Zmařený pokus o revoluci

Pád z okna na hnojiště netrvá zpravidla déle než čtvrt minuty. Pád z Pražského hradu na Bílou horu trval devět set dní, od května 1618 do listopadu 1620. Pokusu českých stavů učinit z „pouhé“ revolty regulérní revoluci, započatému schválením takzvaných Konfederačních akt na generálním sněmu v létě roku 1619, nebyla tehdy dopřána ani polovina z tohoto času. Uvážíme­-li dobová svědectví i pozdější úvahy o schopnostech či neschopnosti tehdejších našich „zodpovědných činitelů“, o jejich vzájemné hašteřivosti, vnucuje se otázka, zda nám – krom toho, že sami všechno prohráli – dokázali zanechat i něco, čím by se dala změřit a se čtyřistaletým odstupem uznat hloubka následující tragédie celospolečenské.

Neodvratná porážka?

V nejtradičnějším, řekněme „obrozenském“ narativu se bělohorským debaklem završuje „konec samostatnosti české“. Tedy něco, co lze reflektovat ze dvou perspektiv, s lítostí motivovanou buď nacionalistickým sněním o někdejší vlastní důležitosti, nebo realistickou úvahou o podmínkách, za jakých může nějaká společnost skutečně svobodně určovat svůj osud. „Bílá hora“ figuruje v tuzemském nejširším povědomí jako nejvlastnější jméno pro naše zabřednutí mezi víceméně pasivní recipienty toho, co jim zchystali jiní. „Vnucovat dějinám jejich chod,“ píše v září 1982 historik Josef Válka, „mohou jen skutečně velké mocnosti, a ty to bohužel dělají.“ Naopak my jsme „bohužel součástí celku, na který nemáme skoro žádný vliv, ale který má velký vliv na nás“.

Citát pochází z Válkova dopisu Robertu Kalivodovi. Marxistický filosof věnoval problematice stavovského povstání závěrečnou část rozsáhlé studie Husitství a jeho vyústění v době předbělohorské a pobělohorské, která byla napsána v roce 1972, ale publikována až o jedenáct let později. Jádrem Kalivodova výkladu bělohorské porážky je rozhodné popření její fatální neodvratnosti, názor podepřený tvrzením o „pozoruhodné diskrepanci mezi politickým a mocensko­-vojenským vývojem povstalecké akce“. Pravda, jeho vysvětlení, že na samém počátku byly šance na „rychlé vítězství“ a teprve během následujících dvou let se setrvale snižovaly až v neodvratnost prohry, vysvětlení konkretizované odkazem na úlohu konkrétních osobností (především Karla st. ze Žerotína) provokuje otázku, co z faktorů zodpovědných za tento vývoj činí pouhý akcidens. Nepatřily snad tenkrát postoje a celkový habitus vysoce postavených osobností ke struktuře samotné výchozí situace?

Kalivoda chtěl však nejspíše říct ještě něco jiného: na mysli měl zřejmě hlubokou objektivní rozpornost samotného habitu tehdejších politických elit, na jedné straně schopných vyprodukovat smělý – a místy i skutečně progresivní – politický program, na druhé straně však nezřídka indisponovaných k realistickému odhadu různých aliančních potenciálů.

Ústředním cílem autorova výkladu ostatně není zhodnocení reálpolitické zdatnosti jednotlivých vůdců, nýbrž právě přiblížení oné programové koncepce. V centru jeho pozornosti se proto ocitají Konfederační akta, nejklíčovější z tehdy publikovaných dokumentů. Právě tento text totiž stavovskému povstání vtiskl jeho revoluční parametry.

Radikální ústava

Loni v létě byla čtyřstému výročí přijetí Konfederačních akt kupodivu věnována jen minimální pozornost. Přitom nejde jen o jednu z prvních ústav v Evropě, která je rozsahem práv nárokovaných šlechtou srovnatelná se slavnostním prohlášením polského krále z roku 1505 („Nic nového bez obecného souhlasu.“), ale především o dodnes nejradikálnější úpravu vzájemných vztahů mezi jednotlivými zeměmi Koruny české: Moravě, Slezsku a obojí Lužici se zde vůči Českému království dostává politicky zcela a naprosto rovnocenného postavení. V tomto ohledu se nabízí srovnání s krátce předtím od Španělska uznanými Spojenými nizozemskými provinciemi. Jejich politickou i vojenskou podporu se ostatně povstalí stavové snažili získat – žel ne­­úspěšně. V článku XXII se výslovně píše, že jednotlivé české země, „česká, moravská, slezská a lužická, nejsou žádné dědičné země, nýbrž mají své svobodné volení a některé z pouhé dobré vůle se připojily“. V průběhu povstání se navíc k zakládajícím pěti republikám přidaly ještě Dolní i Horní Rakousy a vojenskou podporu jim (dočasně) poskytli saský kurfiřt Hans Georg I. a sedmihradský kníže Gabriel Bethlen (operující hlavně v Horních Uhrách, tedy na dnešním Slovensku). Historicky poprvé se tak vyskytla příležitost k vytvoření rozsáhlého středoevropského soustátí na bázi naprosté rovnoprávnosti jeho členů.

Druhým velkým aktivem Konfederačních akt je způsob, jakým se zde řeší vztahy mezi konfesemi – ostatně právě náboženský konflikt stál u samotného zrodu povstání. Oproti mimořádně tolerančně laděnému textu České konfese (1575), ústně akceptovanému již Maxmiliánem II. a v roce 1609 vtělenému do Rudolfova majestátu, tu došlo k čemusi, co zvláště současní komentátoři s oblibou hodnotí jako regres, ne­-li přímo jako „čertíkův kropáč“: k nárokování jednoznačné mocenské převahy protestantů nad katolíky. Nezapomínejme však, že druhý tridentský koncil a z něho vycházející politika katolických sil podmínky pro regulérní ekumenickou vzájemnost s protestanty rozhodně nevytvořil – spíše naopak: zdejšímu, z nejvyšších míst podporovanému působení jezuitského řádu eristická asertivita Petra Canisia a jeho žáků na znepokojivosti jistě zrovna neubírala. Právě v případě jezuitů navíc denervovala jejich výslovná podřízenost výhradně papeži – kvůli jejím konsekvencím byli přece nakonec donuceni odejít i z Francie či Portugalska. Jaký zkrátka div, že se protestantští ­stavové v první řadě domáhali institucionálních záruk proti jakékoli budoucí, byť sebeplíživější recidivě katolické dominance. Ostatně, nakolik tvrdý či měkký tento „obranně útočný“ program byl, nejlépe ilustrují články XII až XVI: katolíkům je předepsáno „přísahou se zavázati, že proti majestátu a porovnání strany svobodného provozování náboženství nic činiti a předsebráti nechtějí“. Tentýž dvojí imperativ je přitom uveden jako doplněk v článcích regulujících obsazování úřadů: kádrový strop nechť katolíkům kategoricky (tj. bez ohledu na případnou přísahu loajality k novému režimu) zahrazuje toliko přístup k nejvyšším zemským úřadům.

Proti tyranům

Kdo a kdy Konfederační akta schválil, to samozřejmě víme velmi dobře: delegáti generálního sněmu 31. července 1619. Ale určit, kdo stojí za jejich formulací, je podstatně obtížnější. Významnou roli zde mohl sehrát Martin Fruwein z Podolí, měšťan, právník (popravě v červnu 1621 unikl včasným skokem z okna vězení v Bílé věži do Jeleního příkopu). Místo, jaké zde zaujímá téma panovníkova postavení vzhledem ke stavům, by nás ale mělo přivést ještě k jinému jménu. Ke jménu autora, který nebyl jen významným lékařem a univerzitním učitelem – dnes proslaveným zejména díky románovému a filmovému zpracování jeho života. Společně se Stanislavem Sousedíkem jej můžeme označit za jednoho z hlavních ideologů stavovského povstání.

Jan Jesenský neboli Jessenius, rodák ze slezské Vratislavi, vystudoval vedle medicíny též filosofii, a sice na univerzitě v italské Padově – na univerzitě katolické, ač sám z rodiny hlásící se k luteránství. Studoval zde v letech 1588–1591 a měl možnost seznámit se tu s názory takzvaných monarchomachů – francouzských kalvinistů Françoise Hotmana, Theodora Bezy a především jednoho pseudonymního autora, o jehož pravé identitě dosud nepanuje jistota: Stephana Junia Bruta (mohl to být diplomat Hubert Languet). Vliv jejich děl se manifestuje v Jesseniově politicko­-filosofickém opus magnum Pro vindiciis contra tyranos oratio (1614, česky 2019 pod titulem Proti tyranům).

Všichni tři starší autoři – stejně jako Jessenius v jejich stopách – se vší rozhodností hájí právo „lidu“ na odpor proti tyranům, tedy proti panovníkům, kteří se zpronevěřili své povinnosti sloužit obecnému blahu společnosti. Smlouva mezi králem a jeho lidem je vzájemná a oběma stranám dává v případě zpronevěry druhé strany možnost zprostit se vlastních závazků. Dokonce i lid je za takových okolností oprávněn domáhat se spravedl­nosti ozbrojenou akcí.

Čtenářovo snadné dojetí narazí záhy na dvě námitky. Za prvé: pojem „lid“ má v Jesseniově myšlení (stejně jako v myšlení jeho předchůdců) oproti dnešku specifický význam; zahrnuje toliko politickou reprezentaci, tedy šlechtu a měšťanstvo, krátce stavy. Samotní prostí poddaní se mají se svými stížnostmi obracet na své pány, nápravu čekat od nich a současně jim pomáhat v boji. Pokud přitom páni podlehnou, prostému poddanému nezbývá než se modlit. Za druhé, Jesseniova polemika s francouzským politickým a právním filosofem Jeanem Bodinem, propagátorem principu panovníkovy naprosté a kategoricky platné svrchovanosti, je častým předmětem té námitky, že Bodin přece svým stanoviskem reagoval na krvavé konfesijní konflikty jeho doby, vrcholící masakrem hugenotů během takzvané Bartolomějské noci. Podle něho jedině silný suverén, nadřazený moci světské i církevní – zodpovídající se toliko Bohu –, může být zárukou spravedlivého míru pro občany jakéhokoli vyznání.

Nutnost volit mezi blahem stability a bezpečí a politickou spravedlivostí demokratické vzájemnosti (byť zatím třídně omezené), která bezesporu nepatří k nejméně uhrančivým rozporům Jesseniovy doby, nechť je nám zároveň – per analogiam – výzvou, abychom od hysterického přehrávání dávných a čím dál vybledlejších traumat konečně pokročili k jejich analytickému propracovávání.

Autor je literární historik.