Slovenský rapper FVCK_KVLT jako by na své debutové desce potvrzoval starý Freudův poznatek, že melancholik „vystihuje pravdu ostřeji než jiní“. Je si vědom, že vnitřní temnota není oddělitelná od reality okolního světa, a díky tomu se na rozdíl od mnoha jiných emorapperů neutápí pouze v sebelítosti.
Není to tak dávno, co si jistý youtuber postěžoval, že se mu příčí současný rap, protože v něm existují jen dvě polohy vyjádření: velikášský egotrip, jenž často působí jako nechtěná karikatura, a potemnělý, smrtelně vážný emo rap, který mnohdy vyznívá krajně nevěrohodně a pozérsky. Obliba druhého modu je přitom mezi mladými interprety na vzestupu. Opravdu je na tom generace mileniálů tak špatně, že většinově trpí depresemi a že považují svět za bezvýchodné místo, v němž se „dobrovolná smrt“ – abychom použili termín filosofa Jeana Améryho místo zavádějícího slova sebevražda – může rovnat vysvobození?
Nic si neidealizovat
Mezi nejskloňovanější jména emo rapu v Česku a na Slovensku už zhruba rok patří slovenští interpreti Edúv syn a FVCK_KVLT. Dodejme nicméně, že jejich alba zatím rezonují mnohem více mezi hudebními publicisty, případně mezi dalšími muzikanty a rappery, než mezi masou posluchačů. Možná i proto, že temnota, do níž se halí, je uvěřitelná, a není tedy pro každého lehce stravitelná. Pokud bychom kolonku rapový „underground“ definovali čísly – prodejů, poslechů či fanoušků –, což se v rapu, jenž je na všeobecné kalkulaci založen, často děje, tak by do ní oba zmínění jistě plnohodnotně spadali.
Denis Bango alias FVCK_KVLT nedávno vydal desku Zabijem sa!. Název je na první pohled přepjatý a jeho zkratkovitá doslovnost může připomínat demonstrativní vydírání. To k sebevražedným řečem ostatně patří, přesto je nikdy nelze brát zcela na lehkou váhu, protože může jít jen o jiný způsob volání o pomoc. Obsah alba pak názvu sice často tematicky odpovídá, ale naštěstí ukazuje daleko komplexnější obraz, než jaký naznačuje tak trochu hysterické titulní zvolání.
Je s podivem, že ten nejzdařilejší emo rap – a nejen u nás, ale i v Americe – dělají lidé, kteří vzešli z punkové a hardcorové scény, případně se v ní alespoň inspirují. Lidé, kteří jsou spíš rapující punkeři než rappeři klasického mustru. Pro rapovou subkulturu to ovšem příliš dobré vysvědčení není. Může to znamenat, že horká půda introspektivního rýpání ve vlastní ztrápené duši lépe svědčí těm, kteří mají blízko k subkulturám postaveným v mnoha ohledech na tvrdosti, jež se zdaleka neprojevuje jen hudebně. Pak se může stát, že sebelítost, která se rozhodně nevyhýbá ani Bangovi, je reflektována a vyvažována notnou mírou negativismu, ale také naštvaností a cynickým výsměchem. I když FVCK_KVLT nemůže zapřít své vazby na anarchoautonomní hnutí, jeho političnost není v žádném slova smyslu agitační. Zase jednou se potvrzuje, že nejlepší „politické“ tracky jsou ty, v nichž nejde o čistou propagandu a sociální empatie spolu s naturalistickou popisností převažují nad touhou stavět se do role kazatele. Výstižně to ilustruje skladba Boom s hostujícím Boy Wonderem. Jakkoli se Banga explicitně na několika místech dovolává věrnosti ideálům a dobírá si trendařské rappery („Není cool byť cool“), rozhodně to neznamená, že by byl přespříliš idealistický nebo že by cokoli idealizoval.
Pravda i patologie deprese
„Som špatný básnik, mojim umením je každý deň ráno vstať a sa nezblázniť,“ rapuje FVCK_KVLT na novém albu a už několik recenzentů si všimlo, že se mu daří zprostředkovat krajinu melancholie i těm, kteří mají to štěstí, že se v ní nikdy neztratili. To je v době, kdy stále řada lidí považuje depresi za druh mravní lability, velká věc. Dodejme, že u těch, kteří jsou v depresi jako doma, FVCK_KVLT působí projektivně, což bývá jeden z příznaků funkčního uměleckého vyjádření. Sigmund Freud ve své známé stati Smutek a melancholie z roku 1915 označuje truchlení, zjednodušeně řečeno, za zdravou emoci a melancholii za jeho patologické protažení. Přesto si všímá, že melancholik v něčem „vystihuje pravdu ostřeji než jiní“ a jeho utrpení je tak skutečné, že zasluhuje označení „pravda“. Sugestivnost Bangova vyjádření spočívá právě v tom, že vidí ostřeji a vnitřní temnotu nikdy neodděluje od té vnější, protože zoufalý člověk je především odrazem zoufalého světa – a v něm koneckonců přebýváme všichni bez rozdílu. Občas se stane, že FVCK_KVLT příliš tlačí na pilu, třeba když v refrénu skladby Chlapec mechanicky opakuje „nechcem byť medzi živými“ a „nechcem byť samovrah“ nebo když využívá plačtivé – a možná i autentické – nahrávky dívčího hlasu z Messengeru. Současnost totiž necharakterizuje zdaleka jen stigmatizace nejrůznějších duševních potíží, nýbrž i inflace neustále se rozšiřujícího psychopatologického pole, která ve výsledku devalvuje míru bolesti, jež nikdy nebyla fantomová.
„Prežij jeden deň v mojej koži,“ vyzývá FVCK_KVLT imaginární posměváčky, kteří žijí ve šťastném a spravedlivém světě. „A možná sa prestaneš smiať,“ mohl by dodat… Jedna ze zažitých definic dobrého umění říká, že v jeho přítomnosti máme pocit, že jsme rádi naživu. Může to ale být i tak, že nám připomíná, že jsme v jistém ohledu žijící mrtvoly. Pokud má být FVCK _KVLT slovenskou odpovědí na amerického rappera Bonese nebo spíše duo $uicide Boy$, tak se rozhodně nemá za co stydět.
Autor je depresivní boomer.
FVCK_KVLT: Zabijem sa!. Vlastní náklad 2020.