Poezii Kristiny Láníkové definuje potřeba maximální úspornosti a zároveň schopnost jakoby nezúčastněně, ale přitom nebývale přesvědčivě vyjádřit citový prožitek. Třetí autorčina sbírka Úvahy nad zájmeny zachycuje „cestu od touhy k únavě, od napětí k dočasnému smíření“.
Třebaže její verše působí navenek střízlivě a věcně, pracuje Kristina Láníková promyšleným aparátem sebezpytné analýzy, jejímž hlavním nárokem je být nepřetržitě „při tom“, pozorovat sebe i druhého v sobě. Ono „já“, jehož očima se tu vypovídá, číhá na sebe i v okamžiku nejvolnějšího oproštění, neschopné vzdát se (tvůrčího) dohledu nad sebou samým. Vůči sobě je vždy v předstihu, stále bezděky porušuje jednotu prožívání a bytí. Rozpolcuje se ve hře klouzavých registrací, v níž samo nad sebou nemůže zvítězit. Nároky takového subjektu jsou typicky absolutní, chce se vyslovit co nejpřesněji. Za tím účelem soustředěně zvnitřňuje formu, až se vlastní způsob prožívání stává obsahem, prožitkem. Netvrdím, že jde o přímý záměr, je to důsledek zvolené perspektivy a autorského založení. Nejpravděpodobněji je to způsob, který si Láníkovou sám vybral; ona mu poskytla prostor. Málokdo z českých básníků a básnířek je tak vytrvalý v hledání těch „správných“ důrazů pro každý verš a slovo. Ještě méně je těch, kteří dokážou milostné verše otevřít širšímu horizontu zkušenosti, předvést prožitek lásky v přesvědčivé úplnosti na úsporném prostoru.
Někdy to bývá horší
Třetí sbírka Kristiny Láníkové Úvahy nad zájmeny je kompaktním světem příznaků milostné skutečnosti, kterých si obvykle nikdo nevšímá, přesněji řečeno – většina je vytěsňuje. Tady se jim dostává plné pozornosti. Láníková s bezskrupulózním zájmem sleduje proměny přes sebe přecházejících emocionálních ploch, které se v sobě rozpouštějí a doznívají: dívám se, co se mnou dělají city a pohnutky, co podněty plynoucí z těchto pohnutek a co podněty plynoucí z podnětů… Verše Láníkové jsou drúzy slov vykvetlé z dlouhé řady prožitků a jejich setrvalé reflexe. V takto zhuštěné výpovědi se „obyčejná“ věta zaskví jako nález. Po čase vážné, usilovné práce vychází básnířka na světlo, aby se nadechla, pojmenuje situaci a nakrátko vrací váhu slovům, jejichž význam nekonečná směna informací obrobila k nepoznání. Nemá smysl v Úvahách nad zájmeny hned hledat zvláštní logiku symbolů nebo sofistikovanou dialektiku lásky, důležité je přečíst, co verše skutečně říkají: „sushi je malé a mohli by ho sníst i ptáci“ – ptáci nemají zuby, nekoušou potravu, jedí drobná sousta.
Teprve pak – a teprve společně – začínají tahle prostá, naoko zlhostejnělá hlášení o stavu věcí působit: „mrzne a na vozovkách jsou kresby“; „zabočuju a zajíždím k benzínce“; „na jaro jsem měla spoustu plánů, jenže léto ho přeskočilo/ teď nevím, co si počít“; „někdy to bývá horší“. Komu jsou tyhle repliky určeny? Zdá se, že především tomu, kdo je vyslovuje, kdo jimi mluví sám se sebou. Jsou to jakési dějové partes pro toto lidské osamělosti. Jsou neokázalým výrazem smutku a jsou dokladem nedostatečnosti slov. Říkají pochopitelně něco jiného, než znamenají, ale to „něco“ zůstává neodlučitelně spjato s obrazy, které tu působí.
Prázdnota mezi „já“ a „ty“
Pozorování Kristiny Láníkové se dějí v zajetí ulpívavého myšlení, kterým je její alter ego v básních nadáno. Je tu vědomí, které si dokáže příliš brzy představit, jak budou věci vypadat, a podle toho je odrazeno či znechuceno dřív, než se cokoli stane. Daň sebereflexe. Nedokážu-li se nechat překvapit, nemůžu-li se vytrhnout ze soustředění se na bolest, raději vše předem ničím. Pak je tu „já“, jehož akceschopnost je rovnou měrou podmíněna troufalostí i ostychem. Takové „já“ je škrceno provazem, za jehož jeden konec tahají touhy, za druhý strachy. A potom jsou tu obranné mechanismy, kvůli jejichž odbourání byl sebezpyt zahájen. Vydávám se po jejich stopě a záhy zapomínám, že jsem je chtěl obelstít, a jak je stíhám a pozoruju a chápu a poznávám a žiju s nimi, nechám se jimi pevněji spoutat. – Nezaměstnává se myšlení fluidní povahou milostného prožitku právě proto, aby odvrátilo své schopnosti od oblasti, kterou přitom nevyhnutelně objevilo? Totiž že mezi „já“ a „ty“ zejí nemalá a neřídká prázdná místa.
Úvahy nad zájmeny sledují cestu od touhy k únavě, od napětí k dočasnému smíření. Vytrvalá reflexe vlastní nedostatečnosti, tedy evidence chyb, vytváření opatření a následných protiopatření, ústup z vydobytých pozic, vzývání ticha a hledání mlčení, se od jistého okamžiku proměňuje v sečítání ztrát. V perspektivě depersonalizované obraznosti, která životní projevy – v sebeobraně – nahlíží jako fyziologické procesy, se touha po čistotě, vyživující obsesi introspekce, může stát rafinovanou sebedestrukcí. Člověk se potřebuje zastihnout bez výhrad připravený.
Autor je literární kritik.
Kristina Láníková: Úvahy nad zájmeny. Fra, Praha 2020, 76 stran.