Vzpomínky nad snímky

Rodinné album fotografky Olgy Houskové, rozené Jílovské, která zemřela před pěti lety, opět připomíná, jak silně „rod Jílovských“ ovlivnil českou kulturu. Ladislav Procházka, otec Olžiny matky Staši Jílovské, založil nemocnici na Bulovce, jeho žena byla dcerou Julia Grégra, spoluzakladatele Národních listů. Otcem dvojčat Olgy a Staši byl Rudolf Jílovský, zpěvák kabaretu Červená sedma a později ředitel nakladatelství František Borový a Orbis, novinářka a překladatelka Staša Jílovská však dlouho žila s Adolfem Hoffmeisterem. Její dcera Staša se po válce provdala za spisovatele a diplomata Ivo Fleischmanna. A Olga si vzala Karla Housku, divadelního, filmového a rozhlasového herce. Tento rodový úvod ovšem není pouhá genealogická libůstka – poukazuje na důležitost rodinných vazeb pro veřejný život první republiky i poválečné doby, a potažmo i pro kompozici knihy Olgy Houskové.

Ne nadarmo nese publikace název Rodinné album – na titulní „žánr“ upomíná formátem, provedením, ale i celkovým vyzněním. Jak píše Anna Housková v úvodu, při listování albem vyvstává „paměť rodu a jeho soudržnost“. Podobně jako v částech věnovaných dětství a dospívání užívá autorka plurál „my“ (pro sebe a svou sestru), později má potřebu psát vzpomínky i za manžela Karla, a to i z doby, kdy se ještě neznali. Podobný sklon ostatně známe i z memoárů jiných autorek, například Hedy Margoliové­-Kovályové (Na vlastní kůži, 1973 v exilu, 1992), ­Josefy Slánské (Zpráva o mém muži, časopisecky 1969, knižně 1990) či Anny Blažíčkové (Teď něco ze života, 2012). Celkově kraťoučké texty Olgy Houskové působí jako vzpomínky, jež se autorce vynořovaly při probírání se rodinnými snímky. Oproti jiným dílům, která vznikla jako texty k fotografiím (zmiňme třeba slavné Všecky krásy světa Jaroslava Seiferta), se však jednotlivé odstavce nerozvinou v komponované a ucelené celky, natož v autonomní prózu.

Hloubka fotografií, plochost vyprávění

Ve srovnání s textem jsou fotografie Rodinného alba zajímavější a kvalitnější – většina by obstála samostatně, bez vzpomínkových pasáží, s pouhým popiskem. Převážná část snímků je černobílá a pochází od samotné autorky, případně od Staši Fleischmanno­vé, z ateliéru sester Jílovských (Fotografie OKO) či od Rudolfa Jílovského. Mají kompozici i hloubku a občasné barevné snímky jsou v porovnání s nimi v podstatě jen dokumentární.

Na textech je patrné, že je autorka psala primárně pro soukromé účely – jednotlivé části knihy byly původně vydány jako soukromé tisky v letech 2012 a 2013. To se odráží například v nevysvětlených jménech, která se v textu náhle objeví a čtenář si jejich nositele musí dohledat buď v úvodu Anny Houskové, jenž poskytuje základní záchytné body, nebo v druhé části knihy, nazvané Rodina, která obsahuje medailonky nejdůležitějších osob, v nichž se však někdy opakují pasáže či epizody, které jsou vyprávěny v centrálním textu, Vzpomínkách. Mnozí autoři memoárových textů (například Pavel Kohout, Anna Blažíčková nebo Ivan Klíma) si nárokují právo zahrnout do svého příběhu i současný osobní život dalších postav, je proto sympatické, že Olga Housková ponechává životní osudy dětí, vnoučat i pravnoučat diskrétně bez komentáře a soustředí se na vzpomínanou minulost.

Všednost v protisvětle

Kapitola Rodina snad není zasazena do úvodu knihy proto, že Rodinné album navazuje na knihu Staši Fleischmannové Vrstvami (2014; viz A2 č. 7/2015) a také na Sny Olgy Houskové (2015). V pozadí tak stojí předpoklad, že čtenář už je s hlavními postavami a jejich osudy obeznámen. Proto je nová kniha v úvodu nepředstavuje, ale dodává detailnější charakteristiky protagonistů a jinak perspektivizované verze některých událostí.

Část Vzpomínky je heterogenním souborem epizod. Zdánlivě banální a pro další životaběh nepodstatné události („Bětuška odcházela na maškarní ples. Byla za anděla. Přišla se nám do koupelny ukázat, moc se nám líbila.“) nabývají na důležitosti prostě jen tím, že právě ony byly z šestadevadesát let dlouhého autorčina života vybrány. Krátké vzpomínkové odstavce sice nesou dataci, ta je však velmi často vágní a nesituuje danou vzpomínku do konkrétního dne, ale spíše do určitého období. Výjevy na sebe leckdy tématy ani zmiňovanými osobami nenavazují, a pokud odhlédneme od spojovacího prvku rodiny Jílovských, působí některé části s časovými či prostorovými přeskoky poněkud chaoticky. Chybějící jasná narativní linka způsobuje, že nevíme, jak k některým událostem došlo – sestry Jílovské náhle provozují ateliér, Staša má sedmiměsíčního syna, Olga najednou pracuje v Divadle na Vinohradech…

Před čtenářem vyvstávají záblesky rodinného života, které se neskládají v ucelený životní příběh a tvoří spíše jen odraz autorčiny osobnosti. Nedozvíme se téměř nic o jejím vývoji a jejích názorech, autorka pouze zaznamenává události, a to téměř výhradně z intimní každodennosti – politický či společenský život do textu vstupuje minimálně, jakkoli se tu vedle rodinných protagonistů opakovaně objevují jména známých osob z kulturního prostředí, v němž se Olga se Stašou pohybovaly – Milena Jesenská, Honza Krejcarová, Vlastimil Brodský, Vlasta Chramostová, Arnošt Paderlík a další. Otázky pak logicky vyvstávají u lakonicky zmíněných epizod, v nichž však nelze velké dějiny pominout: „Reprodukovaly jsme z cizího tisku záběry koncentračních táborů pro ilegální tisk, fotily jsme podobenky na ilegální kennkarty a retuší měnily podoby (…) v roce 1945 tu přespávali uprchlíci z koncentračních táborů.“ Nebo: „Výrok souseda Lukáše v Kytlici: ‚Pane Housko, kdybych byl věděl, že budete v rádiu číst Lenina, tak bych vám ten kýbl nepůjčil.‘“

Texty mnohdy vyznávají jako lyrické výjevy, kterým však schází obecnější výpovědní hodnota. Podobně jako kniha Vrstvami její sestry tak i Rodinné album Olgy Houskové drží pohromadě především díky reprodukovaným fotografiím, které z leckdy příliš subjektivních záznamů činí zajímavý dokument.

Autorka je komparatistka.