Dobrý důvod 2019, 36 s.
Environmentální tvorba reflektující negativní dopady lidské činnosti na planetu Zemi se v české poezii stává čím dál frekventovanější. A to i díky pobídkám, jako je nedávno vzniklá iniciativa Přírodní lyrika. Jedná se o open call zaslaný současným básníkům, který se táže po smyslu této oblasti lyriky a vyzývá k její revizi. Do tohoto dynamického prostoru vplouvá svou básnickou skladbou Olga Stehlíková. Básnířka svůj hlas propůjčuje planetě Zemi, kterou přitom pojímá podobně jako filosof Lukáš Likavčan ve své aktuální knize Úvod do srovnávací planetologie, v níž se zaobírá představou „Země-bez-nás“. Lidé tu vystupují jen jako dočasní obyvatelé planety, jako pouhý bod ve vývoji metabolického řetězce. „Pište básně o přežití, poslouchám a tleskám./ Klidně mě rozdělte na horstva, vzduchy a vodstva./ Na minerály, buňky a prvky./ Na půdu, faunu a flóru./ Na jádra a obaly,“ obrací se Stehlíková proti antropocentrickému pohledu člověka, který se svým hypertrofovaným subjektivismem odcizil přírodě. Sbírka je v mnohém naivní a drzá a je psána se sarkastickou a frivolní odtažitostí. Stehlíková k environmentální problematice přistupuje jinak než básníci, kteří jsou s přírodou srostlí. Její básnický vhled nevychází zvnitřku přírody, ale je odpozorovaný jaksi zvnějšku, daleko od toho všeho. Autorce můžete vytknout, že se svezla na moderní vlně „nové angažovanosti“, nebo ji můžete ocenit za to, že ohledává nové autorské strategie, jak uchopit téma environmentální poezie. Pravda je asi někde uprostřed.