I nic může být loutkou

Za pár dnů chystají Buchty a loutky premiéru inscenace R.U.R. Proč jste sáhli právě po tomto Čapkově textu?

Oslovil nás předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček. R.U.R. a hlavně slovo robot oslaví sté výročí a PEN klub k němu připravoval program, který se měl uskutečnit příští rok v lednu v divadle Archa. Ten se kvůli čínskému viru přesunul až na leden 2022, tedy na 101. výročí uvedení hry, ale my jsme se rozhodli udělat 27. listopadu streamovanou premiéru ze Studia Švandova divadla.

Čapek označil svou hru za kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích. Jsou pro vás důležitější spíše polohy dramatické, nebo komické?

Určitě spíše ty komické, jenže ono to s tím textem – a nakonec i s námi a s naším přístupem k divadlu – není tak jednoduché. My bereme všechno vážně a doopravdy. Zároveň si ale ze všeho děláme legraci. Naše provedení R.U.R. bude tedy spíše na motivy Čapkovy hry. A doufáme, že se k dramatu nakonec přes komiku dopracujeme.

Jedním z hlavních motivů je práce; tvůrce robotů například sní o tom, že rozbije otroctví práce. Hraje se o dřině lehce?

Samotné hraní už je zábava, nejhorší je zkoušení. Naštěstí jsme si za těch skoro třicet let, co se autorským divadlem zabýváme, vypracovali mnoho způsobů, jak si práci na inscenaci ulehčit. Metoda tvůrčího spaní, loutkoví roboti, využívání amatérismu v profesionálním divadle, to všechno jsou způsoby práce, které by nám leckteré mladší divadlo mohlo závidět.

A mají loutky něco společného s roboty?

Mají klouby, které rády prasknou v nevhodnou chvíli, tajemství a také vzbuzují neodbytný pocit, že nás pořád sledují. I tajný život po odchodu loutkářů ze zkušebny je důležité zmínit. Možná se haly Škodových závodů po odchodu dělníků rozechvějí něžnými doteky robotických rukou montujících přes den automobily, kdo ví…

Často jako loutky používáte i různé haraburdí. Narazili jste za ty roky na nějaký předmět nebo materiál, který se v žádném případě loutkou stát nemůže?

To se nám ještě nestalo. Všechno může hrát, představovat sebe samo v nějakém kontextu nebo něco jiného. Všechno může být loutkou. Dokonce i nic jí může být. Jak ví Malý princ i Švankmajer.

Mezi vašimi představeními pro dospělé jsou adaptace příběhů jako Čelisti, Rocky, Příběh opravdového člověka, Psycho, Bludný Holanďan nebo Gilgameš. Skoro to vypadá, že vás fascinují katastrofické příběhy. Nebo jsou to spíše příběhy heroických porážek?

Myslím, že nás přitahují hrdinové. Ať už jsou heroičtí, tragičtí, smutní nebo veselí. Nesmějí moc psychologizovat, to v loutkovém divadle nefunguje. Takže spíš než Hamlet nebo Peer Gynt to bude Artuš nebo Terminátor.

Jak v kontextu těchto příběhů rezonuje právě R.U.R.?

Tady je to trochu jinak, ale přesto se nakonec vyloupne dvojice robotů, kteří se stávají lidmi, a tedy musí – i když to Čapek neukazuje, „jen“ to biblicky pojmenovává: množte se – dojít k aktu, který na loutkovém jevišti vypadá mnohem lépe než v činohře. Tedy k fyzickému aktu milování a zrození nového života. A ten akt je robotický a lidský zároveň.

V souvislosti s uzavřením živé kultury se mluví také o tom, že je potřeba přistupovat k této situaci jako k výzvě – možnosti objevit nové formy umění. Může se to týkat i tak bytostně performativního umění, jakým je divadlo?

Výzev k přežití v nepříznivých podmínkách jsme už zažili hodně, ale tahle všechny překonává. Moderní loutkové divadlo je asi z dramatických umění nejmladší, u nás je mu sotva sto let, zrovna jako slovu robot. My se snažíme o divadlo s loutkami skoro třicet let a objevování nových forem umění asi přenecháme dalším generacím. Buchty a loutky pocházejí ještě z analogových časů, a i když používají moderní technologie, stojí hlavně na práci rukou a živém kontaktu s diváky.

Buchty a loutky budou premiéru R.U.R. streamovat – jsou tyto online podoby divadla pro vaši tvorbu v něčem inspirující, podnětné, nebo jde pouze o nucenou improvizací, jak alespoň nějakým způsobem dostat divadlo k divákům?

Je to zvláštní zkušenost, ne moc příjemná, ale inspirující určitě. Jak úlevné a krásné bude potom potkat v divadle živé diváky! Napadlo mě ale, že je to trochu podobné situaci, kdy začala vysílat televize, neexistoval záznam a všechno se hrálo naživo. Obraz byl sice černobílý, ale televize měly obrazovky velké asi jako dnešní mobily. Je tu tedy jistá linka od robota Emila – kdo ho nezná nebo si ho nepamatuje, ať si jej vygooglí – k R.U.R.

Dlouhodobě se věnujete i pedagogické činnosti na Katedře alternativního a loutkového divadla. Je současná situace v něčem alternativní? Jak lze učit divadlo na dálku?

Tři z nás, tedy ze souboru Buchty a loutky, učí na DAMU, magistr, doktor a docent. Za docenta musím napsat, že jsem v koncích. Na jaře jsem se pokoušel zadávat studentům individuální úkoly, oni je plnili, jenže místo divadla jsme se nakonec dopracovali k videoartu. Teď s nimi spíš připravuji to, co budeme dělat později. Divadlo je kolektivní záležitost, na dálku se učit nedá. Ale zase ta situace studenty provokuje k aktivitě a hledání jakékoli možnosti divadelní aktivity. Takže také streamují, učí se zpěv a hlasovku distančně, sami cvičí a – pevně doufám – čtou a píšou bakalářky. Jsou úžasní.