SNB je dohoní

„Třetí odboj co do svých šancí a rozsahu nemůže být považován za zásadní společenský či politický fenomén,“ dočteme se v knize Třetí odboj v didaktické perspektivě. Není to tak dlouho, co by toto poměrně střízlivé konstatování vyvolalo bouři nevole. V devadesátých a nultých letech patřila problematika takzvaného třetího odboje k ústředním tématům interpretace komunistické diktatury v Československu. Emblematickým předmětem těchto střetů, které by bylo možné anachronicky označit za kulturní války, byly činy skupiny bratří Mašínů. Patří ovšem tak trochu k české tradici mít nejednoznačný vztah k hnutím odporu, protože spory se vázaly i k předchozím odbojům, prvnímu (byl důležitější zahraniční, či domácí?) a druhému (má větší zásluhy komunistický, nebo nekomunistický?). Přestože se zdá, že žár boje o smysl třetího odboje zeslábl, stále platí, že význam, jaký mu při­­řkneme, ovlivní naše chápání vztahu československé společnosti a komunistického režimu.

Povinnost pochybnosti

Samotný pojem třetí odboj autoři knihy nepřijímají bezvýhradně, ve snaze vyhnout se neplodné terminologické debatě jej ale akceptují jako zažitý termín, který by dnes ve veřejné i odborné debatě šlo nahradit jen s obtížemi. To ale nijak neumenšuje jejich výhrady ke způsobu, jakým s ním historici často pracují. Tomu se věnují v úvodní kapitole teoretické části svazku Vojtěch Ripka a Karina Hoření. Kritizují samozřejmost „intuitivně definovaného konceptu“, jehož přílišná jednoznačnost „historiky třetího odboje“ mnohdy vede k přehlížení či podcenění „plurality motivací lidského jednání“. Jinými slovy, Ripka s Hoření zdůrazňují, že odpor proti komunistické diktatuře nemusel být vždy veden jasnou prorežimní intencí, kterou v něm často nacházely až zpětně represivní orgány komunistické moci. Bádání tu naráží na problém jednostrannosti pramenů – „odbojáři“ často zanechali stopu jen v režimních pramenech, podřízených úmyslu vytvořit politické motivace tam, kde žádné být nemusely.

Ripka s Hoření se vymezují také vůči přejímání pamětnického narativu, které bylo zvlášť v devadesátých letech motivováno nejen oprávněnou snahou o nápravu křivd a rehabilitaci obětí diktatury, ale také touhou dokázat, že v Československu existovala rozsáhlá protikomunistická rezistence. Tento přístup ovšem „zastiňuje vědecké kladení otázek a namísto vědecké metody založené na pochybnosti deklaruje nepochybnost a staví ji jako jedinou poctivou alternativu“. K tomu je nutno dodat, že recidivy této v podstatě ideologické snahy uvrhnout do morální klatby pochybnost zažíváme i mimo oblast třetího odboje dodnes.

Jako na zásadní pro porozumění fenoménu třetího odboje upozorňují Ripka s Hoření na otázku jeho rozsahu. Zda byl odboj rozsáhlý či naopak marginální, je možné posoudit nikoli na základě ideově motivovaných „pravd“, ale v komparaci s dalšími zeměmi východní Evropy a také s formami odporu proti jiným režimům.

Pluralita nástrojů

Jak název knihy napovídá, pojednání rezistence v první polovině padesátých let má cíle v prvé řadě didaktické. Úvodní kapitola teoretické části nastiňuje různé historiografické přístupy a je střízlivým zhodnocením jak třetího odboje, tak jeho recepce v české polistopadové historiografii. Po ní následuje trojice překladových textů, které přinášejí různé přístupy a témata: Roger D. Petersen aplikuje teorii racionální volby na protikomunistický odboj v poválečné Litvě, Claudia Koonz píše o „ženách, které se postavily Hitlerovi“ a Keith Barton a Alan McCully představí didaktiku soudobých dějin založenou na „kontroverzní výuce“ v Severním Irsku.

Praktická část přináší čtyři případové studie a návod, jak je používat při výuce na středních a základních školách. Jejich témata jsou proto dostatečně pestrá: Jan Hošek, nejdříve komunista a příslušník SNB, později agent­-chodec; spontánní demonstrace v Dobrušce proti kolektivizaci, z níž udělaly represivní orgány plánovanou protistátní akci; osud mladého dělníka Ilji Nazarkevyče, který sehrál význačnou úlohu v plzeňské revoltě. Poslední z případových studií je nejslavnější a zároveň nejkontroverznější: týká se skupiny bratří Mašínů. V hodnocení jejich činnosti, které dodnes rozděluje českou společnost, nejde ani tak o intenci, v níž výraznou roli hrála touha dostát odkazu otce, hrdiny druhého odboje, jako spíš o formu – hlavně podřezání svázaného příslušníka SNB Honzátka.

Velmi rozdílné formy odboje, které ilustrují případové studie, ukazují slabinu, na niž autoři knihy upozorňují, totiž že v českém prostředí chybí „konceptuální rozměr diskuze o protikomunistickém odboji“, a že „mnozí badatelé teoretické zakotvení ani nepovažují za podstatné“. To se týká nejen třetího odboje, ale rovněž celého období komunistické diktatury. Nezájem o teoretické nástroje historické analýzy je mnohdy legitimizován představou, že historik vchází do archivů hledat Pravdu jako jakousi platónskou ideu, kterou stačí vynést a artikulovat, protože jazyk je podobně jako v scholastickém tomismu jen odrazem věcí (adaequatio rei et intellectus). Výsledkem je, že značná část děl věnovaných (nejen) třetímu odboji představuje „toliko popis jednotlivých odbojových skupin nebo činů jednotlivců“ a v řadě oblastí soudobých dějin nám stále chybějí zastřešující práce. Dostatečnou ilustrací je skutečnost, že nejlepšími dějinami KSČ zůstává více než třicet let po listopadu stále práce francouzského historika Jacquese Rupnika z roku 1981.

Smysl odboje

Při hodnocení takzvaného třetího odboje autoři upozorňují i na skutečnost, že v Československu v padesátých letech chybějí „momenty odboje a rezistence, které by přitáhly přímou pozornost západních badatelů“. Tento nezájem souvisí s malou intenzitou rezistence a vypovídá o lokálním a ideologickém charakteru sporů o třetí odboj. Ti, kteří by jej rádi viděli co nejširší, v něm spatřují důkaz, že československá společnost odmítala komunismus, který jí byl vnucen zvnějšku. V komparaci však tato teze nejspíš neobstojí. Přesto jednostranný přístup stojící na pozicích anglosaské vědy, ke které se hlásí i autoři Třetího odboje v didaktické perspektivě, má svá úskalí. Absence jak osobní, třeba zprostředkované, tak i společenské zkušenosti s komunistickými diktaturami někdy vede k neporozumění a užívání nepřípadných politických kategorií.

I když autoři, jak bylo výše řečeno, nepovažují třetí odboj za zásadní společenský a politický fenomén, nepřejí si snižovat význam izolovaných aktivit. Sami však pouze naznačují, jak tento význam hodnotit. Přirovnání k odboji ve varšavském ghettu, jak na jednom místě činí, je ale přinejmenším nadsazené. Už jen pro kontroverze, jež dodnes některé akce třetího odboje vyvolávají. Ty nepochybně souvisí i s tím, jak se na základních a středních školách učí dějiny 20. století. Dokud půjde o „nalejvárnu“ v duchu „demokracie je dobrá, komunismus byl špatný“, která v mnohém může připomínat výuku před listopadem 1989, budou tato témata stále vděčným momentem politické instrumentalizace, podobně jako třeba odsun, respektive vyhánění sudetských Němců. Zlepšení se nicméně sotva odehraje dřív, než přestaneme přehlížet důležitost pedagogiky, ať už jde o platy nebo stále nízkou společenskou prestiž učitelství. Přitom nižší stupně školství vedle rodiny zásadně formují rámce, které si neseme dál životem, aniž by je většina z nás dále problematizovala či zpochybňovala.