovšem není žádnou daností, nýbrž výsledkem specifických postupů vládnutí a podoby rozhodovacích procesů. Příkladem jsou občanské konference, jež vytvářejí hybridní platformy expertně-politického, participativního rozhodování. Tím bychom se mohli inspirovat i u nás.
Letním zavíráním očí před rizikem druhé vlny jsme se bohužel připravili o možnost pokusit se o klidnější deliberaci ohledně společenských priorit při sestavování rozpočtu mezilidských styků a nyní nezbývá než s ministrem Prymulou znovu překotně „zplošťovat“. Strategicky bychom se však už teď měli začít připravovat na třetí vlnu (budeme-li tak říkat období po překonání vrcholu aktuálně rostoucí křivky), protože dnes už je více než zřejmé, že žádný rychlý návrat do předpandemické doby nenastane.
Při řešení redistribuce mezilidských styků přitom nemusíme čekat na akci shůry – zkusme artikulovat a společně sjednat priority v menších společenstvích a institucích, kde se pohybujeme. I tam to může být překvapivě obtížné. Na úrovni státu je pak potřeba začít výrazně jinak uvažovat o programu Antivirus. Nemluvím přitom o kurzarbeitu, ale spíše o alternativním programu „symvirus“, který by podpořil proměnu podnikání tak, aby mohlo prosperovat s výrazně menším objemem mezilidských styků. Pokud budeme stavět na předpokladu, že se například turismus brzy vrátí na předcovidovou úroveň, bijeme hlavou do zdi. A s novou kreativitou je třeba začít uvažovat i o podobě živé kultury.
Dosáhnout v těchto věcech rozpočtového konsenzu bude nepochybně velmi těžké. Pokud ale budou mít vysokoškolští studující dlouhodobě pocit, že byli připraveni o řádnou výuku ve prospěch majitelů hokejových klubů (nebo naopak) a že je nikdo neposlouchá, ocitneme se na skluzavce do hodně ošklivé zimy. A jaro nás z ní nevyvede.
Autorka je socioložka.