Na věncích pustoty

Cisterna

(Jorgosu Apostolidisovi)

 

V zemi tu cisterna koření:

stulená oáza krůpějí, které ji plní.

Kročeji rozsocha hládě zní. Stálice

nevrostou do duše zřídelní. Za dnem den

dozrává, rodí se, umírá – to vše však mimo ni.

Vnější svět – vějíř – se otevře,

s větrem si hraje, když zavěje

v rytmu, jenž v podvečer utichne,

zoufale zavíří křídly a běduje

v souzené bolesti, lamentu odezvě.

Na hrázi kopule bezcitné noci

rázují starosti, kmitají radosti kvapící

za hbitým řinčením danosti osudu;

tváře se zjevují, zhášejí v temnotě ebenu –

zákmity mizící.

Prchavé přeludy! Smyslné pohledy

valí se, topí se v marasmu trpkosti;

převratné epochy předzvěsti

zchvátí je, vlekou do blízkosti

kolotu lítého, jenž zhrdá smíru rty.

K zemi peň člověka chýlí se

(přetrvá toliko žádosti prahnutí):

úpící v mramoru pod knutou času se

svlečená plastika zanoří v porážce

do zralé náruče, která jí pozvolna klid vnutí.

Prahnutí lásky by chtělo si zaplakat,

růže pak ovadnout jak duše naše;

v listoví ševelí tepem svým příroda,

soumrak se blíží jak pobuda –

po něm noc, posléze mše.

V zemi však cisterna koření –

útulná oáza, ta, která shromáždí

nářek všech těl, jenž kolem zní

za nocí, ve vřavě válčení,

spěchá svět, raší z ní,

ona bdí za svou zdí.

Samotná, v srdci však lidských dnů veškero,

samotná, v srdci však klopotné soužení –

a tolik bolesti kanoucí v soporu sirosti:

prostírá tenata daleko do světa,

jejž plní přetrpké vlnění.

Vlna když unikla z objetí,

by klesla v lůna chrám,

předala na břehu lásku nám –

stihne to, nežli se rozlomí,

co pěna do písku přeletí?

Vedro se prostřelo – baldachýn –

jak šelma ve spánku poddajné;

s klidem se vyhýbá stresům svým

a klepe na brány dřímoty, aby se zeptalo

na záhon, jenž stříbrem vykane.

A tělo zaváté, z hlubiny volání

zrozené ve sluji mrákoty

jak voda rašící hlubinou,

jak voda zářící světlinou:

kořání mutnému předává teskné své šepoty…

Ó, blíže ke zdroji našeho života,

než k našim myšlenkám a naší úzkosti!

Ó, blíž než bezcitný bratr náš,

jenž na nás pohlíží zpod víček přivřených,

blíže než oštěp ten stále nám drtící kosti!

Ó, kéž by pokožka bezhlesí, která nás stahuje,

zvláčněla pojednou pod naším dotekem,

abychom zaspali, bohové, vinu svou,

jež denně narůstá a denně tíží nás;

bychom už nebyli o hladu vědomém!

Kdyby tak zcelila bolest nám zranění,

abychom unikli okovům bolesti,

kdyby tak ztišila pozemskou zatrpklost,

abychom unikli okovům trpkosti:

by v krvi trnité růže zas rozkvetly.

Kdyby tak všechno se vrátilo do stavu zrození,

k úchopu, obzření, střebání,

abychom odvrhli nevolnost staroby –

kůži, již plazové vysvlékli,

hořčičnou v zeleném jeteli.

Veliká, panenská lásko má, zjasněný pokoji!

V horečce života, za noci

pokorně sehla ses, oddaná črta jen,

bílý pták nad stádem,

lehká dlaň spějící k pomoci.

Moře, jež dalo tě, zase tě odneslo

k citrusům s rozvitým poupětem

nyní, kdy sudičky s úlevou ze spaní procitly,

tváří houf se třemi prostými vráskami –

čestná stráž před starým náhrobkem.

Nosiči vavřínu mumlají nénie,

aby se zjevila naděje člověka

vklíněná do očí plameny –

rozbřeskem nad slepou krajinou;

v ní ožívá lopota předvěká.

Plameny, blikání zásvětí, hromničky

nad jarem, v tom jeho pápěří,

truchlivém stínoví na věncích pustoty –

kročeje… kročeje… kolokol pomalý

duní jak okovy v příšeří.

Scházíme! Bohové dnů našich jsou ti tam!

Skulptury z mramoru vědí to, shlížejí

jak rozbřesk mrazivý na oběť

podivnou, rašící mžurkami, odrolky –

s tím, jak je zástupy zemřelých míjejí.

Odešli do dáli, se smutkem

žhnoucím blíž voskovic pokorných,

jež vtiskly do tváří brunátných

svět plný radostí poledních –

bez věšteb tajemných či stálic hasnoucích.

Avšak noc v svítání nevěří

a láska přežívá, by zkázu uhnětla –

myšlenka svobodná,

cisterna, jež ticho vštěpuje vidoucím

ve světě planoucím.

 

 

A což mé platany, vždycky tak stinné?

 

Spánek tě zahalil jako strom zeleným brokátem,

jako strom dýchalas v poklidné jasnotě –

v průzračné studánce spatřil jsem tvoji tvář:

přivřená víčka, řasy, jež čeřily vodu.

Mé prsty dostihly prsty tvé v pápěří trávy,

srdce mé na chvíli sdílelo tlukot s tvým;

tušil jsem, tep že tvůj zkrušil žal z jiného světa…

Pod platan, k vlažičce, do háje vavřínů

spánek tě zanesl, rozprostřel

kolem mě, poblíž mě, aniž jsem byl s to tě uchopit celistvou,

stulenou v mlčení, jež je tvým osudem:

na stín tvůj dívám se, roste a ubývá,

stínů hra ostatních hltá ho, střebá ho světa vír –

ten, který skýtal ti svobodu, aby tě připoutal.

Život nám byl k žití darován – a my jsme žili jej:

soucit měj s oněmi, kdo ždají pokorně

ve stínu ztemnělých vavřínů, pod tíhou platanů –

psanci, již hovoří k nádržím, ke studnám,

tonou však ve víru vlastního volání;

nad bližním slituj se, který tu strasti i lopotu jako ty prožíval

a odšuměl do jícnů slunečních

(jak havran ztracený v temnotě zvetšelých mramorů),

aniž kdy vychutnal triumf náš:

pokoj nám dopřej i ve bdění.

 

 

… a sluje Orestés

 

Na dráze, stále jen na dráze – opět a poznovu na dráze!

Tak mnoho zatáček, přečetné krvavé okruhy, nespočet zšeřelých

zástupů: lidí dav, který mě sleduje,

jako byl u toho, když kdysi na voze

pozvedl ruce jsem v triumfu –

a vítal mě jásot a nadšení.

Pěna mých klusáků zkrápí mě –

kdypak se unaví klusáci?

Osa se zadírá, taví se –

kdypak ji pohltí plameny?

Kdy se as přetrhnou opratě, kdypak as kopyta

zdupou zem na trouchel –

onyno podušky drnové uprostřed červánčí,

kdes jednou na jaře utrhla chudobku.

V tvých očích překrásných zmatek byl,

i já tehdy choval se nejistě, vyvrhel,

jenž v těchto končinách bojuje už bůhvíkolik kol.

A tuším, že kolena zradí mne ve chvíli nejtěžší,

pod koly, na písku kornatém:

kolena snadno se podlomí úradkem Nejvyšších,

nikdo už neprchne – nezmůže pranic tvé nadšení, neujdeš

moři, své kolébce (za nímž se plahočíš

v téhleté hodině, kdy do koní chropotu

podzim tu rozezněl rákosí do lýdské tóniny) –

moři to, které ni poklusem nepřelstíš,

ni sestupem k Líticím, jež dole v podsvětí

úpornou lopotou srší jen,

bez špetky soucitu.

 

Z novořeckých originálů vybral a přeložil Miloš Tomasco.