„To prostě není moje kniha. To, co vydali, může být cokoli, jenom ne moje kniha – zcenzurovali ji,“ rozčiloval se loni na podzim americký spisovatel Jonathan Littell v rozhovoru zveřejněném na ruském literárním serveru Gorkij. Mluvil o svém románu Laskavé bohyně, o jeho prvním vydání v ruštině – v moskevském nezávislém nakladatelství Ad Marginem v roce 2012.
Právě tohle vydání jsem svého času zhltla i já a rozhodně jsem neměla pocit, že se na těch stovkách stran hrůzy, zvrhlostí a zrůdností z každodennosti nacistického důstojníka něco záměrně vypouští a zamlčuje, že se po nich prošla nemilosrdná ruka cenzora. Text ruského překladu jsem pochopitelně s francouzským originálem nesrovnávala – neviděla jsem pro to žádný důvod. Kniha, o které se dávno v ruském tisku pochvalně referovalo jako o „ruském románu“, jako o bolestivé, ale užitečné připomínce vlastní nedořešené minulosti, se četla jedním dechem, a pokud jsem dech přece jen občas nemohla popadnout a klopýtala, tak o všechna ta mrtvá těla, nikoli o jazyk, jakým se o nich psalo.
Do srovnání textů se náhodou pustil lotyšský překladatel Littellova románu. Když si ruským překladem vypomáhal při řešení obtížných míst, některá v něm vůbec nenacházel. Se svým zjištěním se svěřil autorovi, načež poslední bezmála tři roky s jeho podporou i důvěrou původní ruský překlad doplňoval a opravoval. Nakladatelství Ad Marginem nyní vydalo jím zrevidovaný text a pro majitele prvního, „neúplného“ vydání připravilo přehlednou tabulku všech změn. Jsou různého druhu. Často jsou to docela nepatrné a diskutabilní stylistické změny, jindy možná jen nechtěně opomenutá slova a slovní spojení. Mnohdy však chybějí celé věty, někdy dokonce i odstavce. Celkem z toho obrovského textu vypadlo asi dvacet stránek. Nelze ovšem říct, že by je spojovalo jediné téma – a už vůbec ne, že by se jednalo výhradně o sexuální scény, jak zaznívalo v autorově ublíženém křiku o cenzuře. Celý ten povyk, zdá se, byl hlavně pokusem o šikovný marketingový tah. Cenzura v Rusku se odedávna dobře prodává. Ve skutečnosti tu o žádnou cenzuru nejde. Jde o překlad a redakční práci v tradicích staré školy, která z textu chtěla mít mistrovské dílo. A v tomto duchu se proti Littellovu nařčení ohradil také vydavatel Alexandr Ivanov.
Literární překlad není slovo za slovo, snad ani věta za větu. Je to převod celého textu z jednoho kulturního kontextu do druhého. Není a nemůže to být „to samé“ jen v jiném jazyce. Opakovaně si to připomínám, když při překládání usiluji o přesnost a místo toho sklouzávám jen k toporné doslovnosti. A často bych i já s obrovskou chutí škrtala, co přehlédl redaktor originálu, na čem umanutě, k vlastní škodě, trval autor, ale neodvážím se. A přitom vím, že generace mých učitelů, znalců literatury zahnaných k překladu, tuhle odvahu měla, a možná i proto z cizích textů dokázala dělat události literatury domácí. Jde samozřejmě o míru. Ale nebýt lotyšského překladatele, sotva by si kdo vypuštěných míst v Littellově románu všiml. Událost ruské literatury z něj bezesporu byla. Žádné násilí, natož cenzura – jen překlad a redakce.