Pravé polistopadové Božstvo

Závěr minulého roku byl jednou velkou oslavou; ve veřejném prostoru se téměř neustále přemýšlelo o významu listopadové revoluce pro politický, kulturní nebo společenský život. Ve veřejnoprávních médiích byly znovu převyprávěny příběhy vyplněné idejemi svobody, demokracie a liberalismu. Na stěnách veřejných budov byly promítnuty obrazy, které nejspíš ještě dlouhou dobu budou živou částí společné paměti. Zdá se tedy, že rámce výkladu nedávné minulosti jsou určeny a stabilizovány – nyní už zbývá vyplnit je vyprávěním o dějinách kmenů, dějinami skateboardu, roztříštit velký narativ o znovunabytí svobody do sérií fragmentů.

Orgiastický hrdina

Jistou shodou náhod se na pozadí obnoveného spektakulárního vítězství udála drobná věc: péčí editora Pavla Čejky byly po letech vydány paměti Ivana Jonáka, někdejšího provozovatele Discolandu Sylvie, nazvané Sex, Disco, Revoluce!. Kniha, kterou otevírá Jonákovo motto „Já když něco dělám, tak je to vždycky úspěch!“, vyšla stranou zájmu médií, sbírajících síly na dlouhou a vysilující národní show, a je jí nejspíš předurčeno, aby v tichosti zapadla mezi dalšími knihami nedostatečně zpropagovanými na knižním trhu. Už z prvních stránek je přitom jasné, že obraz předlistopadového režimu, okamžiku zlomu a postupného vynalézání svobodných poměrů doplňují o několik klíčových momentů. Na stránkách Jonákova pokusu o autobiografii ožívá nepřemožitelný hrdina, omnipotentní hybatel Dějin a hlavně pak prorok časů, v nichž určují pravidla lidé odmítající sebemenší kompromis. Ten, který vyrostl na stanovištích pražských taxislužeb, který se stal Mužem Utiskovaným Komunistickou Lůzou, který dělal vše pro to, aby ­přivedl socialistický režim k bankrotu, který v čase revolučních srocení přivezl svým bílým mercedesem Karla Kryla před svatého Václava, ten, který později otevřel sádky pro potěr budoucího českého „šoubízu“, který nadevše miloval silná auta, dobyvatel tisíců vagín, majitel videorekordéru a mohutný věšák na dobře padnoucí bílý oblek, k němuž ze všeho nejvíc ladily olbřímí zlaté prsteny. Řimbaba, jenž se nikdy ničeho nezalekl a který s pomocí Slávka Jandáka k velkému bohatství přišel.

Není zcela na místě řešit, nakolik je Jonákovo literární dílo skutečnou autobiografií a nakolik v něm autor fantazíroval. Velikášskému Jonákovi během jejího sepisování totiž uzrála v hlavě představa, že sotva opustí zdi kriminálu, stane se údem i hlavou nové Církve Boha Slunce, církve nových orgiastů. Měla­-li původně jeho kniha vylíčit dětství špatně vychovaného chlapce, co miloval výbušniny, pod tlakem utkvělé představy o vlastní výjimečnosti Jonák­-spisovatel tuto vcelku jednoduchou, lineárně se vyvíjející nonfikcionární formu přeměnil na román, v jehož středu stojí Jonák­-hrdina. Látka, kterou zpracovává, rozhodně není jen výběrem z osobní faktografie, je organizována kolem představy vlastního vysvobození. Tedy svoboda? Pokud ano, jedině úplná, taková, která zná jen dvojí mantinel: útlak a absolutní formu sebezbožštění; to, co tento prostor vyplňuje, je jen drsný boj o realizaci sebe samého uprostřed nepřátelské společnosti. A z tohoto boje pak také vzchází Jonákovo celé dílo, ať už šlo o černou stavbu v Libni, rozuměj Discoland, anebo o knihu, která svého autora měla vrátit tam, kam odjakživa patřil: doprostřed Univerza.

Blikající kunda

Sex, Disco, Revoluce! je románem odehrávajícím se v kulisách nesnesitelného provizoria socialistického státu, příběhem o klopotně se rodící budoucí hvězdě diskotékové kultury; vypovídá o historické transformaci a otevírání horizontu Svobody. Jonák­-hrdina se představuje jako zajatec každodenních poměrů, který velmi záhy zjistí, že jediným okamžikem úplného osvobození je moment orgasmu. Ve snaze zasvětit čtenáře tomuto tajemství trpělivě líčí prostopášné scény přeměny interiéru vládní Tatry na jedno velké bílé letiště, místo, kde se odehrávají sexuální avantýry v nejrůznějších variacích: „Nekonečné blaho. Přitom mne střídavě líbala a lízala ucho a svými dlouhými nehty mi lehce škrábala krk a ramena. Byla to sexuální bohyně, hotová kámasútra (…). Navíc začala svírání pochvy okolo mého žaludu a vtahovala mne do sebe, až jsem měl strach, není­-li to sukuba, která mne chce umilovat až k smrti. Nedalo se to již dále vydržet, vystoupal jsem na vrchol slasti, jakou jsem ještě nikdy nezažil, a začal jsem do ní stříkat své semeno.“

Ono orgiastické náboženství ovšem nebylo zavěšeno jen tak do prázdna. Jonák­-hrdina se proto rychle naučí využívat všechny příležitosti k tomu, aby zajistil nejen sebe samého, ale i své milenky. Nastupuje na cestu pouličního kšeftu a ve chvíli, kdy nastává velká polistopadová transformace, kdy se boří kulisy socialistického státu, je už zcela připraven začít maximalizovat výnosy své podnikatelské činnosti. I on na sebe nechá po nějakou dobu působit nadšení davu, ovšem vzápětí už startuje seberealizační stroj a rychle přidává na otáčkách. Pod jeho vedením se rozeběhne podnik, na který by jistě spousta lidí nejradši zapomněla; je tu najednou jistý typ svobody umožňující užívat si úplně a Jonák­-hrdina, jemuž až dosud nezbývalo než své praktiky tajit, se stává géniem transparentní maximality. Jakákoli „sukuba“ už nemá být jen jeho, svou sukubu si uprostřed okázalé mramorové nádhery mají užít všichni, kdo přicházejí za Jonákem s penězi, případně v záři své slávy. V jeho podniku se vymyslí leccos: „Jedna si například vsunula do pochvy před vystoupením takový blikající plastový prstýnek s diodou. Když se pak svlékla, roztáhla nohy, blikala jí viditelně celá kunda. Prstýnek přitom nebyl vůbec vidět! Ale celé pohlaví jí nádherně prosvítil! Užaslí Němci to vůbec nechápali! Marně pátrali po drátech vedoucích dovnitř, nic však nenašli a byli z toho doopravdy celí užaslí, že zapomínali i pít.“ Čas, který se před listopadem ­vlekl, měl v průběhu prvního pětiletí devadesátých let proběhnout opravdu dosti rychle na to, aby z něj zůstalo jen několik špatně přetištěných fotografií.

Styl diletanta

Jak píše editor ve svém doslovu, Jonák­-spiso­vatel své literární dílo rozvrhl do trilogie, a teprve druhý díl měl odhalit, co se po nocích dělo v mramorových boxech Discolandu. Že ovšem král diskoték zemřel v ústraní kvůli neléčené cukrovce, nezbývá než přijmout alespoň to, co je v přítomném svazku načrtnuto; vyprávění, ve kterém se prolínají dvě odlišná historická pásma, respektive text, jehož vypravěč ve své neuměřenosti líčí zrod antikomunisty, donchuána, vyznavače svobody a podvodníka. Jonákovský cirkus nablýskané okázalosti, jenž se měl završit literárním megapodnikem o dějinách centra české diskokultury, symbolickým vyjádřením Jonákovy touhy po absolutních vítězstvích (v této souvislosti stojí za pozornost, že roli katalyzátoru Jonákovy literární ambice sehrál Milan Kozelka – patří mu místo hned v úvodu knihy), hraje ve prospěch představy o díle jako součásti autorova osudu.

Opulentní prozodické výjevy, v nichž semeno v hojnosti stéká po stehnech žen, věrně odpovídají výjevům zachyceným na fotografiích; hranice mezi snem a skutečností se zužuje, a je proto zcela pochopitelná poznámka editora, že kniha „nevyšla za účelem velebení Jonáka“. To opravdu ne, máme­-li na mysli Jonáka­-spisovatele, který nechal kvůli majetku zavraždit vlastní ženu; jinak tomu ale bude v případě Jonáka­-hrdiny, tedy Jonáka­-taxikáře nebo Jonáka­-sexterminátora, kteří své jméno nesou jen proto, aby autorovi pomohli utéct z kriminálu do říše věčné pozemské slávy. Bylo by vůbec omylem Jonákovu knihu chápat jako jeden dokument, jako jeden z výše zmíněných fragmentů vyplňujících velké dějiny nového svobodného státu. Klidně můžeme všechny Jonákovy fikční klony zasadit do světa, v němž se jako mávnutím kouzelného proutku začnou v listopadu 89 vyplňovat tužby po svobodném životě. Ideály, pod jejichž tlakem se zhroutil politický režim, Jonák­-hrdina opět využívá pro věc vlastní slávy, a není proto potřeba jej na knihu roubovat jako cizorodý prvek a text poté odcizovat sociologizujícími interpretacemi. Naopak, to, co Jonák napsal, je vyvázáno ze sítě společenské kontroly a naprosto orientováno k jeho vlastním představám. Autor se totiž stal pouze romanopiscem sebe samého. Nezbývá než dodat, co všichni dobře tuší: jeho styl je stylem diletanta; nicméně právě v jeho strašném boji o sepsání Díla vězí hodnota téhle knihy.

Bohužel, jak je v poslední době zvykem, běžný čtenář ve své touze po skutečných příbězích úplně přehlédne, že má co dělat s románem napsaným pod ranami bičů sexuální deprivace a velikášských ambicí. Nemáme v novější literatuře tolik literárních koktejlů, bude mít tedy škodu dvojnásobnou.

Autor je kritik a antikvář.