Takové milé prázdné nic

Nová kniha Jiřího Hájíčka Plachetnice na vinětách přináší obyčejný, jednoduchý příběh: žena, která se ve středních letech rozvedla, pendluje mezi velkoměstem, kde žije, a venkovem, odkud pochází a kde se stará o stárnoucí rodiče; venkov je situován do jižních Čech, konkrétně do Českého Krumlova. Tady ženě ve středních letech pošle osud do cesty kouzelného Adonise a z několika víceméně letmých setkání (nejen s ním) vzniknou vztahy snad jen proto, aby vzápětí stejně rychle zanikly. Žena je v tíživé životní situaci, vyrovnává nejrůznější disbalance, zejména pak s muži, ale i se svou sestrou. Ta se totiž o rodiče stará o něco více a vůbec je na protagonistku dost vysazená. A že jsme ve světě Jiřího Hájíčka, rozumí se tak nějak samo od sebe, že za vším tím každodenním shonem prosvítá několik navigačních bodů z dob, které už dávno odvál čas. Třeba komunisti.

Zrádná lehkost

Hájíček je znám především jako vypravěč příběhů z minulého století. Jeho romány o velkých kauzách jihočeského venkova vyvolávaly značný zájem čtenářské veřejnosti mimo jiné i proto – a to je třeba zdůraznit –, že Hájíčkova schopnost uspořádat děj a vyprávět ho prostřednictvím těch nejsrozumitelnějších a nejběžnějších postupů byla v určitou chvíli zcela klíčová: tam, kde naše společnost cítila silná traumata, Hájíček nabídl rychlou a účinnou terapii. Osvojil si střídmý vypravěčský styl a k dokonalosti vypiloval obecně srozumitelnou metodu přesunu složitých společensko­-politických dějů na úroveň lépe uchopitelných mezilidských vztahů. Plachetnice na vinětách ovšem z řady Hájíčkových románů vybočují. Ne snad proto, že by autor opustil kraj, který mu očividně stále leží na srdci, anebo že by zapomněl na klíčová témata své literární mise. Toto vše zůstává a znovu vytváří kolorit Hájíčkova románového světa. Odlišné je žánrové ladění – zatímco u předchozích autorových próz šlo o románové celky, nyní autor předkládá text, který se spíše podobá novele; novele lehké tak, jak jen novela může být.

Vzhledem k tomu, že i při drobné obměně formátu v Plachetnicích zůstávají rezidua předchozích románových námětů (historická roztržka mezi pokrokáři a sedláckými tradicionalisty), není namístě očekávat nějaký zásadní zlom. Ten, kdo se snad těšil na hájíčkovsky laděnou prózu s celým ansámblem postav, bude zklamán jen tehdy, pokud by lpěl na Pavlovi ze Selskýho baroka (2005) nebo na nějakém jiném mužském protagonistovi. Co chybí, je takzvané téma – Hájíčkovi většinou nešlo o málo, svými romány dokázal připomínat nejrůznější palčivé problémy jižních Čech. Jelikož bychom ale po takovém tématu v Plachetnicích pátrali opravdu zbytečně, máme jedinečnou příležitost sledovat, co jiného ještě může Hájíčkovo psaní sytit. Co dál, není­-li k mání další příběh velké historie a zůstanou­-li na scéně pouze postavy a jejich životní trable?

Ošatka s cukrovím

Nemusíme chodit kolem horké kaše. Hájíček znovu ukazuje, že dokáže uvést do pohybu několik postav, že umí v protikladech načrtnout určitý typ (zatvrzelý venkovan versus přizpůsobivá intelektuálka) a že pro své postavy dovede vykreslit jednoduché univerzum (selský dvůr versus kabinet akademika). Zvláštní pozornost z podstaty věci věnuje protagonistce románu a jejím nejbližším, kdežto ostatní figury jsou jen letmo načrtnuté. A totéž platí i pro osobní příběhy jednotlivých postav. Výsledkem je nekomplikovaná, eo ipso čtivá prózička, která může dokonce občas vyvolat zdání, že jejím prostřednictvím nahlížíme do světa lidí uvězněných na venkově nebo že se nám otevírají problémy žen ve středním věku.

Jenže tak tomu není a ani nemůže být. Plachetnice na vinětách jsou přesně tím typem prózy, která si vystačí s hrou v poněkud oprýskaných kulisách jakože­-venkova s jakože­-hospodou a generačními jakože­-půtkami. Podaří­-li se někdy vypravěči z těchto pomyslů vytvořit působivější obraz existenční tíže, jako z udělání na něj napasuje něco tak příšerně obyčejného jako například tuto evokaci: „V ulicích města už byla vánoční výzdoba. Sníh se ale držel jenom na okolních kopcích. Dlažba starých uliček se leskla a šel z ní chlad. Marie vešla do kadeřnictví a připadalo jí úplně jiné než v létě. Hořící svíčky, smrková větvička s vánočními ozdobami, ošatka s cukrovím. ,Máš to tady krásný, Petro!‘“ Hořící svíčka, smrková větvička – hrob českého romanopisectví snad nemohl mít ostřejších kontur, než jakých se mu dostává s tímto dobře udělaným kýčovitým nic.

Jak vyrobit román

Navzdory snaze o působivou zkratku se Hájíčkovi nedaří vystavět přesvědčivý obraz světa – jako by mu najednou chyběla jistota velkého historického okamžiku, který spustí řetěz tragických událostí a na ně navázaných osudů. Několik zmínek o letitém nepřátelství dvou starců, které vzniklo kdysi dávno (rozuměj: v době komunistického puče), nestačí. Zvláště pokud autor spoléhá na to, že tento motiv bude fungovat tak nějak automaticky a že není potřeba ho znovu vykreslit v celé jeho hloubce a závažnosti. Totéž pak lze říct o postavách. Vyjma hrdinčiny sestry Veroniky, která se musí na venkově starat o rodiče, tu ožívá jen několik zvláštních subjektů, jež autor zavěsil do času a prostoru s vírou, že je oživí pár nastíněných bolestných prožitků, nevěrohodně zhutněných elementárními popisy emocí: „Marie přemýšlela, co to vlastně řekla za větu a jaký měla mít smysl. Pak si znovu začala uvědomovat obrysy té bolesti, kterou si sem přinesla. Úzkost z konce a konečnosti. A taky z osamělosti. Bolelo to uvnitř i vně. Nedalo se před tím schovat.“ Jen těžko se nad takovým řetězením pocitů ubránit cynickému úšklebku. Opravdu bylo pro autora takovou výhrou, když se naučil své romány nepřetěžovat dlouhými lyrickými pasážemi?

Nad celým tím plytkým krámem vyvstává otázka, zda není chybná snaha nakladatele vyrobit z lehkého čtiva román, jehož ústřední postava „přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se ‚shakespearovskou láskou‘“. Možná, že kdyby přiznal, co je textu vlastní, a zdůraznil, že nejde o nic jiného než o obyčejnou letní romanci, udělal by lépe. Utrpěla by pověst proslulé brněnské značky? Nikoli – nedočítal bych román s pocitem, že tu něco sakramentsky nehraje. Když už ale nakladatelé chtějí lákat čtenáře na zážitek „uvíznutí v čase“ a „vyrovnávání se s minulostí“, nezbývá než tlačit na autory, aby „čas“ a „minulost“ tvarovali s nějakou hlubší závažností a nestavěli své příběhy jen na tom, že mezi sestrami léta přetrvávaly rozmíšky vzniklé pod vlivem otce, jenž se pomalu odebírá na věčnost. Anebo si aspoň na nějakou dobu dali pauzu s otřepanými historkami z poválečných let.

Autor je literární kritik a antikvář.