Osudy ve stínu války

Ukrajinskému konfliktu se média u nás i na Slovensku zejména v prvních letech po jeho vypuknutí věnovala velmi intenzivně. Až do loňského jara se ale mezi novináři v obou zemích nenašel nikdo, kdo by dramatické události na Ukrajině zpracoval knižně. Změnil to slovenský žurnalista Tomáš Forró. Jeho reportáž Donbas. Svadobný apartmán v hoteli Vojna vyšla na Slovensku na jaře roku 2019, letos na podzim ji pak nakladatelství Paseka vydalo v českém překladu pod méně poetickým názvem Donbas. Reportáž z ukrajinského konfliktu.

Forróova kniha zachycuje osudy několika lidí, kteří se války sami účastnili, případně se stali jejími oběťmi. Kromě osobních příběhů hrdinů, jež sledujeme takříkajíc pod drobnohledem, se autor snaží popsat i širší kontext konfliktu, to se mu ale tak docela nedaří. Zatímco úvod knihy, v němž Forró vypráví příběh gruzínského bojovníka Mamuky Mamulašviliho, je strhující, další kapitoly, kde se autor vrací k událostem Majdanu a příčinám války, už bohužel tak přesvědčivé nejsou. Především jeho snaha hledat za každou cenu analogie s vývojem v jiných částech bývalého SSSR vede k tomu, že přeceňuje vliv národnostního faktoru na vznik konfliktu.

České postavičky a silná žena

Mnohem lépe se kniha čte od chvíle, kdy začne vyprávět příběhy dalších lidí, které při svých cestách na Ukrajinu poznal. Kdyby události, jichž se účastní, nebyly tak tragické a krvavé, mohli bychom Čechy Jiřího Urbánka a Pavla Botka, zvaného Kavkaz, považovat za komické postavičky věčně neúspěšných kriminálníků. Urbánek, který prošel službou v cizinecké legii, vykrádal v Praze auta a dělal ochranku mafiánům na Kypru, se spolu se rváčem a profesionálním bodyguardem Kavkazem vydal na východní Ukrajinu v lednu 2015. Prý proto, aby „chránili ruské civilisty před krvelačným zlem“. Oba vstoupili do takzvané 15. internacionální brigády a od jara 2015 se zúčastnili bojů na frontě. Spolu s těmito svéráznými muži, které autor poprvé navštívil v září 2016, poznáváme nehostinný válečný Doněck. Hmotný nedostatek a paranoidní atmosféra obklíčené pevnosti nám dají názorně pocítit, do jak zoufalé situace válka kdysi vzkvétající město uvrhla.

Kromě gruzínského bojovníka proti ruskému imperialismu a tragikomické české dvojice autor sleduje ještě jeden příběh, který postupně začíná knize dominovat. Líza z Luhansku musela v létě 2014 uprchnout s manželem a třemi dětmi do Mariupolu – separatisté si totiž zřídili palebné postavení přímo u jejich domu. Lízin osud je názornou ilustrací východoevropského fenoménu silných žen, které musí ve chvíli, kdy muž propadne pasivitě či alkoholu, převzít zodpovědnost za celou rodinu. Jistě, stává se to všude na světě, avšak právě pro východní Evropu je obzvlášť příznačné, že se muži projevují jako nedospělí jedinci, kteří se nedokážou vyrovnat s nároky, jež na ně společnost klade. Podle převládající představy je povinností muže jediné – „aby byl“. Důležitá je samotná jeho existence, to, že ženě umožní přivést na svět potomstvo. Lízina matka strávila celý život s neschopným alkoholikem. Její dcera si vzala alkoholika, který sice za normálních okolností dokázal jakžtakž fungovat, když ale přišla válka a rodina musela na novém místě začínat od nuly, jeho závislost se prohloubila a manželé se za dramatických okolností rozešli. Líza čelila podobným obtížím jako skoro půldruhého milionu ukrajinských přesídlenců, její příběh ale končí takřka happy endem, lze­-li za těchto okolností o něčem takovém mluvit: využila pomoci nevládních organizací, rekvalifikovala se a stala se manažerkou v IT firmě.

Proč zrovna Donbas?

V knize pochopitelně najdeme i mnoho smutných osudů. Způsob jejich líčení prozrazuje, že autor tíhne k jisté sentimentalitě, která je textu leckdy spíš na škodu. Občas je ale jeho emocionálně vypjatý styl na místě – třeba když popisuje neohrožené jednání ředitelky luhanského dětského domova Jekatěriny Doncovové, která proti vůli separatistických úřadů evakuovala všechny děti do Charkova, na ukrajinské území. Prý „prostě jen konala podle administrativních postupů“. Podobně působivé je líčení nenápadného hrdinství jiné ženy z Luhansku, úřednice Jekatěriny Pavlovny, která i v době, kdy Luhansk už ovládali separatisté, odvážela navzdory nebezpečí v obyčejných nákupních taškách důležitá úřední akta – umožnila tak, aby ukrajinská administrativa začala hladce fungovat na novém místě.

Doněck je ve Forróově knize městem, kde se podobně jako v románu místního spisovatele Vladimira Rafejenka Dlouhé časy (Dolgota dněj 2017, česky 2019) odehrávají děsivé a nesmyslné situace, dokazující absurditu války. K evropským návštěvníkům, jejichž občasná přítomnost podtrhuje fantasmagorický charakter tamního dění, patří i český komunistický poslanec Zdeněk Ondráček. Forró ho navštívil přímo v jeho luxusním hotelu, jen aby konstatoval, že „v tomto stádiu opilosti si na zbytečné zdvořilosti nepotrpí“. Společensky unavený politik následně doplnil hladinu vodky v organismu, svalil se na postel a usnul.

Proč vlastně Donbas cizince tak přitahuje? To je jedna z nejzajímavějších otázek, které si autor klade, odpověď na ni však nezná. I motivace obou českých hrdinů zůstává nejasná. Přivedly je do Doněcku skutečně sympatie k Rusku a pohnutí způsobené útrapami civilistů, nebo spíš útěk před zákonem? Forró tvrdí, že Urbánek, kterého spolu se svým ruským osobním strážcem vychovával tajemný mafián a současně rezident KGB, miluje vše ruské. Bojem na straně separatistů chce prý symbolicky odčinit to, že v mladickém vzdoru se nerozvážně stavěl proti autoritě svých vychovatelů. Hypotéza je to jistě zajímavá, avšak poněkud komplikovaná a obtížně ověřitelná. Jasnější to je třeba v případě Miloše Ouřeckého, kterého na Donbas vyslali Českoslovenští vojáci v záloze, aby tam získal bojové návyky. Mezi Čechy na Donbase najdeme i zřejmé šílence, jako je bývalý brněnský podnikatel Alojz Polák. Jura a Kavkaz ale nejspíš blázni nejsou, jen se nedokážou přizpůsobit některým pravidlům, která platí ve spořádané společnosti. Svou výstředností proto poněkud vybočují i v Doněcku, od nějž si slibovali, že pro ně bude příslovečnou „zemí zaslíbenou“. Pro Botku už jeho válka v každém případě skončila – mina ho připravila o nohu. Dál ale žije v Doněcku, a dokonce tam za ním přijela jeho matka.

Poučené polské oči

Obraz rusko­-ukrajinského konfliktu, který Forróova kniha nabízí, je bohužel poněkud fragmentární – o lecčems se toho dozvíme mnoho, leccos jiného zůstane jen naznačeno. Je dobře, že čeští čtenáři mají k dispozici odbornou práci v podobě kolektivní monografie Ruská agrese proti Ukrajině (2017), kterou připravil odborník na postsovětský prostor Jan Šír, avšak co se reportáží týče, nezbývá nám než stále závidět Polákům. Ti mohou sáhnout například po knihách Pawła Pieniążka Pozdrowienia z Noworosji (Pozdravy z Novoruska, 2015) a Wojna, która nas zmieniła (Válka, která nás změnila, 2017), jež nabízejí podrobné, bezprostřední, až syrové vylíčení válečných událostí. Za zmínku stojí i sbírka reportáží novináře Ziemowita Szczereka Tatuaż z tryzubem (Tetování s trojzubcem, 2016), zachycující atmosféru na Ukrajině během Majdanu a bezprostředně po něm. Rozdíl je v tom, že polští autoři nahlížejí na Ukrajinu poučenějšíma očima. Znají ukrajinskou literaturu a kulturu, vyznají se ve sporech, které zemi rozdělovaly už léta před Majdanem, a zasvěceně hovoří s „těmi správnými“ intelektuály, kteří Ukrajinu zpravidla představují na mezinárodním fóru. ­Forróův přístup je jiný a v něčem osvěžující. Díky tomu, že toho o Ukrajině tolik neví, se dokáže vyhnout běžným interpretačním schématům. Podobně vyzníval například dokument českého filmaře Filipa Remundy Blízký daleký východ (2015). V jedné z nejsilnějších scén filmu jsme byli svědky konfrontace Viktorie z východní Ukrajiny s blíže neurčenými „kyjevskými intelektuály“, která vyústila v nesrozumitelné překřikování, názorně dokládající úskalí podobného dialogu.

Z posledních kapitol knihy Donbas dýchá jakási zádumčivá atmosféra. Cesta, kterou si Doněck vybral, nikam nevede. Úpadek samozvaných republik se zdá čím dál zřejmější, konflikt dávno přešel do zamrzlé podoby a jeho řešení je stále v nedohlednu. Závěr knihy vyznívá obzvlášť varovně dnes, kdy nám poslední události v Náhorním Karabachu připomněly, že zdánlivě vyhaslé konflikty se i po mnoha letech mohou rozhořet s novou silou.

Autor je ukrajinista a překladatel.