Čí vítězství a čí prohra?

Místo paměti je termín, který zavedl francouzský historik Pierre Nora v osmdesátých letech minulého století, aby upozornil na ohniska, v nichž společenská paměť krystalizuje v době velkého urychlení dějin. „Místa paměti vznikají z vědomí, že spontánní paměť už neexistuje. Musíme záměrně vytvářet archivy, udržovat výroční připomínky, organizovat oslavy, pronášet oslavné proslovy a schvalovat zákony, protože samo sebou se to už neděje… To, čemu dnes říkáme vzpomínka, ve skutečnosti už prošlo proměnou v historii,“ píše v roce 1989 v časopise Representations. Podle Nory musíme bedlivě rozlišovat mezi spontánní pamětí, která je psychologická, individuální a skrývá se v nevyslovených tradicích a nevědomých reflexech, a pamětí, pro niž jsme se rozhodli a kterou vnímáme jako závazek: sdílenou, vědomou a kolektivní.

Nikoli náhodou na úvod upozorňuji na teoretické úvahy o vztahu historie a paměti, které v českém veřejném prostoru potřebujeme pro lepší orientaci v aktuálních rozepřích o nedávnou minulost. Odborné diskuse před koncem století někdy omezovaly platnost Norovy koncepce jen pro francouzskou konstrukci národa splývajícího se státem, s níž historik vskutku konkrétně pracoval. U nás však k takové diskusi vůbec nedošlo a mnozí z historické obce koncept míst paměti dodnes nahrazují takzvaným druhým životem (přičemž se rozlišuje mezi využitím a zneužitím minulosti), anebo jej redukují na památná místa. To je třeba dub, pod nímž se údajně narodil Jan Žižka, střelnice gestapa v Kobylisích nebo v podobě perzifláže místo uprostřed lesa na Kaprounu, kde byl z vlakové přepravy vyloučen Jára Cimrman. Památná místa jsou důvěrně známá a nepřinášejí do historické reprezentace nic znepokojivého. Pierru Norovi šlo ale právě naopak o dekonstrukci naturalizované představy, že historická paměť, předávaná údajně v rodinách z generace na generaci, je autentickým zdrojem státní moci a ospravedlňuje mimo jiné i teritoriální politiku moderního státu.

Kopec na kraji Prahy

Bílá hora je mimořádně výstižný příklad místa paměti. Bitva, kterou na Bílé hoře 8. listopadu 1620 svedli vojáci najatí stavovskou reprezentací českého království s vojáky najatými katolickou vojenskou aliancí Habsburků a bavorské Ligy, nebyla vojensky nijak významná. Přesto patřila k zahajovacím událostem třicetileté války, nejrozsáhlejšího vojenského konfliktu v Evropě před první světovou válkou. O dvě stě let později se k ní v první polovině 19. století politická imaginace vrátila v souvislosti nové protihabsburské politiky a v rámci hnutí českojazyčné národní emancipace. Bílá hora se objevila v politické propagandě, výtvarném umění i literatuře jako symbolické ztělesnění a – fakticky nepřesné – označení začátku vlády habsburského rodu. Nejsilnější roli obraz Bílé hory sehrál v počátcích Československé republiky, kdy se pod heslem „tři sta let jsme trpěli“ totálně rekonfiguroval prostor, rétorika a imaginace nově vzniklé národní a demokratické republiky v kontrastu k německojazyčné monarchii. Pozemkovou reformou se zároveň realizovala „odplata za Bílou horu“, z jejíchž důsledků se připomínal hlavně příchod „cizí šlechty“. V historické revizi se habsburská vláda jevila jako nelegitimní a Bílá hora jako její výstižný symbol. Přesně v Norově smyslu tedy Bílá hora patří k aparátu konstrukce moderního státu a státního národa.

Bílá hora je ale zároveň také vrcholek skutečného kopce, místo na západním okraji Prahy, až do rozšíření města v roce 1974 nejvyšší pražská kóta. Jako bílé se jeví opukové podloží zdejšího terénu. Za potokem, oddělujícím oboru Hvězda rozloženou kolem manýristického habsburského letohrádku, leží holé pole s nenápadným pomníčkem uprostřed. Tramvaje končí u malého barokního poutního kostela s ambitem. Ten je římskokatolickým pamětním místem a bitvu z roku 1620 oslavuje jako vítězství. (O kostelík se od roku 2007 stará ženský řeholní řád benediktinek, které se zaměřují na humanistickou připomínku krutosti bitvy a zbytečné nelidskosti válek.) Podle legendy napomohla vítězství říšské armády Panna Marie. Vyslyšela modlitby zprostředkované malým gotickým obrazem, který nalezl pohozený na zemi nedaleko Strakonic zpovědník velitele bavorského vojska. Kopie zázračného obrazu je středem působivé vizuální inscenace na hlavním oltáři kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, originál shořel v roce 1833 v kostele Sta Maria della Vittoria v Římě a také tam byl posléze nahrazen kopií. V tamní sakristii se dochovaly i autentické trofeje z bitvy a malby znázorňující bělohorské bojiště. Pokud epidemická situace dovolí, bude možné si je spolu s nově vyrobenými popravčími nástroji prohlédnout na výstavě, kterou k letošnímu výročí pořádá Národní muzeum. Malostranský kostel Panny Marie Vítězné je znám pozoruhodným reliktem předmoderní katolické zbožnosti – úctu k raně barokní voskové figurce tzv. Pražského Jezulátka živí ovšem především turisté.

Otočený kostel, zakázaná církev

Malostranský kostel je výjimečně výmluvným svědkem toho, o co v bitvě na Bílé hoře šlo především: o vítězství římskokatolického vyznání a církve nad protestanty. Byl postaven italským architektem v letech 1611–1613 jako kostel Nejsvětější Trojice, jeden ze dvou pražských chrámů německy mluvících luteránů. Po zákazu nekatolických církevních společenství a vypovězení jejich duchovních ze země v prosinci 1621 byl konfiskován, předán tehdy novému španělskému řádu bosých karmelitánů a při přestavbě doslova obrácen naruby. Původní luterský kostel dodržel konvenci, aby byl presbytářem obrácen k východu, přestože kvůli nepříznivé stavební parcele měl dvouvěžové průčelí a hlavní vstup obrácené do strmé petřínské stráně. Důkladná přestavba v duchu římské architektonické tradice upřednostnila fasádu na opačné straně, do ulice. Kostel byl nově vysvěcen ještě před koncem války.

Stavbu luteránských kostelů v Praze umožnil slavný Majestát na náboženskou svobodu císaře a českého krále Rudolfa II. Habsburského z roku 1609, kterým se v království kodifikovala výjimečná situace vzájemného náboženského uznání několika konfesí: vedle římských katolíků směli legálně působit nejen protestanti luterského a kalvínského vyznání, ale i obě původní domácí církve neboli jednoty, totiž kališníci čili utrakvisté a čeští bratři. V ostatních zemích Římské říše fungovalo naproti tomu pravidlo, jež se v roce 1648 kodifikovalo jako výsledek třicetileté války. „Čí je vláda, ten rozhoduje o náboženství“ znamenalo, že svobodu vyznání měl panovník a obyvatelé země se museli přizpůsobit. V Čechách však díky jedinečnému historickému vývoji od husitských válek téměř po dvě století existoval systém, jemuž se dnes říká „tolerance z nutnosti“. Protože katolíci nebyli ve třicátých letech 15. století schopni husity porazit a zůstali v menšině, nezbylo jim než uznat kališnickou církev – která sebe samu považovala za českou lokální část církve katolické neboli všeobecné – za rovnoprávnou. Přestože z mezinárodního hlediska to platilo jen asi třicet let, zůstala v rámci českého království pluralita vyznání jedinečným faktem. Až do roku 1609 byly ovšem oficiálně připuštěny pouze církev česká a římská, zatímco církve vzešlé z reformace ve druhé čtvrtině 16. století a původní česká Jednota bratrská mohly fungovat jen na okraji a bez možnosti veřejné proklamace své identity. Přihlásit se k české či římské církvi mohly v Čechách 15. a 16. století i ženy a také celé obce.

Otázka vyznání a církevní příslušnosti se v raně novověké Evropě netýkala jen individuálního náboženského přesvědčení, ale zároveň i politické identity. Pro německojazyčné oblasti, v nichž se reformace konfrontovala s katolickou tradicí, se používá termín konfesionalizace, označující hluboké propojení obou rozměrů. Specifická česká situace jako dědictví husitských válek umožnila zvláštní a poměrně časný průběh tohoto procesu, což však zároveň vedlo k nedostatečnému rozvoji politické veřejnosti, která jinak právě při konfesionalizaci vznikala. Řečeno méně odbornými slovy, pozdně středověké a raně novověké Čechy a Morava sice byly na špici tehdejšího politicko­-společenského vývoje, ale právě kvůli předčasnosti a z ní plynoucí „osamělosti“ v nich nové utváření politické sféry proběhlo v nedůsledné, oslabené podobě. Bělohorská bitva byla z hlediska nadnárodního celku Římské říše (která se teprve po reformaci začínala označovat dovětkem „národa německého“) nástrojem normalizace dosavadní výjimečné situace v českém království. Z hlediska domácí politiky bělohorská prohra ukončila pokus českých zemských (nikoli národních) elit udržet oproti monarchovi a jeho absolutistickým ambicím vládu tzv. stavů, tj. větších i menších feudálních pánů a reprezentace měst, které společně rozhodovaly na zemských sněmech.

Habsburská dynastie vládla v Českém království už skoro sto let. Teprve po vojenské porážce stavovského povstání, zahájeného již v květnu 1618 třetí pražskou defenestrací, však mohla nastoupit cestu k raně novověkému absolutismu a podpořit vzájemně výhodnou totální nadvládu jediné, římskokatolické církve, která opět posílila svou majetkovou základnu a získala politickou moc. Krach politiky českých stavů vedl po Bílé hoře nejen k exemplární popravě sedmadvaceti předních mužů v červnu 1621. Císař rozdával česká panství, zabavená za trest, jako odměnu svým podporovatelům. Především se přibližně dvě třetiny obyvatel Čech a Moravy byly nuceny nejpozději po vydání „ústavy“ Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 rozhodnout, zda „zradí víru předků“ a přestoupí ke katolické církvi. Ti, kdo konvertovat nechtěli a nebyli poddaní, měli možnost se vystěhovat do zemí, kde vládli protestanti, což ovšem znamenalo nevýhodně prodat nemovitosti a odcházet bez majetku. Nelegálně utíkali ze země i poddaní. Mnozí vynuceně konvertovali, avšak novému vyznání soukromě odporovali. Než ale válka skončila, dospěla generace, pro niž se už stalo normální být katolíkem. Jen nepatrná hrstka skrytých evangelíků přežívala jedno a půl století v zapadlých koutech až do tolerančního patentu Josefa II. Další skupinka přežila v exilu a dala základ misijnímu společenství, známému v Americe jako Moravští bratři.

Historické revize

Na dějiny se vzpomíná nebo zapomíná a závisí to na tom, jak jsou minulé události kódovány ve sdílené historické paměti, jaká svědectví se uchovávají a podporují a jaká se naopak opomíjejí či cíleně odstraňují. Po dobu vlády Habsburků, státní podpory katolické církve a katolické příslušnosti naprosté většiny obyvatelstva byla Bílá hora vítězstvím. Jiný význam mohla nabýt tehdy, když se jí začalo rozumět jako události národní, nikoli náboženské porážky. Tato zpětná projekce moderního nacionalismu se dnes pilně uvádí na pravou míru: v 17. století se nebojovalo o českojazyčný národ, i když v Čechách se taková politická identita mezi elitami vyskytovala již od 14. století. Národní identifikace „bělohorské potupy“ byla nejživější v době vzniku Československa – a právě v této roli se setkáváme se vzpomínkou na Bílou horu v nedávno oživeném příběhu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. I když jeho stržení zřejmě zorganizovali sociálnědemokratičtí novináři (jak ukázal Petr Blažek), k potupě monumentu necelý týden po vyhlášení republiky vy­užili emocí průvodu, který se vracel do centra právě z „národní pouti“ na Bílou horu. Socha byla tehdy obecně chápána jako oslava Habsburků a její difamace symbolicky vyrovnávala dávnou českou porážku.

Národní motiv však přepsal téma rozštěpení české společnosti podle vyznání, jež dává imaginaci Bílé hory nejen historicky korektnější, ale možná i aktuálnější smysl. Katolicky konzervativní historici jako Josef Pekař spojili oba motivy, když tvrdili, že pokud by nebylo došlo k bělohorské porážce nekatolíků a česká společnost by zůstala na straně protestantismu, byli by ji německy mluvící luteráni poněmčili mnohem úspěšněji nežli rakouští katolíci. Nehledě na otázku, zda národní autonomie je absolutním kritériem hodnocení dějin, je nutné připomenout, že konstrukty virtuálních dějin mají jako obvykle spoustu dalších logických chyb. Poněmčovací iniciativa byla zájmem osvícenských rakouských panovníků teprve od konce 18. století – a kdyby Čechům nevládli Habsburkové, tato situace by nemusela nastat, případně by nastala v nějaké jiné podobě. Identifikace protestantů s německy mluvícími Čechy je teprve věcí 19. století, po tolerančních reformách habsburské vlády (1781 připuštění neboli tolerance a 1866 zrovnoprávnění nekatolických církví, ovšem jen luterských a kalvínských protestantů plus pravoslavných). V předbělohorském období však mezi nekatolíky převažovaly obě původní a evropsky nestandardní české církve. Ostatně jeden z obecně uznávaných intelektuálních hrdinů tradice českojazyčné kultury byl Jan Amos Komenský, biskup Jednoty bratrské a pobělohorský exulant.

Zlopověstní komunisté jsou ve věci bělohorských revizí výjimečně poměrně nevinně. Téma stavovské vlády, náboženských sporů a památné porážky marxisticko­-leninský dějepis příliš nezajímalo, protože je nešlo popsat jako třídní konflikt. Pokud se ale o historických tématech – a tím spíše traumatech – nemluví, je oslabená i potřebná společenská diskuse nad různými formami historických reprezentací, od vědeckých spisů přes romány a jubilejní výstavy až po zpracování v populární kultuře a školní výuce. Zřejmě to přispělo ke skutečnosti, že vlastní bělohorské téma, totiž rozštěp české společnosti na katolíky a protestanty, zůstalo skryto, nezpracováno a bylo zameteno pod koberec. Mohlo se proto zdát, že sekularizační modernizační diskurs první republiky, komunisty převzatý a prohloubený, v pověstně „bezvěreckém“ českém prostředí zvítězil. Jak ale ukázal nečekaný konflikt kolem nově postavené variace pražského mariánského sloupu, není tomu tak – dávné trauma přežívá pod vrstvami mladších epoch.

„Dějiny psané vítězi“ nejsou v tomto případě pouhou metaforou. Mezi 17. a 19. stoletím katoličtí historikové nejen psali dějiny vítězů, ale také utvářeli archivy, knihovny a posléze muzea. Zapomenutí bylo důsledné. Význam dvou století mezi husitskými válkami a Bílou horou, kdy v českých zemích panovala tehdy zcela unikátní situace vzájemného uznávání různých vyznání, se vytratil z pramenů, a tedy i z dějepisného bádání a psaní. I když předbělohorská desetiletí už byla svědky nového směru náboženského vývoje a původní kališnická církev byla vnitřně úplně oslabená, byla to teprve bělohorská bitva a její politické důsledky, co stvrdilo zánik unikátního církevně­-politického uspořádání.

Aktuální reprezentace

Vzhledem k popsaným rozporům a z nich plynoucí nejasnosti, zda byla Bílá hora vítězstvím či prohrou, stojí na místě bitvy jen prozatímní nenápadný pomníček. Úvahy o postavení důstojného monumentu vrcholily v době největší slávy připomínání Bílé hory na počátku 20. století. Monumentální návrhy na ztvárnění sousoší či celého areálu bělohorské mohyly od Stanislava Suchardy, Františka Bílka a řady dalších umělců se pohybovaly mezi dekadentně vypjatými obrazy „národního hrobu“ a symbolikou obětiště. Vlast­-Čechie v nich nabývala podoby úhledně mučené figury ženského aktu. Podbělohorská sokolská župa ale nakonec neměla prostředky na víc než na skromný kamenný jehlan s nápisem.

Dnešní reprezentace bělohorské bitvy se většinou nevztahují k tomu, o co tehdy především šlo, tedy o náboženské rozpory a boje. Nejznámější reprezentací jsou v posledních dvou desetiletích performativní hry neboli re­-enactment samotné bitvy. Nadšenci na koních, v dobových krojích a s hlasitými replikami střelných zbraní si takhle hrají již řadu let na nezastavěném okraji historického bojiště. Akce se koná už v září, aby byla větší pravděpodobnost příjemného počasí, a přitahuje velké množství publika. Je to reprezentace nejpopulárnější a nejzábavnější, nejen depolitizovaná, ale také zbavená jakéhokoli ideového obsahu. Druhou sférou historické reprezentace je přežívání Bílé hory v politické imaginaci. Motiv vynucené zrady vlastního přesvědčení a prohry těch, kdo zůstali své víře věrni, měl své okrajové místo v literatuře a filmu sedmdesátých a osmdesátých let, kde vyjadřoval rozpornost intelektuální podpory normalizačního režimu. Jako mem fatálního politického krachu však nahradil Bílou horu po polovině 20. století „Mnichov“. Více se původní předbělohorské situaci, v níž vláda vlastní nekompetentností prohraje osudový moment dějin, ovšem podobá komunistický převrat v únoru 1948. Jde každopádně o problematický a rozporný moment, zásadní politický zvrat vedoucí k nepříznivé transformaci systému, který jsme si zavinili sami – avšak vyprávíme o něm tak, že selhání promítáme na nepřítele „tam venku“.

Konečně pak třetí reprezentace, vědecká historiografie – včetně dějin umění – od devadesátých let vyvažuje přetrvávající ideologickou distanci veřejnosti od Habsburků, jezuitů a rekatolizace důkladným a rozsáhlým výzkumem kulturních, sociálních, ekonomických, církevních i politických dějin 17. až 19. století. Uspěla v tom, že Habsburské monarchii se již přiznává její oprávněné místo v českých dějinách. Sice se zhodnocuje i přínos nekatolíků, významné místo však zároveň zaujal i revival konzervativně katolického dějepisectví. Jeho je i jazyk, jakým se o událostech kolem Bílé hory běžně píše s falešným pocitem, že je to neutrální vyjádření: když luteráni „opustili“ svůj malostranský kostel, „ujali se jej“ karmelitáni… Těžko nevzpomenout na to, jak se u nás dodnes běžně mluví o důsledcích vyhánění českých Němců v letech 1945 a 1946.

Změnit nacionalistické dědictví paměti Bílé hory se v takových podmínkách příliš nedaří. Pobělohorský motiv „cizí šlechty“ stále přispívá k sebedefinici Čechů založené na nepřekročitelné diferenci mezi námi a těmi druhými, kteří jsou podezřelí svým jazykem a mezinárodním rozměrem. Je možné, že tolik vzývané „vyrovnání“ s minulým režimem vázne také proto, že jsme se nedokázali vyrovnat ani s mnohem starší minulostí.

Autorka je historička umění.