Pandemie jednou skončí. Jenže pokud se v jejím průběhu budeme věnovat jen řešení akutních dílčích problémů a vykašleme se na jakékoli snahy o smysluplnou proměnu naší budoucnosti, může se nám stát, že z lockdownu vylezeme do země, která se ocitla na periferii čím dál zelenější Evropy.
Už před vypuknutím krize bylo jasné, že přestavba unijní ekonomiky na zelenější a udržitelnější model není jen diskutovaným nápadem, ale nezpochybnitelným faktem, jehož nástup pak pandemie jen urychlila. A už když byl v prosinci loňského roku představen plán Evropské zelené dohody (European Green Deal), bylo jasné, že jeho přijetí bude nejvíc skřípat právě v našem regionu.
V poslední době se to bolestně projevilo například v případě Evropského fondu obnovy, jehož prostřednictvím chce Evropská komise členským zemím rozdat 750 miliard eur na záchranu poškozené ekonomiky. Podle informací Deníku Referendum si z něj chce česká vláda požádat o granty ve výši 172 miliard korun a dalších 225 miliard ve formě zvýhodněných půjček. Háček je ovšem v tom, že musí být alespoň dvacet procent vynaloženo na digitalizaci a sedmatřicet procent na řešení klimatické krize, což je Babišovi nejspíš zcela jedno, a hrozí tedy, že nedostaneme nic. I deklarované zelené investice totiž v podání české vlády znamenají hlavně obří výdaje na budování infrastruktury včetně kanálu Odra–Dunaj–Labe nebo rozvoj energetiky založené na biomase a zemním plynu, který ale EU nejspíš brzy právem vyřadí nejen z udržitelných, ale i takzvaných přechodových zdrojů energie.
Podobnou dynamiku má i zacházení s Fondem spravedlivé transformace, který by v regionech dosud závislých na uhlí měl investovat do vzdělávacích programů, malých podniků a ochrany životního prostředí, ale místo toho například v Ústeckém kraji nejspíš půjdou peníze velkým energetickým firmám vlastněným státem či českými miliardáři. Podobný způsob vyvádění prostředků do kapes „klimatických baronů“ už zaznamenali i v jiných východoevropských zemích, a možná tak mají pravdu kritici celého plánu, kteří Fond spravedlivé transformace označují hlavně za úplatek vládám zpátečnických fosilních států za jejich souhlas s reformou.
Nejen Česko pak selhalo v otázce reformy společné zemědělské politiky (CAP), jejíž původní, ekologicky orientovanou podobu v říjnu rozložil Evropský parlament i Rada EU. Plán na přesměrování dotací k malým farmářům a alokaci minimálně třetiny rozpočtu na ekologické zemědělství padl pod vlivem lobby agrokorporací a implementace reformy bude z velké části záviset na národních vládách. Asi není potřeba dodávat, jak si to bude představovat premiér a majitel Agrofertu v jedné osobě.
Na jaře jsme vzrušeně debatovali o tom, jak je pandemie příležitostí k zelenému restartu, ale ve světle současných událostí to bylo dost naivní. Spíš se zdá, že krize může fungovat jako omluva pro likvidaci ekologických politik, které budou muset ustoupit posvátným kravám Průmyslu a Ekonomiky. Promeškaná šance nás ovšem posune na ještě větší periferii Evropské unie, odkud budeme jen bezmocně pozorovat, jak se jinde mění věci k lepšímu, kdežto my se plácáme v nekončící krizi a environmentálním rozkladu.