Bojovníci na hranici

Jako motto na webu sdružení Nejsem psychopat, který je určený především lidem s hraniční poruchou osobnosti, jste vybrali výrok Antoina de Saint­-Exupéryho: „Nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou.“ Co vás motivovalo k založení spolku?

S prvním impulsem na založení komunitního centra pro lidi s hraniční poruchou, spojeného s uměleckou tvorbou, přišla kolegyně Sandra. Svůj nápad sdílela v podpůrné skupině na internetu s výzvou, aby se přidali další zájemci. Jako oficiální spolek působíme něco přes rok. My čtyři zakladatelky jsme všechny prošly tímto onemocněním a zotavily se z něj. Kvůli tomu jsme měly silnou potřebu o hraniční poruše informovat jinak, než jak je obvyklé. O „hraničářích“ se často píše stigmatizujícím způsobem. Chtěly jsme začít s osvětou, protože jsme si stigmatizaci zažily na vlastní kůži. Do doby, než vznikly naše stránky, byly jediné informace na internetu v češtině plné mýtů, že hraničáři jen manipulují, jsou agresivní a jinak nepřijatelní. Ani odborníci mnohdy nevědí, jak s těmito lidmi pracovat.

 

Kdo se na vás obrací nejčastěji?

Obracejí se na nás lidé, kteří právě zjistili tuto diagnózu a chtějí o ní mít relevantní informace. Vše, co děláme, se odvíjí od podpory samotných hraničářů a jejich blízkých. Spravujeme blog, pořádáme workshopy, besedy. V budoucnosti se chceme více věnovat osvětě i v rodinách. Rodiny často neprojevují příliš podpory, protože podléhají předsudkům a nemají dostatek znalostí o nástrojích, jak lze s nemocí zacházet. Samy svým příběhem přinášíme zprávu o naději na zotavení a to je klíčové.

 

Užíváte trochu slangové označení „hraničáři“. Lze ho tedy používat, aniž by to mělo pejorativní zabarvení?

Myslím, že ano, lidé s hraniční poruchou jej většinou užívají, když o sobě mluví. Připomíná to bojovníka na hranici, což je dost příznačné. Pojem „hraniční“ původně vznikl tak, že se jedná o potíže na pomezí neurózy a psychózy.

 

Hraniční porucha osobnosti zahrnuje velmi široký rejstřík projevů, ale přesto – co byste řekla, že je pro ni příznačné?

Člověk má především problém se svou vlastní hodnotou, vidí se často velmi kriticky, méněcenně. Výrazně se to projevuje ve vztahu k druhým lidem. V partnerském vztahu třeba velkým strachem, že ho partner opustí. Aby se toho vyvaroval, může používat různé strategie, které jsou nakonec pro vztah zničující. Jednou z nich může být snaha pro toho druhého udělat maximum, jenže ten toho pak může zneužívat.

Mezi specifické potíže lidí s hraniční poruchou patří často silné emoce – silnější, než je řekněme běžné. Často jsou to ty nepříjemné, například vztek. Někdo vybuchuje, někdo ho naopak drží v sobě, což obvykle vede k dlouhodobým depresím. Ke zvládnutí a ventilování prudkých emocí užívají různé nezdravé způsoby. K nim patří i sebepoškozování – hněv a negace obracejí proti sobě. Mezi další patří zneužívání drog, alkoholu či jiné závislosti. Sebepoškozování je svým způsobem také závislost. Objevují se i silné pocity prázdnoty, nejasné představy o tom, kým člověk je, jaké má cíle, mohou to být i pochybnosti ohledně sexuální orientace.

 

Mluví se o tom, že odborníci na psychické zdraví běžně odmítají s hraničáři pracovat. Opravdu se to děje?

Ano, stává se to poměrně často, i když je dobré říct, že v poslední době se to lepší, především co se týče psychoterapie. Ale pokud se podíváme na sociální a zdravotní služby, tam je ještě hodně co dohánět.

 

Čím to, že je právě hraniční porucha osobnosti v rámci odborné péče opomíjenější než jiné duševní potíže?

Donedávna u nás nebylo žádné kvalitní vzdělávání o této diagnóze, malá informovanost panuje i mezi odborníky. Silné emoce hraničářů logicky vyvolávají silné emoce i u terapeutů, a pokud s tím neumějí pracovat, vzniká problém. Je pravda, že ne všichni dotčení jsou motivováni ke změně, o to je to pak problematičtější, ale tuto zkušenost nelze přenášet na ostatní. Mnozí jsou naopak úzdravě velmi přístupní.

 

Jak probíhá začátek spolupráce s odborníkem, kdy se stanovuje diagnóza? Dá se dobře podchytit, co všechno se v rámci onemocnění může dít?

Vzhledem k celé škále často i protichůdných projevů lidé mnohdy ze začátku dostávají úplně jiné diagnózy. Člověk může být dlouhodobě v depresi, ale i v mánii, úzkosti. Patří sem disociace, obsedantně­-kompulzivní jednání či posttraumatická stresová porucha, to vše mohou být přidružené diagnózy. Výjimečněji se objevují i psychotické symptomy. Trvá většinou delší dobu, než se klient s lékařem dopracují ke správné diagnóze. Nebo nastává opačný extrém: odborník na základě jednoho projevu dá hned nálepku hraniční poruchy.

 

Dá se říct, že úzkostné, depresivní nebo manické stavy se v nějaké míře a četnosti dotýkají každého z nás. Kdy už se dá mluvit o nemoci?

Podstatná je právě ta míra. Nakolik potíže ovlivňují život daného člověka. Pokud už například kvůli tomu nezvládá docházet do školy, do práce, nedaří se mu v mezilidských vztazích. Ty stavy mohou být tak náročné, že vedou až k hospitalizaci. Záleží na tom, jak často se lidé ocitají v těch opravdu velkých problémech.

 

Ve spolku Nejsem psychopat koordinujete vzdělávací aktivity. Pro koho je pořádáte?

Organizujeme přednášky pro studenty na vysokých školách, v současnosti si necháváme akreditovat kurs ve Fokusu určený pro sociální pracovníky, připravujeme program pro pracovníky v psychiatrických nemocnicích. Jsme přesvědčeni, že vzděláváním v této oblasti můžeme dosáhnout velkých změn. Chceme předat naše vlastní zkušenosti a nástroje k uzdravení, jako je například terapie DBT.

 

DBT je zkratka pro dialekticko­-behaviorální terapii, u nás poměrně novou metodu pro práci s lidmi s hraniční poruchou. Můžete popsat blíže, jak se s klienty pomocí DBT pracuje?

U nás je tato metoda nová, ale v zahraničí se používá spoustu let. Dle výzkumů má velmi dobré výsledky. Je tak účinná díky tomu, že nás učí se v sobě zorientovat. V myšlenkách, pocitech, v tom, jaké má člověk cíle a priority. Přináší způsoby, jak pracovat s emocemi, jak efektivněji komunikovat. Učí také zcela konkrétním dovednostem použitelným v případě krize, aby se zabránilo sebepoškozování nebo sebevraždě. Nejdůležitější dovedností je všímavost, „mindfulness“. Všímavost k tomu, co se děje v okolí i uvnitř. Pokud ji člověk praktikuje, prokazatelně zlepšuje svůj duševní stav. Všímavost pomáhá proti depresím, úzkostem, vzteku, kladně ovlivňuje i somatické zdraví. Přínosné je, že trénink probíhá ve skupině, lidé sdílejí své zkušenosti a vzájemně se podporují na cestě k zotavení.

 

Kde konkrétně se v České republice využívají techniky DBT?

Před pár lety s nimi začalo pracovat pražské terapeutické centrum Kaleidoskop, před dvěma lety se otevřel stacionář v psychiatrické nemocnici v Bohnicích pod vedením Elišky Hrbkové. Školí personál na různých odděleních, aby novými postupy pomohl těm, kteří jsou tam hospitalizováni. S DBT technikami pracuje také Centrum duševního zdraví na Praze 9. A od loňského ro­­ku i psychiatrická klinika Fakultní nemocnice v Brně­-Bohunicích.

 

Na hraniční poruše je nápadné, že se začíná projevovat už velmi brzy na začátku dospívání. Jak to bylo ve vašem případě?

Problémy se u mě začaly projevovat ve třinácti letech, mívala jsem panické ataky, související s problémy v rodině. Uvědomovala jsem si, že se něco děje, ale tehdy jsem o tom ještě nedokázala moc přemýšlet a hledat pomoc. Cítila jsem, že jsem hodně rychle dospěla, i když ne úplně běžným způsobem. V těch třinácti u mě nastal ohromný životní zlom. Moji dřívější spolužáci a kamarádi tu změnu nepřijímali a já byla od té doby dost vyčleněná z kolektivu.

 

V čem ta změna spočívala, v jakém ohledu jste byla jiná?

Vždy jsem byla výrazně citlivější, ale předtím mi to nedělalo problémy. Byla jsem naučená, že musím hodně potlačovat emoce, mít sama sebe pod kontrolou. Vnímat víc potřeby ostatních než ty své. Hodně jsem vše dusila v sobě a rodina ani odborníci mi nijak zvlášť nepomohli. Už tehdy jsem se alespoň pokoušela o nějaké zotavení. Hledala jsem různé cesty. Pomáhalo mi, když jsem četla, psala, chodila ven do přírody.

 

Jak jste se s potížemi vyrovnávala, když jste byla o něco starší?

Od patnácti jsem se tomu snažila nějak porozumět. Nebylo moc na koho se obrátit, a tak jsem studovala psychologickou literaturu. To už zároveň přicházely deprese, sebepoškozování, pocity méněcennosti, viny, nenávisti k sobě, aniž by tam byl nějaký konkrétní důvod, proč by to tak mělo být.

Kvůli pokusu o sebevraždu jsem se v sedmnácti dostala do psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Byla to pro mě dost těžká zkušenost. Na dětském oddělení to tam před deseti dvanácti lety fungovalo na principu trestů, verbálního násilí, vyhrožování – pokud si nevezmu léky, půjdu na Neklid, kde budu přikurtovaná a podobně. To mě tehdy od psychia­­trie odradilo.

 

Co vám dávalo sílu? Odkud jste čerpala vůli to nevzdávat?

Držely mě tehdy kamarádské vztahy, bez nich bych to asi nezvládla. K nikomu jinému jsem neměla důvěru. Rodiče to celé spíš vytěsňovali, shazovali, nechtěli si připustit, že jejich dítě má tak vážné problémy. Proto je tak důležitá osvěta, mým rodičům by tehdy nejspíš pomohlo, kdyby měli více informací, kdyby si s nimi promluvil někdo, kdo se z podobných problémů zotavil.

 

To vše se dělo v době, kdy jste studovala na střední škole. Jaké byly reakce tam?

Ve škole jsem nezažila příliš tolerance ani podpory, duševní zdraví brali úplně jinak než to fyzické. Gymnázium jsem dodělala, ale kvůli hospitalizacím a medikaci jsem musela studium přerušit. Odmaturovala jsem dokonce na jedničky, ale jen proto, že jsem potlačovala své pocity. Snažila jsem se fungovat za každou cenu, ať mi bylo jakkoli. Kupředu mě pohánělo to, že jsem byla perfekcionistka, což asi souviselo s velmi výkonovým prostředím v rodině i ve škole. Vůbec jsem neměla pocit, že bych si mohla dovolit něco nezvládnout, nějak selhat, odevzdat práci nedokonale nebo třeba přijít o chvíli pozdě.

 

Mívají na sebe hraničáři často veliké, nereálné nároky? Jak na to nahlížíte ze své zkušenosti?

Bývá to tak. Pokud jsem vše nesplnila na sto procent, cítila jsem se mizerně. Když to není dokonalé, tak je to špatné. Jenže pocit dokonalosti se téměř nedostavoval, možná na chvíli, při nějakém jasném větším úspěchu. Vždy se přece najde nějaká chyba. Projevovalo se tu dosti typické černobílé vnímání, které se pak odráží v mnoha dalších situacích, ve vztazích, ve vnímání světa jako takového.

 

Změnilo se něco, když jste začala studovat sociální práci na vysoké škole?

Studium sociální práce zaměřené na psychoterapii mi pomáhalo v poznání sebe samé, zároveň to ale bylo náročné období. Škola byla soukromá, vedle studia jsem měla různé brigády, dobrovolničila. A opět tu sehrály roli velké nároky, které jsem na sebe měla, abych vše dokonale zvládala. Těžké psychické stavy, deprese, úzkosti, sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu nikam nezmizely, žila jsem s nimi stále.

 

Kdy jste se začala uzdravovat a věci se začaly měnit k lepšímu? Co bylo pro vás zlomovým bodem?

Během studia jsem začala chodit na terapii. Chvíli trvalo, než jsem našla tu, která mi sedla. Antidepresiva mi nepomáhala. Občas jednorázově zabraly léky na úzkost, ty jsou ale návykové, nelze je brát pořád. Zažívala jsem tehdy vztah s agresorem, stala jsem se obětí násilí. Zlom nastal, když jsem vztah ukončila poté, co mě partner ohrožoval na životě. Naštěstí se mi podařilo utéct a zachránit se. Záhy jsem se pak dostala na terapeutické oddělení do Šternberka, kde mi opravdu pomohli.

Tahle traumatizující zkušenost ­ohrožení života mě hodně probrala. Došlo mi, že chci žít, že už se nechci ničit, sebepoškozovat, že se nechci zabít. Uvědomila jsem si, že mám ráda život a že mám v hloubi duše ráda i sebe samu. Ta obrovská motivace k životu a intenzivní psychoterapie způsobily, že jsem na sobě dokázala rychle zapracovat.

 

Jak nahlížíte na děsivý zážitek v paradoxní souvislosti s dřívějším sebepoškozováním?

Důležité bylo, že ve chvíli útoku už jsem to nebyla já, ale někdo druhý, kdo mě ohrožoval. V tu chvíli už se mi to nelíbilo. Nastoupil silný pud sebezáchovy.

 

Jedním z cílů vašeho spolku je přinášet příběhy uzdravení a zprávy o možnostech zotavení. Dá se z těchto potíží vyléčit úplně?

Jistou výhodou této nelehké diagnózy je právě to, že při správném přístupu lze hodně změnit. S velkou citlivostí a emocemi či prožitým traumatem se dá pracovat. Dle výzkumů se začínají první rysy hraniční poruchy rozvíjet nejčastěji už ve třinácti letech. Pokud by se s mladými lidmi pracovalo včas, už v pubertě, měli by nejspíš určité potíže, byli by citlivější, ale nemuselo by se to celé rozvinout až do hraniční poruchy. Diagnostika je možná až od osmnácti. Bylo by dobré, kdyby se v této oblasti a v DBT terapii vzdělávalo více našich dětských psychologů. Například v Anglii vy­­učují mindfulness už na školách.

 

Trauma nepředstavuje jen nějakou závažnou a jasně popsatelnou událost. Jaké výchozí faktory mohou později v psychice způsobit tyto hraniční stavy?

Trauma může být cokoliv. Často se utváří kombinací zvýšené citlivosti dítěte a vlivu prostředí. Značnou roli hraje vazba dítěte na matku v raném období, zda je ta vazba jistá či nejistá. Podle Marshy M. Linehan, zakladatelky metody DBT, se tu stýká vrozená citlivost nervové soustavy, impulsivita a takzvané nepotvrzující prostředí.

Navenek se nemusí dít nic strašného, vše se může zdát v nejlepším pořádku. Jenže to velmi citlivé novorozeně potřebuje určitý přístup, a když jej nedostává, může žít pocitem, že jsou jeho emoce shazované, že je rodiče považují za přehnané a podobně. Automaticky je začne potlačovat, protože má za to, že nemá právo je projevovat. A tady začíná velký problém v zacházení s emocemi. Na­­učí se je potlačovat tak důsledně, že s nimi přestává být v kontaktu. Dítě si osvojí určité modely či struktury, jak se projevovat, ale nemá vztah samo se sebou. V dospívání je to celé ještě výraznější, pocity stále nelze volně projevit, až se to celé vyvine do hraniční poruchy.

 

Citlivým tématem je fyzické i psychické sebepoškozování. Z čeho se odvíjí potřeba si ubližovat?

Řekla bych, že se tu spojuje více faktorů. Hlavní roli hraje snížený pocit vlastní hodnoty, kdy má dotyčný pocit, že za nic nestojí a potřebuje se potrestat. Nebo tím přebíjí silné emoce, nepříjemné stavy, vede to k úlevě. Naopak při pocitech prázdnoty chce alespoň něco cítit a bolest nebo ohrožení slouží jako signál, že je naživu. Může to odrážet i podvědomé volání o pomoc. Jinak si o ni říct ne­­umí nebo okolí na nic méně závažného ne­­reaguje. U lidí s hraniční poruchou je nejvyšší riziko sebevraždy ze všech psychiatrických diagnóz. Není radno to podceňovat a věřit předsudkům, že ten, kdo mluví o sebevraždě, se nezabije.

 

Co byste poradila rodičům dospívajících dětí, které prožívají nelehké období?

Mluvit s nimi o jejich pocitech. Když se něco děje, nezametat to pod koberec, netlačit. Přijmout, jak věci prožívají. Mně by tehdy pomohlo víc mluvit o emocích, slyšet, že je v pořádku cítit se špatně nebo něco nezvládnout. Na druhou stranu by rodiče neměli být hyperprotektivní, měli by děti podporovat v samostatnosti. Je třeba brát dítě nebo dospívajícího jako člověka, který je sám schopen něco změnit a dojít s podporou k úzdravě.

 

Pokud tenhle rozhovor bude číst někdo s podobnými potížemi, co byste mu vzkázala?

Ubezpečila bych ho, že je jedinečný bojovník. Aby se nevzdával, protože zotavení je možné. My jsme toho důkazem. Není namístě věřit nepodloženým mýtům, soudit lidi s hraniční poruchou podle jejich problémů a házet je do jednoho pytle. I s touto diagnózou je možné fungovat ve společnosti a mít skvělé vztahy. Z větší citlivosti lze navíc udělat přednost – tito lidé bývají často kreativní nebo mají dobré předpoklady pro práci v pomáhajících profesích.