Dámský gambit končí patem

Letmý průlet filmovými databázemi a agregátory recenzí by mohl naznačit, že Dámským gambitem zahrál Netflix bezchybnou hru. Sedmidílná adaptace divoké knihy Waltera Tevise nese nálepku jednoho z nejlepších seriálů roku, ale skutečnost může být o poznání problematičtější. Příběh geniální šachistky Beth Harmonové zůstal v mnoha ohledech na půli cesty – dramaturgicky, stylisticky, narativně i tematicky. Šachovým slovníkem jsme tedy dostali opravdu silné zahájení, nesoustředěnou střední hru a slepou koncovku.

Zahájení

Ostatně takovou strukturu bychom mohli chápat i jako promyšlený tvůrčí přístup. Beth sama o sobě představuje unikátní typ smyšlené hráčky, jejíž síla tkví v netradičně agresivním zahájení. Nerada promýšlí tahy dopředu a hraje živelně, a čím delší hry jsou, tím je nejistější. Struktura Dámského gambitu tak připomíná právě její hru. Toto vysvětlení ale může být nanejvýš anekdotické – těkavá a nevstřícná narativní výstavba je spíše výsledkem autorské bezradnosti při práci se silnou látkou. Přistoupím k ní tedy postupně, tah po tahu.

První epizoda (Zahájení) chytře otevírá narativní partii na několika frontách – ve fikčním světě, řešených tématech i sofistikovaném přístupu k vyprávění. Z toho prvního poznáváme především pravidla sirotčince, v němž se Beth ocitla, a několik výrazných vedlejších postav. Dvě nejsilnější – ostřílený sirotek Jolene a nepřístupný údržbář Shaibel – ovšem poměrně rychle mizí.

S tematickou rovinou to není o moc slavnější. Silný motiv traumatické ­minulosti a odmítnutí ze strany obou rodičů nemá hlubší vývoj a institucionálně budovaná závislost na tlumicích látkách se stává nástrojem k hraní šachu. Obě vrstvy se střetávají ve způsobu, jakým Beth odmítá participovat na společenských normách. Zde už Dámský gambit přináší několik zajímavých situací, obzvlášť když Beth řeší problémy skutečného světa hrou šachu. Také je třeba ocenit asociativní protínání až tří časových rovin v jedné sekvenci. Dámský gambit tak po první hodině působí jako ambiciózní a do posledního tahu promyšlená kombinace sportovního příběhu a psychologického dramatu.

Výměny a koncovka

Druhá epizoda (Výměny) témata zmnožuje, protože se Beth dostává do nešťastného kontextu maloměstského života a její život prochází dalšími otřesy. Pevně nastavená pravidla sirotčince střídá volně nastavené pole rodinného života – se všemi jeho problémy – a školního prostředí. Cestou ven se zdají být šachy, v jejichž hrací ploše se strasti rozplývají. Dosud působí Dámský gambit jako důsledné a chytré naplnění vzorce zrození hrdiny ve sportovním dramatu. Seriál se zacykluje až v dalších dílech (Dvojpěšci, Střední hra a Vidlička). Beth střídá zápas se zápasem – někdy povzbuzena výhrou, jindy zničena prohrou – a impulsivně buduje kariéru šachistky. Jenže psychologický vývoj (anti)hrdinky jako by probíhal v elipsách mezi díly a šachové zápasy, jakkoli mohou být někdy strhující, se až příliš opakují. Statický přístup k filmovému stylu, který tíhne k uvádění segmentů skrze pomalé jízdy, umírající dynamice také nepomáhá. Samostatnou kapitolou je pak poslední epizoda (Koncovka), která okázale zpřetrhá veškerý vývoj a tematický rozměr těch minulých, aby uvolnila místo dramatickému šachovému finále. Když zmizí veškerý vývoj závislosti a chronické samoty, tak se teprve ukáže, jak jsou šachy v podání Dámského gambitu vlastně nezajímavé. Sedmý díl je ve své schopnosti utopit šest předchozích možná až fascinující.

Šachy jako podívaná

V soustavné práci s nastolenými tématy není minisérie příliš uspokojivá, přesto můžeme vyzdvihnout jednotlivosti. Beth je ambivalentní postava, dokonale rozkládající stereotypní podobu ostatních hráčů. Svým spontánním životem – a vlastně i hrou – ničí zavedené představy o tom, jak má šachista vypadat. V sedmé epizodě se ale všechny její přednosti vytratí a Beth se s ledovým klidem zapojí po bok ostatních hráčů. Jediným a stále důležitým rozměrem je tak její ženství. Ač ho hrdinka v raných epizodách explicitně odmítá, ta poslední ji zobrazuje jako ženu v mužském sportu.

Pozitivní je i způsob, jak seriál pojímá její duševní stav. Na jedné straně můžeme Beth chápat jako částečně nestereotypní vykreslení fikčního autismu a chronické deprese. Nemyslím teď onu brilantnost, která je prokletým tropem filmových géniů, ale tíhnutí k tlumicím látkám i neschopnost se vypořádat se svým stavem. Jenže zásadní problém představuje úvodní matčina nehoda, která skoro působí jako spouštěč veškerých dívčiných problémů. Všechno se stává důsledkem traumatu. A jen tak mimoděk se vyřeší v poslední epizodě.

Tvůrci Dámského gambitu stáli před poměrně velkým problémem: jak ze statické stolní hry udělat dynamickou podívanou? I zde zůstává minisérie na půli cesty. Šachové partie představují jediný systematicky se proměňující prvek: aby zápasy působily stále strhujícím dojmem, je víceméně každý z nich snímán jinak. To může být osvěžující, ale někdy také rušivé. Nejprve jde o poklidné krůčky, v nichž si malá Beth osvojuje pravidla. Velmi krátké série epizod s údržbářem, šachovými hráči a posléze celým kroužkem představují relativně klidnou – a silně eliptickou – snahu o akční sekvence. Divák se ani nenaděje a šachové partie jsou rychlostřihovým dramatem s intenzivní hudbou a neustálými výkřiky. Není třeba chápat pravidla, Dámský gambit buduje napětí i bez nich. Pak přijdou na řadu experimenty. Delší zápas, zprostředkovaný pouze verbálním komentářem, zatímco divák ho nevidí, nebo dynamické hry rapid šachu. Ke slovu se dostávají i split screeny nebo okázalé použití elipsy pro vypuštění celého finále turnaje. Proměna stylu je nutná, souboje pak nezevšední a každý nabízí odlišný typ stimulace. Jde ale o stylisticky vysoce nesoudržné hrátky. Třeba zmíněný split screen až bije do očí. Akce je stejně ambivalentní jako celá série.

Největší slabinu Dámského Gambitu tak vidím v nesoustředěné střední hře a nechtěně komické koncovce. Zatímco první dva díly jsou bezmála bezchybnou hrou s diváckou pozorností a napětím, zbytek jede na volnoběh.

Autor je filmový publicista.