Jsou jistá rozhodnutí v dobách paniky a šoku, k nimž rozhodně nevede jednoduchá cesta. Někdy s podzimem si s přáteli domluvíte pár společně strávených dní – pravděpodobně dávno předtím, než na druhé straně světa začali pokašlávat první nakažení nemocí –, a pak, když už pomalu balíte batoh a hledáte rychlíkové spoje, jež by vás odvezly přes půl republiky na místa, která jste dosud ani neuměli přesně ukázat na mapě, když už jste naštípali dříví na týden dopředu, aby žena nestrádala chladem, vypukne něco, co by mimo jiné mohla být největší celosvětová událost po druhé světové válce. Zčernalé hrdlo pekla se pootevře a nasmradí vám do domu zrovna ve chvíli, kdy jste už promazávali seschlou kůži bot a odpočítávali drobné pro řidiče autobusu.
A přesně v tuto chvíli se otevírá problém, na nějž jsem v posledních letech háklivější než na všechno ostatní. Vládu nad lidmi a jejich vlastním rozhodováním přebírají novináři. Zasedají za řídicí velíny svých mediálních center a v krátkých úderných salvách, jež každá vydá tak na tři odstavce textu, oznamují všem ostatním, že bez nich momentálně nikdo nedovede rozhodnout, co je představa a co skutečnost. Roztáčí se kolotoč, serverovny světového spiknutí iluminátů zvyšují odběr energie a na počítadlech s každou minutou přibývají clickbajty vyděšených, případně dosud jen zvědavých lidí. A souběžně s tím mizí realita, ztrácí se pod vrstvou domněnek a nezaručených expertních dohadů. Než stihnete kartáčem doleštit boty, vstupují do této nové skutečnosti politici, kterým trvá přibližně tři minuty, než se zorientují v situaci, a zvolí nejúčinnější strategii reprezentace většinového názoru.
Tak jsem v hajzlu, volám do kuchyně, právě byly zamořeny všechny vlakové spoje, markety a nádražní haly. Vezmu telefon, vytáčím číslo chlápka, který má náš společný výlet v režii – chvíli to trvá, ale pak zjistím, že je vše přesně tak, jak jsem si to představoval. Oni už jsou na místě, tady žádná nemoc rozhodně nehrozí, a že to vůbec řešíš, přijeď vlakem duchů, sombréro vem si na křivák.
A pak to přijde: na vahách se poměřují dvě očividně nekompatibilní (ne)skutečnosti. Trvá to chvíli, řešení přichází rychle. Tak jak jsem to úhledně zabalil, jdu a vyklopím batoh do kufru auta, na hromadu přihodím něco ke čtení, teď už jeden neví. Může se stát, že politik spolčený s novinářem rozhodne a do pár hodin dostane celá tahle země kasárníka, nejlépe tak na dva měsíce. Na dva měsíce? ptá se Pepina, přihazuje další krámy na hromadu, a když vyjíždím na ulici, dojemně mi mává kapesníčkem.
Cesta vystrašenou zemí ubíhá poklidně, na silnicích se nemoc neprojevuje, přituhuje jen v éteru. Jeden ekonomický analytik za druhým společně predikují krizový vývoj, aby každý po svém dospěli k názoru, že země – nejen ta naše, ale celý svět – se může brzy ocitnout nad propastí. Na kraji Prahy ke mně přisednou přátelé a pak už míříme na sever. Cestou se zastavujeme v královském městě, v tom posledním, které stihneme, než všechno zavřou. Fičí vítr strašlivý a zima se udělala docela hnusná. Nad náměstím zapadá slunce, strejci v hostinci dopíjejí piva – jak se dozvídáme z cedule před lokálem, z nařízení vlády musí hospodský před osmou zatáhnout roletku a poslat hosty spát.
Posledních pár desítek kilometrů projedeme jako nic a pak už stoupáme po hraně lesa a pěšky kol burácející lesní říčky, tma je téměř úplná, srub vyhřátý, okno žhne slabým světlem do noci. Tady jsme za hranou, slabý signál je v tuhle chvíli stejným požehnáním jako chybějící elektrické zástrčky. Displeje budou svítit pouze první večer, pak konečně procitneme do reálného světa. Uprostřed hustě osídlené krajiny jsou tu stále ještě místa, kam nedosvítí diody modemů, kde docela rychle opadne napětí i nejistá očekávání toho, co vznikne ve zrychleném a simultánním světě informačních toků. Stále existují stanoviště, ze kterých jasně vidíte, že dnes už není velkého rozdílu mezi venkovem a městem, mezi místy, kde se kumuluje moc a kde se pouze konzumují statky. Je jenom tam v síti a tady v jejím stínu, tam v nejasném prostoru mezi počitkem a informací a tady nedaleko řeky, která přehluší vše, a co nepřehluší, to rovnou strhne její proud. Stojíte tam a je úplně jedno, že o deset kilometrů dál je povrchový důl a monstrózní elektrárna – našli jste totiž místo, odkud všechny tyhle jevy pořád ještě vnímáte jako součásti starého dobrého světa materiální evidence.
Společný prožitek vyvržení z útrob arcitechnologizovaného světa přichází rychle – věrozvěsti virtuálu budou potřebovat ještě generace lidí, než se jim podaří vymazat z lidského vědomí komunitně zakoušený okamžik procitnutí do světa. Téměř okamžitě se do prostoru načrtává utopie: všechno se zavře a my tu teď budeme muset strávit celé týdny v izolaci. No kdo by to nechtěl? Nad srubem planiny, po kterých se můžete flákat po celá staletí, zásoby oblbovadel všech druhů monstrózní, stačí jen zapomenout, že tam venku zůstali i ti lidé, při kterých chcete v době výjimečných stavů stát stejně jako v jiné dny.
A tak zatímco se Země kodrcá na okraj propasti a hesenský ministr financí v noci pod lampou počítá výhledy německého hospodářství v době regrese, na obloze zhasínají letadla a v restauračních kuchyních se kazí maso společně s pivem v naražených sudech, tady život propuká v onom vzácném typu dostředivé intenzity – postupně se odbourávají překážky, těla se stávají hmatatelnými a skupina se transformuje v jedinou ucelenou bytost. Její orgány se na chvíli vysmekly z úchytů, jež ji drží v naprogramované dráze individuálního života. A je naprosto pochopitelné, že tváří v tvář nemoci udělají technologové světa vše pro to, aby každý podobný kolektiv zrušili hned v počátku jeho zrodu.
Autor je literární kritik a antikvář.