Ženský hněv ať burácí

Nevzpomínám si, že bych se jako dítě vztekala. Jako miminko určitě ano, ale později lidé kolem říkali, že jsem vzorná holčička. Myslím, že mi velmi záhy vštípili, že hněvat se není dovoleno. Žádná žena ani holčička v mém okolí to nedělala. Když říkám „žádná žena“, nepočítám zlost matek vůči dětem. Tento zvláštní druh hněvu je výsledkem celkového systému, kde psychická zátěž a nerovná dělba práce spojené s výchovou dětí vytvářejí u matek více příležitostí ke zlosti než u otců, kteří si v rodičovství užívají převážně příjemné momenty.

Moje matka se ale dokáže rozzlobit. Je to ona, kdo zvedne telefon, aby vynadala poskytovateli internetu, a ledově klidným hlasem pomalu vysvětluje, co nefunguje, stanoví požadavky a vytrvá tak dlouho, dokud nedosáhne svého. Stejný tón aplikuje na nepoctivé obchodníky, žáky, kteří podvádějí a popírají, že lžou (je učitelka), nebo nepříjemné kolegy… Říkávala jsem tomu kouzelná moc a teprve po letech jsem si uvědomila, jak velká síla to je. Sama jsem se neodvažovala takový tón použít a stát si za svými nároky, když se mě v životě někdo snažil oklamat.

Přesto má matka v konfliktech s blízkými nebo klíčovými osobami (například se svým manželem, mým otcem) nedokázala dát svému hněvu průchod. Podobně jako ve mně to v ní bublá a pak se rozpláče, její city rychle eskalují od podráždění po gejzíry slz a nedokáže sdělit vlastně žádný požadavek. Takto si to vysvětluji, protože často používám stejnou techniku (na svého manžela) a vidím, že je odsouzena k nezdaru. Možná je těžké adresovat výčitky nebo kritiku někomu, koho milujeme a s kým sdílíme každodenní život. Možná je jednoduše těžké adresovat výčitky nebo kritiku muži.

Výbuchy hněvu u mužů jsou působivé. Křik, někdy údery, ve většině případů do hmotných objektů, ne ovšem vždy, podle svědectví mnoha žen mlácených svými druhy. Zkrátka, projevy mužského hněvu jsou spojeny s agresivitou. Podporujeme hochy, aby se uměli rozhněvat – je to pořád lepší než brečet jako holka – a rozdávat rány. Když nějaký školák ve filmech či reálném v životě napadne, zesměšní nebo uhodí nějakého spolužáka, otec dotčeného nebo jiná mužská a mužná figura jej podněcuje k fyzické odplatě: takhle se brání kluci.

Když jsem chodila na gymnázium, jednou se na mě z nějakého důvodu rozzlobila jiná dívka, uhodila mě přede všemi, otočila se a odkráčela. Kdybychom byly kluky, přihlížející by mě nabádali k odvetě a došlo by na běžnou rvačku o školní přestávce. Ale šlo o holky a agresivita tohoto gesta z rukou dívky mě i všechny spolužáky a dospělé šokovala tak, že mi všichni radili prostě zapomenout, co se právě stalo. Nikdy by mě ani nenapadlo dohonit tu dívku a facku jí vrátit. Cítila jsem se ponížená a smutná, že mě evidentně ne­­uznává. Ale necítila jsem hněv.

Oba příklady ukazují toxické modely chování: násilnost u kluků ani pasivita vnucovaná dívkám nejsou v konfliktních situacích pro nikoho vhodnou reakcí. Jaké možnosti ale máme, abychom rozvíjeli osobnost našich dětí jinak?

Teprve když jsem se stala feministkou, znovu jsem objevila hněv. Uvědomila jsem si, že mnohdy bych místo slz měla spíš křičet, a když pláču vzteky z nespravedlnosti, která se mi v konfliktu děje, jistým způsobem se smiřuji s porážkou. A musela jsem se změnit, abych lépe hájila své zájmy: naučila jsem se odporovat. Nemusím vyhrát v hádce, ale jsou záležitosti, v nichž je namístě se nevzdávat. A samozřejmě, jakmile jsem se naučila hněvat, druzí mě začali kárat.

Partnerské hádky mezi muži a ženami jsou archetypálními příklady různých typů socia­lizace. Někteří lidé nejsou schopni zvládat konflikty bez zvýšení hlasu, protože samozřejmě nikdy není příjemné slyšet kritiku své osoby. Po pravdě ale neexistuje žádný způsob, jímž by žena mohla vyjádřit vztek vůči svému muži. Když brečíte bezmocí nad situací, která nepochybně vede k zachování statu quo (což dělám), pak jste příliš emotivní a děláte z komára velblouda. Když se rozčílíte, abyste dala jasněji najevo, že takhle to nejde a něco se musí změnit, prohlásí vás za útočnou a dál se s vámi odmítají bavit a pronášejí slavný argument: „Když křičíš, nechápu, o co ti jde.“ Každopádně z rozhovorů s lidmi to vypadá, že hádky v heterosexuál­ních párech častěji vyvolávají ženy. Místo abychom toto interpretovali jako biologicky podmíněnou tendenci žen hledat na všem chybičky, měli bychom se spíše ptát po původu těchto hádek. Lze je chápat i jako pokusy o nápravu situací, které jsou vychýlené z rovnováhy. Duševní zátěž v heterosexuálním vztahu, kde muž má sklony neslyšet, co mu partnerka říká, nenabízí ženě jinou volbu než víc zatopit pod kotlem. Vyčítat ženám, že způsobují nesoulad, je nejenom sexistické, ale i nepoctivé.

Konflikt sám o sobě není nic špatného. Ukazuje sice na problém ve vztahu, ale vyjadřuje také vůli vyložit karty na stůl, aby se problém vyřešil. Pokud je spouštěčem domácího konfliktu problém s vedením domácnosti, často je na jedné straně žena, pro kterou situace začala být neúnosná, takže volá o pomoc, a na druhé straně muž, který vnímá jenom formu poplachu – pláč nebo křik – a snaží se jej smést ze stolu, aby nemusel řešit původ problému. Je to strategie, jak neslyšet kritiku a nenechat se zpochybnit. Muži, kteří volí cestu rozumu a odmítají emoce, se stavějí do pozice autority. Pouze dominantní jedinci si mohou dovolit být za všech okolností rozumní a klidní, protože oni nejsou tím, kdo trpí. Nenaslouchat emocím protistrany je volba. Znamená to odmítat zvážit příčinu a uznat případnou odpovědnost za situaci.

Jistěže ne všechny konflikty v partnerských vztazích mezi mužem a ženou mají příčinu v psychické nebo citové zátěži. A ne všichni muži si zacpávají uši před kritikou ze strany svých partnerek. Netvrdím ani, že ženy mají v hádkách vždy pravdu.

Jak ukazují mnohá svědectví (například na instagramovém účtu T’as pensé à ?, který vede militantní Coline Charpentier a který podává zprávu o duševní zátěži ve vztazích, nebo v článcích v médiích pojednávajících o tom, jak těžké je být feministkou v partnerském vztahu s mužem), v těchto „malichernostech“, které ženy tolik ubíjejí, se opakuje jistý motiv. Zátěž, která nás stahuje k zemi, není výplodem naší fantazie, ač to muži tvrdí. A není jím ani ten vnitřní hlásek, který nás nabádá, abychom spíš vydržely, než dělaly vlny.

Misandrie se rodí z hněvu a hněvem se živí. Feministky proto ve smyslu výroku „soukromé je politické“ vždy propojují soukromý, domácí hněv s hněvem veřejným – rozdíly ve mzdách počínaje a diskusemi o tom, kdo vypere, konče. Dlouhou dobu se ale náš ženský hněv neprojevoval jako hněv feministický. Nikdo nemá rád záplavy emocí, obzvláště ne u žen, a proto trvalo dlouho, než se takový ženský hněv podařilo rehabilitovat. Už ale nachází své pevné místo a zbavuje se tabu, které jej po staletí obklopovalo: píše se o něm, hledají se jeho kořeny, srovnává se s mužským hněvem, prostě existuje. Toto místo mu musíme s něhou opečovávat a rozdmýchávat ve svých prsou plameny hněvu, který se dovolává spravedlnosti, požaduje nápravu a připomíná nám, že se nesmíme poddat. Je to právě náš hněv, který muže volá k zodpovědnosti za jejich činy a vlévá mízu do našich revolucí.

(…)

Past heterosexuality

Diktát heterosexuality je zhoubný v tom, že nás nejen nutí pouštět se do vztahů výhradně s muži, ale především pouštět se do vztahů výhradně s muži bez pádných důvodů. Samozřejmě je tu láska – a já nemám právo popírat její existenci. Ale láska není a nikdy nebyla jediným faktorem v procesu, který lidi žene do života v páru.

Už v dětství jsou dívky i chlapci v tomto směrováni: předpokládá se, že už dítě bude „někoho mít“. Dokonce i ve věku, kde takový výraz naprosto nedává smysl, zaznívá dokola otázka: „Tak co, už někoho máš?“ Ve čtyřech letech „mít někoho“ neznamená nic jiného než ho „vlastnit“; ten druhý je někdo, o kom se dá takto mluvit, koho si lze zabrat pro sebe, naprosto iracionálním způsobem a bez konkrétního obsahu. Už nejmenší děti učíme, že „nikoho nemít“ je na pováženou, naštěstí jim také říkáme, že mají „ještě čas“. Ale už jim neponecháváme volbu nechodit s nikým. Dívky ovlivňujeme arzenálem klišé a tlakem konvencí sdělovaných pohádkami, počínaje spící princeznou, jež čeká na princův polibek, a osamělou ježibabou požírající cizí děti konče. Naproti tomu chlapci vyrůstají v rozmanitějším horizontu, ve fantazijním světě obývaném solitérními hrdiny, kteří dokážou velké věci díky svým nadpřirozeným schopnostem. V základu se sdělení tolik neliší, ale kluci mají víc příležitostí rozvíjet různé perspektivy. Neomezuje je sebeprojekce života v deprimujícím osamocení, protože jejich pravá hodnota není podmiňována přítelkyní nebo manželkou. Mohou a mají se stát hlavními hrdiny svého bouřlivého života, mají vzít své sny do vlastních rukou, vydat ze sebe vše a vystoupat na vrchol hory. Holčičky zatím čekají na svého prince. O pár let později jim bude připadat divné, když žena podnikne první krok v milostném vztahu (a úplně skandální, pokud žena pozná a vyjádří své touhy).

Pro ženy je život ve vztahu nutností, protože osamělá žena nemá v očích společnosti takovou hodnotu jako žena, která patří nějakému muži. O svobodných ženách panuje představa, že jsou sobecké a zatrpklé, zatímco jejich vdané družky a ženy­-matky mají všechen prostor realizovat svoji přirozenou laskavost a šlechetnost. Vynakládá se spousta energie na přesvědčování žen, že život v páru s mužem je pro ně samotné nejvyšším dobrem, a ony se přesvědčit nechávají, protože se nad jejich svobodnou existencí vznáší temný obraz staré panny s kočkami.

A přece jsou podle průzkumů svobodné bezdětné ženy nejšťastnějšími lidmi.* Není to překvapivé, jen si představte život, v němž je jediná psychická zátěž vázaná na vaši vlastní osobu a nehrozí rozčarování nad společníkem, který není schopen práce na vztahu. Profesor behaviorálních věd na London School of Economics v promluvě o své knize Happy Ever After na festivalu umění a literatury Hay Festival řekl: „Stojíte před svobodnou čtyřicátnicí, která nikdy neměla děti [a říkáte jí]: ‚Ach, to je přece škoda, ne? Snad jednoho dne potkáš toho pravého a všechno bude jinak.‘ Ne. Možná potká toho nesprávného muže a všechno bude jinak. Možná potká muže, kvůli kterému bude nešťastnější, nemocnější a zemře dřív.“

Tlačíme­-li tolik na ženy, aby se vrhaly do náručí mužů, je to právě proto, abychom zaručili blaho nebo alespoň spokojený život mužům. Tím, že ženy přesvědčujeme, že se můžou naplno realizovat jen v heterosexuálním vztahu, je svazujeme a zatlačujeme do kouta. Ztrácejí sebedůvěru.

Když si ženy dopřejí život v osamění, dopřejí si prožít život jako každý jiný, s jeho nedostatky i výhodami, (znovu) zjišťují, že ve svém životě nepotřebují muže, nebo alespoň ne jakéhokoli muže. Naplňuje je jejich nezávislost a jejich svoboda. A pokud si najdou partnera, není to proto, že ho potřebovaly, ale proto, že potkaly člověka, se kterým opravdu chtějí být ve vztahu, který je příslibem vzájemného naplnění. Nikoli proto, že samota je děsivou vyhlídkou, nebo proto, že Monsieur k sobě potřebuje někoho, kdo mu bude prát ponožky a organizovat čas.

Heterosexualita je past. Vyvolává dojem, že mít intimní vztah je něco povinného, z podstaty přirozeného, aniž by se pátralo po smyslu vztahu pro obě zúčastněné strany. Pouštět se do monogamního heterosexuálního vztahu není o nic přirozenější než nosit oblečení nebo jezdit do práce na kole. Dlouho se ženám omílalo, že jejich štěstí se naplní jedině příchodem muže – i kdyby to byl necita, darebák a nula. Cokoli, jen nezůstat sama.

Ne. Objevme radost ze života samy se sebou a pro sebe. Hledejme dobré důvody, pro které se pouštět do vztahu. Odstraňme autopilota, který nám podsouvá strach ze samoty.

Z francouzského originálu Moi les hommes, je les déteste (Monstrograph 2020) přeložila Sláva Sobotovičová. Kniha vyjde v nakladatelství Divus.

* Sian Cain: Women are happier without children or a spouse, says happiness expert, The Guardian, 25. května 2019.