Banalita nespoutaného ženství

Rozsáhlý román Umění radosti (L’arte della gioia, 1998; česky 2020) italské ­autorky Goliar­dy Sapienzy (1924–1996) sleduje ­ži­­vot­ní osudy chudého venkovského děvčete, ze kterého se po různých životních peripetiích stane hlava šlechtické rodiny. Modesta hledá štěstí ve vědění, v lásce i moci, noří se do svých vášní, emocí i myšlenek a snaží se vše prožívat nadoraz. Příběh je situován do sicilské Katánie a pokrývá většinu 20. století se všemi jeho proměnami, od světa salonů a spodniček k letadlům a revolucím. Na samém začátku si však nemusíme být zcela jisti, jaký román to vlastně čteme. Modesta nejprve odhaluje svou sexualitu, pak projde děsivou zkušeností znásilnění a ztráty matky, dostane se do kláštera, kde si získá matku představenou, po její smrti se ocitne na zámku u sicilské kněžny, provdá se za jejího postiženého syna, otěhotní s otcem své přítelkyně a podvodem zbohatne… Jak ostatně píše v doslovu Jiří Špička, vypadá to jako defilé literárních žánrů osmnáctého a devatenáctého století, jako kombinace románu gotického, sentimentálního i pikareskního.

S odkazem na titul knihy tvoří podstatnou rovinu celého vyprávění líčení tělesných prožitků hlavní hrdinky. Sexuální probuzení je však v úvodu románu příliš zhuštěné – jestliže celá kniha začíná prvními dětskými doteky, o pár stránek dále se Modesty zmocní starší obhroublý muž a v klášteře přicházejí na řadu předstírané a potlačované touhy, budí text dojem libertinského románu à la markýz de Sade. Na zámku hrdinka poznává lesbickou i rafinovanou mileneckou lásku, ale všechny tyto nakupené erotické zážitky slouží jen k tomu, aby bylo zcela zřejmé, že se Modesta řídí vášněmi a že pro niterný fyzický prožitek je schopna pokrytectví i vypočítavosti.

Barvotiskový feminismus

Postava Modesty však budí podezření – je totiž až příliš dokonalá. Lidé kolem ní se stále dokola exaltovaně pozastavují nad její krásou a všechno jí téměř zázračně vychází: z luxusního kláštera se dostává na zámek, podmaní si princeznu Beatrici i její babičku, která jí svěří účty, a když okouzlí i mentálně zaostalého prince Ippolita, stane se součástí rodu Brandifortiů a brzy i dědičkou panství. V tu chvíli se naráz mění v zodpovědnou elegantní femme fatale, která jako by neměla nic společného s mladistvou vražedkyní a vypočítavě pokryteckou zlatokopkou.

Ostatní ženy jsou naopak většinou vykresleny jako prosté duše bez zájmu o vědění, společnost i umění, takže Modesta mezi nimi ční. Neurčitost věku – v padesáti vypadá jako zestárlá holčička – a oscilace mezi mužským a ženským principem z ní dělají až jakousi mytickou bytost. Společně s onou přílišnou dokonalostí a nevadnoucí krásou tyto znaky vedou k tomu, že její postava působí nepřirozeně a vyumělkovaně.

To se dá ostatně vztáhnout i na celý román. Jeho čtenářská přitažlivost spočívá v kombinaci lechtivé lesbické erotiky s pseudoosvobozující esoterickou rovinou, pohrávající si s pojetím silné ženy jako vědmy, která svobodně a cílevědomě nakládá s životní energií. Takovýto zastaralý (a proto většinově přijatelný) a barvotiskový feminismus se pak projevuje v explicitně vyjadřovaných rádobyrevolučních názorech: „Tak to začíná, podle nich by se pětiletá Bambolína měla pohybovat jinak. Hezky v klidu sedět se sklopenýma očima a kultivovat v sobě budoucí slečnu.“

Mnohomluvnost prázdnoty

V Umění radosti je „všechno“: vedle španělské chřipky nebo koncentračních táborů i fašismus, komunismus, psychoanalýza, nacismus, aniž by román kterýkoli z těchto světonázorů zachycoval jinak než jako pikantní kulisy první poloviny 20. století. Když Modestin syn hodlá měnit fašismus zevnitř („Uvnitř, musíme bojovat uvnitř samotných fašistických struktur!“), nestává se to ve vyprávění konfliktem a nevede to k proměnám vztahů mezi postavami. Samotná Modesta hrdě propaguje komunismus, aniž by narativ zohledňoval jeho totalitární tendence či jeho vývoj jinde v Evropě nebo v Sovětském svazu (třebaže je pochopitelné, že v Itálii, potažmo na Sicílii má komunismus historicky zcela jinou pozici než u nás a že zde stojí především jako protiváha domácímu fašismu).

V této povrchnosti je román značně mnohomluvný; po Modestiných vnitřních úvahách, které sledovaly její objevování světa v prvních dvou kapitolách, zaujímají v druhé polovině knihy většinu místa dialogy mnoha postav hovořících naráz – jejich neodlišitelné řeči splývají a jen budí dojem oddalování vyústění zápletky. Ani to je však nakonec nemůže ospravedlnit, jelikož se ukazuje, že ve skutečnosti v románu Goliardy Sapienzy žádná nosná zápletka není. První, tematicky přeplněná část textu rozehrávala možnosti, že se bude příběh rozvíjet po linii erotické, kriminální, kariérní, mystické či historické, avšak všechna tato očekávání jsou na dalších stovkách stran zklamávána. Řemeslně dovedně napsaný román tak naplňuje všechny znaky kýče, protože ze sebe dělá něco, čím není, „výpověď o době“ či poselství o „síle ženy“, a nechává čtenáře dojímat se nad sebou samým. To ještě podporuje předmluva autorčina partnera Angela Pellegrina, který představuje Sapien­zu především jako zneuznanou geniální spisovatelku (Umění radosti bylo dokončeno v roce 1978 a vydáno teprve o dvacet let později, tedy až po autorčině smrti).

Moudrost na počkání

V knize narazíme na mnohá klišé a nevěrohodné promluvy postav („Ticho těchto velkých zdí a oči těchto oken hypnotizují…“); to by tolik nevadilo, kdyby dialogy a rozmluvy netvořily valnou většinu textu, který je tak ve výsledku jazykově i kompozičně nezajímavý; mnohem lépe s tématem (erotického) sebepoznání mladé ženy pracuje například jiný populární italský autor Alessandro Baricco v novele Mladá nevěsta (2015, česky 2017).

Není zřejmé, proč Modesta musela být na začátku znásilněna, co jí dala role politické agitátorky či jak s jejím sociálním cítěním souvisí zničení závěti babičky Gaii; její postava drží pohromadě jen slovy, kterými argumentuje a obhajuje svou svobodnou pozici ve světě proti panovačnému Mattiovi, vzpurnému synu Prandovi či matné Joyce. Ale ta slova jsou příliš umělá a z Modesty dělají neživotný generátor mouder: „Když půdu dobře pohnojíš, tak rostlina roste, Mattio.“ „Lano lásky je napjaté mezi stromem strachu a stromem touhy.“ „Radost, stejně jako chleba, má patřit všem.“

Pro postavu Modesty je vše podstatné „uvnitř“ – v sobě nachází energii, v sobě uzamyká nenávist, v sobě analyzuje pocity i vnější dění. Je tvořena svými myšlenkovými pochody a vnitřními monology. Na nich, ne na vnějších epizodách, se dá sledovat vývoj postavy. Její stárnutí je působivě sugerováno proměnou rytmu jejích myšlenek. Kdyby Umění radosti nebylo zahlceno banálními rozsáhlými dialogy (a bylo tedy o polovinu kratší), mohlo mít své místo mezi kvalitními romány a mohla být radost ho číst.

Autorka je komparatistka.