Hoří i naše lesy

Druhá dekáda 21. století odstartovala pro planetu Zemi, konkrétně pro její stěžejní ekosystémy, hrozivě. Australské požáry se během ledna rozprostřely na území zabírajícím skoro celou plochu České republiky. Tisíce lidí musely být evakuovány a dle hrubého odhadu od září minulého roku zde uhořelo půl miliar­dy savců, ptáků a plazů. Australská katastrofa navazuje na nedávné požáry v Amazonii a na Sibiři.

V mlze environmentu

Žijeme v době, která je definována strachem. Pokud máme oči otevřené, jsme dennodenně bombardováni environmentálními problémy, jež upozorňují na blížící se katastrofu. Společenská potřeba reflektovat (a v návaznosti na to přehodnocovat) vztah člověka k životnímu prostředí nabírá v posledních letech kvůli výstražným vědeckým predikcím enormních obrátek. A to v negativním i pozitivním slova smyslu. Nutnost komplexně transformovat samotný vztah jedince k různým ekosystémům má však za příčinu vyprázdnění samotného pojmu environment (prostředí), jenž se svým frekventovaným po­­­užíváním stává čím dál mlhavějším. V rámci formulování environmentálních hodnot se totiž setkáváme s používáním pojmu environment v různých konotacích – může se jednat o sídliště, divokou přírodu, celý svět, nebo dokonce čistě abstraktní přírodní ráz či rovnou živoucí celek.

Na tento problém poprvé upozornil britský filosof David Cooper ve svém eseji The Idea of Environment (publikovaném ve sborníku The Environment in Questions, Otázky životního prostředí, 1992), jehož kritika mířila především na hnutí takzvané nové environmentální etiky. Právě pro texty této školy je typické nejasné a vyprázdněné pojmosloví týkající se hodnot přírodního prostředí. Cooper kriticky analyzuje jejich rétoriku, která uvízla ve slepém nahlížení na svět jako na souvislý celek ekosféry či Gaii, v němž má každá bytost své integrální místo. Pro zmiňovanou etiku pak v tomto filosoficko­-vědeckém přístupu není problém zajistit úctu a respekt ke všem živým bytostem planety včetně celého environmentu. Cooper ale upozorňuje na vyprázdněnost těchto frází, které nás nutí uctívat „všezahrnující“ jsoucna typu ekosféry nebo Matky Země. „Neuctívám amazonský prales, protože jsem neuctivý či povrchní, ale protože jsem nikdy nepřišel s tímto pralesem do kontaktu, a jakékoli vyznání z mých úst zní tedy ve skutečnosti nepatřičně,“ říká Cooper a odmítá tím požadavek, abychom se touto „holistickou“ optikou dívali na celou planetu (tedy i na zasažené lesy v Austrálii) se stejnou bázní či úctou. Jinak řečeno, v duchu těchto tezí není dle Coopera žádoucí, aby naše citlivost k cizímu a vzdálenému environmentu dosahovala podobné míry jako citlivost k prostředí, s nímž jsme v každodenním kontaktu. Pokud se tak přesto děje, jedná se o úctu vnucenou (jako morální pravidlo), avšak tuto úctu můžeme označit za falešnou.

Nová environmentální etika se zkrátka dopustila zásadní chyby: zaměnila pojem environment se samotným přírodním řádem či kosmem. Environment je tak chápán jako neutrální všeobklopující terén začleňující do sebe vše od „nároží ulice po stratosféru“. Stává se rozplizlým, eukleidovským prostorem bez hranic a vymezení. Cooper tuto nafouklou kostku beze stěn (globální environment) pojmenovává jako Environment (s velkým E). Jedná se o abstraktní pojem, který primárně vychází z geograficko­-fyzikálního základu, v němž absentují centra i okraje. Dané stvoření zaujímá své postavení přímo uprostřed tohoto prostoru. Utváří kolem sebe pomyslnou kružnici, do níž spadá vše, co je v našem dosahu měřeno v metrech či kilometrech.

Prostředí a stvoření

Pokud bychom ale prostředí přece jen reflektovali v jeho geograficko­-fyzikálním základu, jak tedy vysvětlit, že to, co se děje na druhé straně planety (například ve zmiňované Austrálii), nás může zasáhnout v naší domovině? Jak obhájit morální apel, že nám záleží na amazonských a australských lesích, když s nimi nepřicházíme dennodenně do kontaktu? Cooper přichází s teorií, ve které se nechává inspirovat původním slovem prostředí, vycházejícím z některých cizích jazyků. Uvádí například španělský termín ambien­te, který i v našem kontextu implikuje to, co je okolo nás, namísto toho, co je uprostřed. Takovéto adekvátnější vymezení environmentu umožňuje dle Coopera rozvíjet úctu k „lokálnímu“, ale stejně tak i „přesahujícímu“ environmentu. Zmiňovaný termín už ovšem nelze chápat ve spojitosti s určitou kruhovou (změřitelnou) vzdáleností. Lidé, kteří bydlí v horách a kteří jsou od sebe vzdáleni třeba deset kilometrů, si totiž leckdy vytvářejí daleko bližší a intimnější prostředí než lidé žijící v sousedních bytech v jednom paneláku. Prostředí jako takové se proto z objektivistické otázky stává otázkou ontologickou.

V Cooperově koncepci se stvoření nevyskytuje v prostředí staticky jako „rozinka v housce“. Dvě entity (prostředí a stvoření) zde utvářejí jednu nerozlučnou a naprosto propojenou entitu. Cooper si vypomáhá s příkladem žáka, respektive jeho nástupu do školy. Aby se cizí prostředí přetransformovalo do důvěrného, musí žák vědět, kde najde svou třídu, které lidi má oslovovat, do kterých dveří vstoupit, jaké oblečení nosit. Musí zkrátka získat určitý typ vědění, který je založen na Cooperově stěžejním termínu: praktická nereflektovaná obeznámenost. Jednodušeji řečeno: ontologicky vzato pro nás environment začíná existovat tehdy, přestáváme­-li ho reflektovat. Prostředí není pro bytost pouze místem, ve kterém se nachází, ale je především tím, co má stvoření k dispozici. Jedná se o jakýsi specifický způsob čtení prostoru, jenž je založen na ustálených, rytmizovaných interakcích. které utvářejí celistvou síť významů. V této síti se stvoření skrze sedimentované činnosti (každodenní rutinu) přirozeně, tj. bez nároku na reflexi, orientuje.

Hned za dveřmi

Hlavním symbolem utrpení v Austrálii se mimo jiné stala uhořelá třetina populace ohrožených koalů. Je otázkou, zda se tento druh stromových zvířat bude vůbec moci do přírody vrátit. Vymizelo totiž jeho přirozené prostředí. Bylo zničeno až třicet procent oblastí, kde koalové žijí. Konkrétně jejich eukalyptové lesy, které navíc těmto zvířatům poskytují potravu. Nestalo se tak ale jen vinou mediálně sledovaných požárů. Například na severovýchodě australského státu Queensland přišly o život tisíce koalů poté, co farmáři jejich přirozené prostředí vykáceli a přeměnili na pastviny. Pomyslné pole významů patřící tomuto druhu bylo zpřetrháno.

Austrálie je od naší domoviny vzdálená asi čtrnáct tisíc kilometrů. Pokud ale přijmeme Cooperovu koncepci environmentu jako pole významů, tedy upustíme­-li od jeho geograficky fyzikálního vnímání ve prospěch jistého ontologického rámce, naplno si uvědomíme, že pokud zvířeti sebereme či zničíme jeho environment, uzmeme mu něco naprosto existenciálního. Nabytím této zkušenosti, která je všem živým tvorům společná, se hořící Austrálie ocitá takřka za našimi dveřmi. Cooper nakonec tvrdí, že „pokud oceňuji svůj život a místo, které znám, jsem schopen ocenit také důležitost tohoto pocitu pro ostatní (lidi, zvířata, ale i rostliny, které by také měly mít své environmenty) a budu schopný vcítit se i do jejich potřeb“. Cooperův ideál prostředí silně promlouvá do krize vztahu člověka a přírody. Jeho myšlenky dokazují, že živá stvoření se nenacházejí v environmentu netečným a lhostejným způsobem, ale právě naopak. Jsou do něho existenciálně vrostlá.

Autor je bohemista.