Přeložila Erika Čapková
Pistorius & Olšanská 2020, 160 s.
„Můj dědeček Nikolaj Feofantovič byl profesorem lingvistiky a mluvil jedenácti jazyky. A já (…) jsem ani nechodila do školy, protože jsem neměla boty,“ vzpomíná autobiografická vypravěčka na léta, kdy Velkou vlasteneckou válku právě střídala poválečná bída. Dědeček oceňované básnířky, prozaičky, dramatičky a scenáristky Ljudmily Petruševské vzal příliš pozdě na vědomí Stalinovu stať o jazykovědě, a tak na něj i na jeho potomky dolehl úděl „nepřátel státu“. U nemohoucích příbuzných v povolžském Kujbyševě tak z holčičky narozené v moskevském hotelu Metropol vyrůstá Mauglí v sovětských kulisách – jednou žebrá na ulicích, jindy se vkrádá do Oblastního domu důstojníků, kde se promítají filmy, a hlavně odevšud dříve či později utíká. Jen z pionýrského tábora a dětského domova se utéct nedá, zato je tam ale pravidelná strava. Všechny čtyři krátké prózy (vydané v originále kolem roku 2000) rozehrávají stejné téma: dětství ve vykloubených poměrech a přicházející peklo puberty, kdy není kam se skrýt. Metaforické bobule angreštu sice tlačí na prsou i dvanáctileté chlapce, ale když přijde na věc, promluví z nich stejně především lovecká „touha polapit“. Přitažlivost těchto jakoby nehotových vzpomínkových črt ale nakonec nespočívá v připomínání krutých stránek sovětského života – podstatné je, že Petruševská neztratila kontakt se svým vlastním dětským viděním, a proto i po tolika letech zůstává za každým ústrkem i banální radostí cosi nezbadatelného.