Příběh vzestupu a pádu?

Kultura vzpomínání na bělohorskou bitvu se v průběhu dějin proměňovala, ale její kořeny jsou jednoznačně náboženské. Katolická církev začala již záhy po potlačení stavovského povstání organizovat kult Panny Marie Vítězné, který měl připomínat vítězství pravé víry nad heretickou revoltou. Barokní poutní akce podpořila církev vybudováním komplexu původně zamýšleného servitského kláštera s kaplí, který se během 18. století rozrostl do rozsáhlé paměťové „infrastruktury“. Zakořeněnou poutní tradici nenarušil příliš ani Josef II., který klášter zrušil. Jeho boj proti poutím byl spíše než historickými revizionistickými motivy motivován přesvědčením o neblahém dopadu radovánek na občana osvícenského státu. Ostatně už roku 1813 se klášter dostal zpět do církevních rukou a opět byly obnoveny srpnové poutě na svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Konfliktní bod politiky paměti

V té době však už jungmannovská generace obrozenců tvořila národní příběh o vzestupu a pádu českého jazyka a literatury, v němž hrála Bílá hora klíčovou roli. V tomto pojetí se stala bělohorská bitva jednoznačně tragickou událostí s neblahými důsledky na český národ. Ve vlasteneckých očích byla důkazem tragických dopadů národní nesvornosti způsobené konfesijním konfliktem. Ještě v padesátých letech 19. století viděl František Palacký ve stavovském povstání především náboženskou válku, v níž ale „národ náš (…) zpronevěřiv se sám sobě, nejen nedovedl nic slavného, ale přišel i bez mála na mizinu“. Přestože se tento obraz dařilo národním agitátorům šířit úspěšně v rozrůstající se vlastenecké společnosti, mezi historiky se paralelně rozvíjel výklad o blahodárnosti následků Bílé hory, ať již z konzervativně katolických a prohabsburských pozic (Václav Vladivoj Tomek, Antonín Rezek) nebo z liberálnějších protifeudálních pozic (Josef Kalousek). Podle těchto názorů nebylo tragédií to, co po bitvě následovalo, ale to, co jí předcházelo. Názor, že stavovské povstání nebylo náboženská válka, ale zpackaná vzpoura egoistické a materiálně motivované šlechty, nejdůsledněji podložil Antonín Gindely, kterého však již česká národní společnost druhé poloviny 19. století v podstatě vyobcovala. V české společnosti daleko více rezonovalo pojetí francouzského historika Ernesta Denise, který svou rozsáhlou práci nazval příznačně Konec samostatnosti české (1890, česky 1910).

Hlavním posunem bělohorského mýtu během 19. století byla jeho dekonfesionalizace. Ať již šlo o nacionalistický výklad nebo politickou argumentaci, která zdůrazňovala nefunkčnost a historickou překonanost stavovského státu, Bílá hora sloužila k řešení moderních politických otázek vztahu národa a státu.

Bez ohledu na spory historiků bylo připomínání bělohorské bitvy spolu s husitskou tradicí nejkontroverznějším prvkem politiky paměti v českých zemích 19. století. V roce 1861, kdy bylo možné poprvé organizovat veřejná shromáždění díky císařskému Říjnovému diplomu, který zaváděl omezeně liberální práva, i samotné Národní listy vyzvaly, aby se vlastenci 8. listopadu vystříhali jakýchkoli demonstrací. Přesto se na místě bitvy sešlo několik desítek pražských policistů a menší skupinky vlastenců, což se opakovalo i následující roky. Pro habsburský stát bylo jakékoli nevhodné připomínání vítězství habsburských a katolických sil ve vojenském kontextu vysoce nebezpečnou konstelací. Když se v roce 1867, v době, kdy se „národně“ slavilo kdeco, včetně Jana Husa a Jana Žižky, na bojišti přesto sešla skupina dělníků a studentů, pražská policie je všechny pozatýkala. Soudní proces měl poněkud trapnou dohru, protože se zjistilo, že Bílá hora už nespadá pod pravomoc pražské policie, a ta tak neměla ve věci vůbec konat. V následujícím období takzvaných táborů lidu byl vyhlášen nad Prahou a okolím výjimečný stav, takže se bělohorské téma stalo pouze symbolickou zbraní tajných vlasteneckých spolků, které rozšiřovaly bojovné letáky o „bělohorském hrobu“ a „času pomsty“.

Schematická dichotomie

Rok po velkých oslavách pokládání základního kamene Národního divadla v květnu 1868 napsal Jan Neruda v jednom ze svých brilantních fejetonů: „Na dva dny v roce položil také národ náš prst svůj, dva slavívá svátky, jeden temný, druhý jasný: 8. listopad – 15. květen. Když příroda začíná již podzimní svůj spánek, když les i hora jsou holy a smutny, když mlhy obzor úží, a skonalý podzim uvedl nás již do vnitřnějšího, dumavějšího života, – stojí před myslí naší smutná Bílá hora. Den ten počítá se u nás z jisté strany za nebezpečný, nevíme dobře proč.“ Oba výroční dny byly v Čechách přitom spojeny s barokními, katolickými tradicemi. Květnový svátek býval spojen s poutí ke svatému Janu Nepomuckému do Prahy, až v šedesátých letech s ním vlastenci začali spojovat národní slavnosti. Bělohorská tradice, byť v jiném termínu, zase bývala spojená se zmíněnou mariánskou poutí, jejíž vlastenecké „přeznačení“ bylo přece jen obtížné, a pietní upomínky 8. listopadu byly chápány jako jednoznačně protistátní demonstrace.

Neruda zde nevědomky předznamenal dichotomii, kterou poprvé formuloval německý filosof Otto Friedrich Bollnow (aktivní člen NSDAP a později uznávaný západoněmecký profesor) a která v německé literatuře žila až donedávna. Festivitní situace je podle ní možné rozdělit na vážné a důstojné slavnosti, které oslavují „v tmavých a sytých barvách“ konkrétní historické události, a na svátky, které jsou plné uvolněnosti, tance a zpěvu v pestrých a jasných barvách. Jarní, květnové národní slavnosti by tak bylo možné v Nerudově ideálním světě považovat za svátky a podzimní bělohorské upomínky za slavnosti. Národní slavnostní kalendář by tak měl pěkně rozděleno, kdy vzpomínat na „naše slavné prohry“ a kdy oslavovat zářnou budoucnost národa.

Leč schematická Nerudova vize (a stejně tak i esencialistická Bollnowova koncepce) byla v následující době vzdálená realitě více, než by si on sám připouštěl. Slavnosti 15. května se z českého historického vědomí zcela vytratily již v 19. století. Kultura vzpomínání spojená s Bílou horou sice zažila od devadesátých let 19. století nebývalý vzestup s Jiráskovými bestsellery, a stala se tak dominantním symbolickým rámcem „obnovení naší státní samostatnosti“ po roce 1918, ze slavnostního kalendáře se však během 20. století postupně úplně vytratila. Nepomohlo tomu ani Nejedlého vzývání Jiráskova odkazu a jeho aktualizace bělohorského mýtu jako „zrady šlechty a buržoazie na českém lidu“.

Obnova vítězného kultu?

Jestliže nám ani jeden z těchto slavnostních symbolických rámců dnes mnoho neříkají, není to jen delegitimizací nejedlovského obrazu obrozenecké národní kultury, ale také důsledkem širších modernizačních procesů v průběhu 20. století, které nastolily nové sekulární problémy, jež bylo potřeba řešit v rámci kolektivního vzpomínání a oslavování. Bývalou svatojánskou pouť smetly již nové sociální a politické proudy konce 19. století, které nemohly přijmout něco tak očividně spojeného s barokní katolickou tradicí. Bělohorský kult byl využit pro legitimizaci vzniku Československé republiky, ale ani sem se příliš nehodil. „Obnovení české samostatnosti“ bylo na hony vzdálené většině obyvatel tehdejšího československého státu. Následná poválečná sekularizace bělohorského mýtu, která mu přidala sociální rozměr, učinila z bitvy na Bílé hoře vlastně nepříliš významnou epizodu zostřujících se třídních rozporů v rámci feudální společnosti, která byla pouze ideologicky zastřena konfesijním sporem. Fakticky tak už nebylo co oslavovat ani nad čím lkát.

Při pohledu na dnešní trendy v kolektivním oslavování a vzpomínání si však kladu otázku, zda se nemáme bát jisté rekonfesionalizace Bílé hory. Česká katolická církev v čele s Dominikem Dukou nastoupila v posledních deseti letech jednoznačně směr oživování katolických festivitních tradic, do kterých se snaží zapojit i představitele státu. Nejsou to jen Národní svatováclavské poutě ve Staré Boleslavi, kterých se pravidelně účastní nejvyšší představitelé státu a které byly přijaty do sekulárního rámce státu obnovením státního svátku svatého Václava, ale také například Svatojánské slavnosti Navalis 15. května, které od roku 2009 obnovil podnikatel v lodní dopravě Zdeněk Bergman (mimo jiné jeden ze sponzorů mariánského sloupu na Staroměstském náměstí) a jež v posledních letech organizuje Svatojánský spolek se záštitou nejen arcibiskupství a dalších církevních organizací, ale i pražského magistrátu a ministerstva kultury. S obnovováním vítězného kultu bělohorské bitvy to bude samozřejmě těžší. Ale co není, může být.

Autor je historik a antropolog.