Jsme v kapitalismu svobodní?

Profesor literární komparatistiky a humanit­ních věd na Yaleově univerzitě Martin Hägglund se v knize This Life. Secular Faith and Spiritual Freedom (Tento život. Sekulární víra a duchovní svoboda) vydává na emancipační cestu s cílem ukázat, že omezený životní čas je tím nejcennějším, co máme. Kapitalistická společnost je podle něj z podstaty nesvobodná, jelikož naši svobodu rozhodnout se, do jakých činností svůj nejcennější zdroj investujeme, redukuje na možnost výběru, komu pronajmeme svou pracovní sílu na trhu práce. Nabízí proto vlastní vizi osvobozené společnosti, v níž by měřítkem společenského bohatství nebyl zisk, ale volný čas, jejž můžeme strávit činnostmi, které považujeme za smysluplné a jež pro nás představují cíl samy o sobě.

Sekulární víra a duchovní svoboda

Text je nutné číst jako kritiku kapitalismu a rovněž náboženství, jejichž společným jmenovatelem je fakt, že nás odcizují od vlastního života tím, že ho prezentují jako závislý na určitém transcendentálním principu – Bohu nebo zisku. Hägglund tvrdí, že náboženství i kapitalismus nás pacifikují a otupují, devalvují a vyvlastňují náš čas a tím i náš život. Proto ve své knize argumentuje, že pro emancipovaný a opravdu svobodný život namísto náboženské víry potřebujeme víru sekulární a namísto kapitalismu demokratický socialismus.

Termínem sekulární víra autor označuje oddanost tomuto světu na základě vědomí křehkosti všeho, na čem nám záleží: konečnosti lidských životů a rizika selhání projektů, jimiž je naplňujeme. Uvědomění, že spoluvytváříme tento svět a jedině společnými silami můžeme změnit podmínky, v nichž jsme, stejně jako ostatní živé bytosti, nuceni žít.

Se sekulární vírou pak přichází svoboda rozhodovat o tom, jaké závazky ke společnosti a ke druhým na sebe vezmeme a do jakých projektů vložíme svou omezenou životní energii. K realizaci této duchovní svobody však potřebujeme reálnou možnost rozhodnout se, jak naložíme se svým časem, respektive kvůli jakým činnostem stojí za to žít. Tato svoboda je nám ovšem v systému, v němž je drtivá většina z nás nucena pracovat za mzdu, odpírána. Zatímco práce je pro převážnou část z nás prostředkem k přežití, pro pár vyvolených je přesně z tohoto důvodu nástrojem akumulace kapitálu.

Hägglund proto volá po „přehodnocení hodnot“, tj. po organizaci naší společnosti nikoli za účelem maximalizace zisku, ale za účelem maximalizace volného času – času stráveného takzvanými svobodnými činnostmi. Tyto aktivity, jež pro nás představují cíl sám o sobě, odlišuje od tzv. nezbytných činností, které jsou prostředkem k možnosti vykonávat činnosti svobodné. Tak například chůze může v závislosti na jejím účelu patřit jak do první (procházka), tak i do druhé skupiny aktivit (docházení do zaměstnání).

Demokratický socialismus

Autor si představuje společnost, v níž bychom nevytvářeli zboží a služby kvůli zisku, ale za účelem naplnění našich potřeb; společnost, kde by potřeby nás všech byly naplněny pouhou příslušností k této společnosti, a jež by tak fungovala na základě principu „každý dle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, formulovaného Karlem Marxem. Podmínkou možnosti demokraticky se rozhodovat o způsobu organizace naší ekonomiky (a tím i o podobě naší společnosti a jejích institucí) je přitom společné vlastnictví výrobních prostředků. Jsou­-li výrobní prostředky koncentrovány v rukou omezené skupiny lidí, demokratické rozhodování o způsobu a účelu jejich využití je z logiky věci nemožné.

Vzhledem k mnoha nedemokratickým režimům, které se v minulosti Marxovými myšlenkami zaštiťovaly, je pro Hägglunda zároveň důležité zdůraznit podmínku demokratičnosti jím navrhované formy socialismu. Objasňuje, že navzdory trvajícím mylným představám nemělo pro Marxe překonání kapitalismu za cíl zrušení demokracie, ale právě naopak – překonání kapitalismu mělo opravdovou demokracii umožnit. Marxovu vizi socialismu je proto dle Hägglunda třeba od nánosů nedemokratických, formálně socialistických režimů očistit.

Kniha nenabízí podrobný návod, jak by měla společnost demokratického socialismu vypadat. Formuluje však její základní principy a reaguje na otázky, které v souvislosti s jejím fungováním vyvstávají, například kdo by ve společnosti, kde by se každý člověk mohl realizovat jen naplňujícími svobodnými činnostmi, dělal neatraktivní, ovšem společensky nezbytnou práci, jako je zametání chodníků? Je možné či žádoucí nezbytné činnosti zcela redukovat? V tomto a mnoha jiných ohledech autorovu vizi společnosti doplňuje a rovněž značně posouvá již více než tři desetiletí probíhající diskuse některých aspektů základního nepodmíněného příjmu.

Koncepci nepodmíněného příjmu ovšem Hägglund kritizuje, a to ze stejného důvodu, proč kritizuje i stávající systém sociálního zabezpečení, na který ve svých politikách spoléhá většina současné levice. Oproti sociál­ní demokracii a zastáncům levicově koncipovaného základního příjmu Hägglund zdůrazňuje, že chceme­-li dosáhnout praktického naplnění proklamované svobody, nelze se omezit pouze na redistribuci bohatství, ale je třeba usilovat o přehodnocení samotného měřítka jeho produkce (zisku). Jelikož jsou však sociální zabezpečení i základní nepodmíněný příjem financovány tímtéž mechanismem, který se současně snaží omezovat, ocitají se nutně ve slepé uličce z hlediska realizovatelnosti emancipační levicové politiky. Autor tak uzavírá, že mohou představovat přínosné nástroje levicové politiky, ale nelze se s nimi spokojit jako s jejím konečným cílem.

Péče jako slepé místo

Martin Hägglund čerpá z filosofických teorií, literárních, politicko­-ekonomických i náboženských děl, především z existencialistické filosofie a textů Karla Marxe, ale také i G. W. F. Hegela, Martina Luthera Kinga Jr., svatého Augustina, Theodora W. Adorna a nespočtu dalších. A přestože má jeho kniha přes čtyři sta stran, je psaná přístupnou a poutavou formou, která je zároveň významným příspěvkem k marxistické teorii i tvorbě levicových politik.

Výrazně ale absentují některé význačné teorie doplňující Marxovu kritiku kapitalismu, zejména teorie sociální reprodukce, která ukazuje mimo jiné na zásadní roli neplacené péče a práce v domácnosti pro kapitalistickou akumulaci zisku. A přestože autor často používá rétoriku péče a potřebu uznání nezajištěnosti a vzájemné závislosti našich životů, tedy koncepty silně těžící z feministické filosofické a politické teorie, nevšímá si způsobu, jakým se právě péče vzpouzí jeho zjednodušujícímu zařazení mezi činnosti svobodné. Pokud se proto bavíme o praktické svobodě určovat, jak naložíme se svým omezeným životním časem, pak nereflektováním skutečnosti, že péče je obohacující a současně i ubíjející, časově náročná a ve společnosti je vykonávána převážně ženami, legitimizujeme omezenou možnost „poloviny lidstva“ realizovat svou duchovní svobodu. A to představuje v tak důsledně a komplexně vyargumentovaném textu, jakým Hägglundova kniha jinak je, jisté zklamání, které může zmírnit snad jen osvěžující použití generického feminina.

Autorka je právnička a studentka genderových studií.