Kdyby mě někdo probudil uprostřed noci a zeptal se mě, co pro mě znamená hudba, bez váhání bych odpověděl, že nekonečnou řadu obtíží. Dennodenně se s nimi potýkat může být někdy zábavné, jindy dobrodružné, občas oblažující, ale při špatné kombinaci konstant a proměnných může situace vyústit ve značné utrpení. K poslední variantě u mě nedochází tak často, že bych začal uvažoval o tom, zda by nakonec nebylo lepší na hudbu zcela zanevřít, ale dost často na to, abych si kladl otázku, kde končí zdravé překonáváni překážek a kde začíná masochismus. Obávám se, že je pro mě jakožto posluchače čím dál těžší oprostit se od ostatních rolí, v nichž jsem zvyklý přicházet do kontaktu s hudbou. Bije se ve mně redaktor hudební rubriky, publicista, hudebník, vydavatel a pořadatel koncertů, a ať už se k hudbě přiblížím z kterékoli strany, často narazím na problém – ten vede k dalšímu problému, ten zase k dalšímu a tak dále. Mohlo by se zdát, že mnohost perspektiv musí nutně vést k vyšší pravděpodobnosti dosažení slasti, ale když každá zvolená cesta ústí do zdi – co pak? Nejhorší možností by bylo uvíznout uprostřed komplexu bariér v obavách, že už si hudbu budu schopen neproblematicky užít jen jako kulisu při vaření nebo při redigování textů do Ádvojky. Abych ještě nezačal litovat, že nemám řidičák…
Sice bych nejradši nechal úzkost emorapperům, ale nějak mi to poslední dobou nejde. Už je to víc než měsíc, co se v Česku zastavilo veškeré živé hudební dění, což by pro mě podle logiky „není hudba, není problém“ mohlo znamenat jistou úlevu. Jenže člověku nakonec při nedostatku jiných impulsů začne i utrpení připadat jako docela dobrý životní program… Ve snaze najít alespoň dočasné rozptýlení z dvojznačných pocitů při zakoušení nedobrovolné prázdnoty jsem si pořídil akreditaci na Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě a nakonec jsem nelitoval. Součástí programu, který letos probíhal pochopitelně online, totiž byly i tři pozoruhodné dokumenty, které – každý svým vlastním způsobem a s různou intenzitou – ukazují, jak se různí lidé v minulosti vyrovnávali často s mnohaúrovňovými překážkami, omezeními a stereotypy v oblastech vážné i rockové hudby, nebo lépe řečeno v mezerách mezi žánrovými pravidly a ustálenými hudebními jazyky. Všechny tři filmy je možné chápat i jako povzbuzení ke zdolávání bariér.
Snímek Sestry s tranzistory (Sisters with Transistors) Lisy Rovner převrací zažité představy o roli žen v hudební sféře, která vždy byla a stále je světem, v němž dominují muži. Sledujeme průkopnice elektronické hudby, kterak se soustředěnou prací snaží vybojovat si své – z dnešního pohledu nezpochybnitelné – místo ve vývoji hudby 20. století a etablovat se coby regulérní skladatelky. Na první pohled je zřejmé, že Clara Rockmore, Daphne Oram, Bebe Barron, Pauline Oliveros, Delia Derbyshire, Maryanne Amacher, Eliane Radigue, Suzanne Ciani a Laurie Spiegel ve své tvorbě zúročovaly právě ty vlastnosti, které bývají ženám tradičně upírány – byly systematické, vytrvalé, technicky zdatné a poháněla je touha prozkoumávat nové technologie. A nejen že se vymykaly dobovému konsenzu o úloze žen ve společnosti, ale navíc vytvářely něco, co se naprosto míjelo s běžně uznávanou definicí hudby.
Během dokumentu Lydia Lunch. Válka nikdy neskončila (Lydia Lunch: The War Is Never Over, 2019) režisérky Beth B., který je portrétem jedné z ústředních postav radikálního hnutí No Wave, americké performerky, zpěvačky, spisovatelky a herečky Lydie Lunch, jsem si vzpomněl na oblíbenou scénu z filmu Sedm statečných (The Magnificent Seven, 1960). Titulní hrdinové jsou v ní poprvé konfrontováni se zhruba čtyřicetihlavou tlupou banditů, která terorizovala chudou mexickou vesnici. Bandité vidí pouhých sedm pistolníků a všimnou si nově postavených zdí. „Ty zdi mě neudrží venku,“ pronese pobaveně vůdce lupičů Calvera. Dostane se mu překvapivé odpovědi: „Ty tu jsou proto, aby tě udržely uvnitř…“ Lydia Lunch je ve snímku zobrazena jako žena, která dokáže převrátit jakoukoli potenciální slabost a učinit z ní výhodu. Takovým způsobem se vypořádala i se zkušeností sexuálního zneužívání ze strany otce – ze zranitelného místa, vlastní sexuality, učinila mocnou zbraň. V dokumentu vypráví o tom, jak jí vždy byla cizí role oběti: mockrát se jí prý zdálo o tom, jak někoho zabíjí, ale nikdy by ji ani ve snu nenapadlo zabít sebe samu. Ať už se věnovala hudbě, literatuře či filmu, vždy pracovala s tématy násilí, moci, kontroly či vykořisťování a zpravidla ambivalentním způsobem: upřímnost a radikální psychické i fyzické obnažování se v její tvorbě prolíná s nadsázkou, sarkasmem a ironií, a jakýkoli její výstup tak má daleko k jednoznačné proklamaci. Své publikum dokázala – a stále dokáže – šokovat, bavit, ponižovat i okouzlit.
Pokud jde o vztah Lydie Lunch k hudbě, sympatické je, že ji nepřeceňuje – využívá ji, když je přesvědčena, že je pro ni tím nejlepším prostředkem k sebevyjádření, a pokud má pocit, že nefunguje, dokáže se bez ní obejít a vystačí si kupříkladu s mluveným slovem. Zároveň je potřeba dodat, že vydala – s pomocí mnoha geniálních spolupracovníků – spoustu opravdu výjimečných nahrávek, a i z toho důvodu stojí dokument Beth B. za pozornost.
Bezpochyby výjimečná hudba je slyšet i v experimentálně laděném snímku Mimaroğlu: Robinson z ostrova Manhattanu (Mimaroğlu: The Robinson of Manhattan Island, 2020) režiséra Serdara Kökçeoğlua, který mapuje život a tvorbu tureckého skladatele İlhana Mimaroğlua, jenž od padesátých let působil v USA a jakožto průkopník elektronické kompozice v šedesátých a sedmdesátých letech čelil podobným překážkám jako některé jeho „sestry s tranzistory“. „Jsem skladatel – to je první sebevražda,“ říká Mimaroğlu v dokumentu. „Jsem současný skladatel – druhá sebevražda. Jsem skladatel elektronické hudby – třetí sebevražda. A skládám politickou hudbu – čtvrtá sebevražda. A pořád žiju. Otázka je, jak…“